„Bez vystridat Zinu,“ reklo devce. „At si jde lehnout. Od dvanacti ted spi chlapci. Prsi tam?“
„Prsi.“
„To je dobre. Uz toho moc nezbyva.“
„Tady mas tu cokoladu,“ rekl Michajlov. „A ja jdu. Tenhle soudruh jde za akademikem…“
„Za kym?“
„Za akademikem.“
Devce si tise hvizdlo.
Zvancev presel pres vestibul a netrpelive se ohledl. Michajlov sel hned za nim, devce sedelo na pohovce a rozbalovalo cokoladu. Za svitu svicek bylo mozno rozpoznat jenom drobnou bledou tvar a podivny stribrity plast s kapuci. Michajlov shodil svuj kabat a Zvancev si vsiml, ze i on byl v dlouhem stribritem plasti. Vypadal ve svitu louce az neskutecne.
„Soudruhu Zvanceve,“ rekl, „pockejte tu chvili. Hned vam prinesu plast. Zatim si ale nesvlekejte kabat.“
„Dobre,“ rekl Zvancev a usedl na zidli.
…V Kasparove pracovne byla tma a zima. Sum deste uspaval. Michajlov odesel a rekl, ze zavola Kaspara. Louc si odnesl a svicky v pracovne nebyly. Zvancev nejprve sedel v kresle pro navstevy u velikeho prazdneho stolu. Pak vstal, pristoupil k oknu a zadival se do noci, oprel se pritom celem o studene sklo. Kasparo stale neprichazel. ‚Bez Okady to bude tezke,‘ uvazoval Zvancev. ‚Mohl zit jeste tak dvacet let, ale meli si ho vic chranit. Uz pred dlouhou dobou mu meli zakazat hloubkove patrani v mori. Kdyz ma clovek za sebou stovku a z toho sedesat let prozije v hloubce pres tisic metru… Takhle se nejlepe prijde k modre mrtvici, cert aby to vzal…!‘ Odstoupil od okna, zamiril ke dverim a nahledl do chodby. V dlouhe chodbe svitily podel zdi daleko od sebe rozestavene svicky. Odnekud sem dolehal hlas a neustale opakoval v rytmu metronomu jedno a totez. Zvancev se zaposlouchal, ale neporozumel ani slovu. Potom se z nacervenaleho soumraku na konci chodby vynorily dve dlouhe bile postavy a prosly kolem tise, jako kdyby pluly vzduchem. Zvancev uvidel vyhuble tmave tvare ve stinu stribritych kapuci.
„Budes neco jist?“ rekl jeden.
„Ne. Budu spat.“
„Ja si neco snim…“
„Ne, spat, nejdriv spat.“
Mluvili polohlasne, ale chodba nesla hlasy daleko.
„Gina malem znicila svuj sektor. Kasparo ji v posledni chvili zarazil.“
„Strasna zenska! Ktery sektor?“
„Dvanact tisic sest set tri. Orientacne to jsou sluchove asociace.“
„No nazdar…!“
„Kasparo ji poslal, aby sla spat. Sedi ted na sestnactce a breci.“
Dva v bilem zmizeli. Bylo slyset, jak spolu rozmlouvaji jeste cestou po schodisti. Zvancev zavrel dvere a vratil se do kresla.
Tak tedy nejaka Gina malem znicila sektor sluchovych asociaci. Co by se stalo, kdyby ji Kasparo vcas nezadrzel. Zvancev sevrel pesti a zavrel oci. Nevedel temer nic o Velkem pokusu. Vedel jenom, ze Velky pokus je neco tak sloziteho, s cim se veda jeste nesetkala. Zakodovat rozdeleni impulsu v kazde z miliard mozkovych bunek, zakodovat spojeni mezi impulsy, spojeni mezi spojenimi… Sebemensi chyba znamena nenapravitelne nasledky… Devce malem znicilo cely sektor… Zvancev si zapamatoval, ze to byl sektor cislo dvanact tisic sest set tri, a bylo mu z toho hrozne. I kdyz dokonce pravdepodobnost chyby nebo pokazeni byla pri prenaseni kodu velmi mala… Dvanact tisic sektoru, triliony informacnich jednotek. Kasparo stale neprichazel.
Zvancev znovu vysel do chodby. Sel od svicky ke svicce smerem, odkud se ozyval jednotvarny hlas. Potom uvidel dokoran otevrene dvere a hlas najednou nabyl na sile. Za dvermi byl obrovsky sal se stovkami mihotavych svetelek. Panely s ukazateli se tahly podel zdi. Pred nimi sedelo nekolik set lidi. Vsichni byli v bilem. V sale byl tezky a horky vzduch, cpel tu rozpaleny vosk. Zvancev si uvedomil, ze vetrani a klimatizace jsou odpojeny. Vstoupil do salu a rozhlizel se. Hledal Kaspara, ale jestli tu vubec byl, pak ho stejne nemohl poznat mezi stovkami lidi ve stejnych stribritych plastich s kapucemi stazenymi hluboko do oci.
„Sektor 18 722 naplnen,“ rekl hlas.
„Sektor 18 723 naplnen.“
V jednom z kresel sedel proti Zvancevovi spici muz.
V sale bylo nepredstavitelne ticho, bylo slyset jenom ten hlas a sum cetnych pohybu. Uprostred salu Zvancev uvidel stul a nekolik kresel. Pristoupil tam.
„Sektor 18 724 naplnen.“
Zvancev pohledl na hodinky. Byly presne tri hodiny. Do salu vstoupil clovek v bilem a zmizel nekde v seru, kde bylo videt jen mihotava svetelka.
„Sektor 18 725 naplnen…“
Ke stolu pristoupil clovek se svickou, postavil ji do voskove kaluze a usedl. Polozil na stul svazek papiru, obratil stranku a hned usnul. Zvancev videl, jak mu hlava klesala stale niz, az narazila na papiry.
„Sektor 18 726 naplnen…“
Zvancev znovu pohledl na hodinky. Mezi naplnenim dvou sektoru uplynulo neco pres dve minuty. Uz deset dni a noci probiha Velke kodovani, bylo naplneno necelych dvacet tisic sektoru…
„Sektor 18 727 naplnen…“
A tak to slo deset dni a noci. Neci pevna ruka dopadla na Zvancevovo rameno.
„Proc nespite?“
Zvancev zvedl hlavu a uvidel unavenou tvar pod kapuci. Poznal ji.
„Spat. Okamzite…“
„Profesor Kasparo…“ rekl a vstal.
„Spat, spat…“ Kasparo se mu dival do oci. „Jestli nemusite spat, nekoho vymente.“
Rychle odesel stranou, zastavil se a znovu ho zacal uprene pozorovat.
„To nechapu,“ rekl. „Ale presto — spat!“
Otocil se k nemu zady a rychle vykrocil podel rady lidi sedicich pred pulty. Zvancev uslysel jeho vzdalujici se usecny hlas:
„Pul dilku… budte pozornejsi, Leonide, puldruheho dilku… dobre… vyborne… take dobre… jeden dilek, Johnsone, davejte vic pozor… dobre…“
Zvancev vstal a sel za nim, snazil se neztratit ho z dohledu. Kasparo najednou zvolal:
„Pratele! Pokracujeme vytecne! Budte pozornejsi! Vsechno probiha dobre…! Jenom davejte pozor na stabilizatory a vsechno bude v poradku.“
Zvancev narazil na dlouhy stul, u ktereho spalo nekolik lidi, nikdo vsak na neho nepohledl, nikdo ze spicich nezvedl hlavu. Kasparo zmizel. Zvancev potom sel poslepu podel zlute snury svetel pred pulty.
„Sektor 18 790 naplnen,“ rekl novy hlas plny sily.
Zvancevovi bylo jasne, ze zabloudil a ze nevi, kde je vychod ani kam se podel Kasparo. Usedl na zidli, kterou objevil, oprel se lokty o kolena, bradu polozil do dlani a uprene hledel na mihotavou svicku pred sebou. Pomalu po ni stekal vosk.
„Sektor 18 798… 799… 800 naplnen… naplnen.“
Nekdo tahle a hruzostrasne vykrikl. Zvancev vyskocil. Videl, ze se nikdo neohledl, ale presto vsichni znehybneli, vsichni byli napjati jako struny. Asi o dvacet kroku dale stal u jednoho operatorskeho kresla vysoky clovek a kricel, drzel se pritom za hlavu:
„Zpatky! Zpatky! Aaaa!“
Odnekud se rychlymi kroky objevil Kasparo, vrhl se k pultu. V sale bylo ticho, jenom vosk sycel.
„Prominte mi to,“ rekl vysoky clovek. „Prominte mi to… prominte…“ opakoval.
Kasparo se naprimil a zvolal:
„Poslouchejte me! Sektory 18 796 az 800 prepsat! Znovu!“
Zvancev uvidel, jak stovky lidi v bilem soucasne zvedly prave ruce a neco delaly na pultech. Svetla svicek se zachvela.
„Prominte mi to, prominte mi to,“ opakoval ten clovek.
Kasparo ho mirne stouchl do zad.
„Henry, spat,“ rekl. „Spat, a rychle. Uklidnete se, nic strasneho se nestalo…“
Clovek sel podel pultu a stale opakoval stejna slova. ‚Prominte, prominte…‘ Nikdo se neotocil. Na jeho misto
