„Nesmysl,“ rekl Zvancev.
„Vsichni odesli k Institutu…“
„Nesmysl,“ rozhodne rekl Zvancev, „nesmysl.“
Daleko pred nimi se rozsvitilo mihotave cervene svetelko. Blikalo jako hvezda na neklidnem nebi. Zvancev pro jistotu jeste vice zpomalil. Jeli velice pomalu a bylo slyset sumeni deste. Ve svetle reflektoru se objevily rovnou uprostred silnice tri postavy v lesknoucich se modrych plastich. Pres cestu lezela silna klada. Ten vpravo drzel nad hlavou velkou cadici pochoden. Pomalu ji maval ze strany na stranu. Zvancev zajel autem bliz a zastavil. ‚Tak to je ta hlidka,‘ pomyslel si. Clovek s pochodni volal neco nesrozumitelneho do sumeni deste, vsichni tri rychle pristoupili k autu, v ohromnych mokrych plastich se pohybovali neobratne. Ten s pochodni znovu neco volal a zlostne pritom krivil usta. Zvancev vypnul dalkova svetla a otevrel dvirka.
„Motor!“ vykrikl clovek s pochodni. Pristoupil az k autu. „Vypnete uz ten motor!“
Zvancev poslechl a vystoupil na silnici do drobneho husteho deste.
„Jsem oceanolog Zvancev,“ rekl. „Jedu k akademikovi Okadovi.“
„Vypnete v aute svetla!“ rekl clovek s pochodni. „Ale rychle, prosim vas!“
Zvancev se otocil, ale svetlo v aute uz nesvitilo.
„Kdo to s vami jede?“ zeptal se clovek s pochodni.
„Oceanolozka Kondratevova,“ odpovedel vztekle Zvancev. „Moje spolupracovnice.“
Ti tri v plastich mlceli.
„Muzeme jet dal?“
„Jsem operator Michajlov,“ rekl clovek s pochodni. „Poslali me vam naproti. Mam vyridit, ze k akademikovi Okadovi se nesmi.“
„O tom si promluvim az s profesorem Kasparem,“ rekl Zvancev. „Doprovodte me k nemu.“
„Profesor Kasparo je velice zaneprazdnen. Neradi bychom, abyste ho rusil.“
‚Kdo to je — my?‘ chtel se zeptat Zvancev, ale ovladl se, protoze Michajlov mel lhostejny monotonni hlas na smrt unaveneho cloveka.
„Musim predat akademikovi nesmirne dulezitou zpravu,“ rekl Zvancev. „Doprovodte me ke Kasparovi.“
Tri muzi mlceli, zarudle svetlo se jim odrazelo ve tvarich.
„No tak?“ rekl netrpelive Zvancev.
Najednou si vsiml, ze Michajlov spi. Ruka s pochodni mu pomalu klesala stale nize. Oci mel zavrene.
„Toljo,“ rekl tise jeden z jeho pratel a strcil mu do ramene.
Michajlov se vzpamatoval, trhl pochodni a uprel opuchle oci na Zvanceva.
„Co je?“ rekl chraptive. „Aha, vy chcete k akademikovi… K akademikovi Okadovi nikdo nesmi. Na cele uzemi Institutu se nesmi. Odjedte, prosim.“
„Musim vyridit akademikovi Okadovi dulezitou zpravu,“ trpelive opakoval Zvancev. „Jsem oceanolog Zvancev a v aute je oceanolozka Kondratevova. Vezeme dulezitou zpravu.“
„Jsem operator Michajlov,“ rekl ten s pochodni. „K Okadovi se ted nesmi. Zemre behem pristich sesti hodin a my bychom to nemuseli stihnout.“ Sotva pohyboval rty. „Profesor Kasparo je nesmirne zaneprazdnen a zadal, aby nebyl vyrusovan. Odjedte, prosim…“
Najednou se obratil ke svym pratelum.
„Hosi,“ rekl zoufale, „dejte mi jeste dve tabletky.“
Zvancev stal na desti a premyslel, co by jeste mohl rici tomuto cloveku, ktery usina za chuze. Michajlov stal stranou s hlavou zvracenou k nebi a neco polykal. Potom rekl:
„Diky, hosi, nemuzu ani stat. Porad vam tu prsi, mate tu zimu, jeden za druhym tu padame unavou, vstaneme a zase upadneme…“ Porad jeste mluvil trochu z cesty.
„Nic se nedeje, je to posledni noc…“
„Devata,“ rekl Michajlov.
„Desata.“
„Skutecne desata? Mam hlavu jako z olova.“ Michajlov se obratil na Zvanceva. „Nezlobte se, soudruhu…“
„Oceanolog Zvancev,“ rekl Zvancev potreti. „Soudruhu Michajlove, musite nas tam pustit. Prave jsme prileteli z Filipin. Vezeme akademikovi informaci, nesmirne dulezitou informaci. Cekal na ni cely svuj zivot. Pochopte me, znam ho tricet let. Musim vedet lepe nez vy, jestli bez toho muze umrit, nebo ne. Je to nesmirne dulezita informace.“
Akiko vystoupila z auta a postavila se vedle Zvanceva. Operator mlcel a zimomrive se krcil v plasti.
„Tak dobre,“ rekl konecne. „Jenomze je vas moc.“ Ano, skutecne rekl, je vas moc. „At jde jenom jeden.“
„Dobre,“ rekl Zvancev.
„Jenom si ale myslim, ze to nema smysl,“ rekl Michajlov. „Kasparo vas k akademikovi nepusti. Akademik je v izolaci. Muzete znicit cely pokus, jestlize porusite izolaci, a pak…“
„Budu mluvit s Kasparem sam,“ prerusil ho Zvancev. „Doprovodte me.“
„Dobre,“ rekl operator. „Jdeme.“
Zvancev se ohledl na Akiko. Mela na tvari spoustu velkych i malych kapek. Rekla:
„Jdete, Nikolaji Jevgenjevici.“
Pak se obratila k lidem v plastich:
„Pujcte mu nekdo plast a vlezte si do auta. Muzeme je postavit napric silnice.“
Zvancev dostal plast. Akiko se chtela vratit do auta a popojet s nim, ale Michajlov rekl, ze se motor nesmi spoustet. Stal a svitil svou cadici pochodni tak dlouho, dokud auto neodtlacili napric cesty. Pak se cela hlidka usadila uvnitr. Zvancev nahledl do auta. Akiko sedela schoulena na prednim sedadle. Michajlovovi pratele spali s hlavami oprenymi jeden o druheho.
„Vyridte mu…“ rekla Akiko.
„Ano, urcite.“
„Povezte mu, ze pockame.“
„Reknu mu to,“ rekl Zvancev.
„Tak jdete.“
„Sajonara, Aki-tan.“
„Bezte…“
Zvancev opatrne zabouchl dvere a pristoupil k operatorovi:
„Jdeme.“
„Jdeme,“ ozval se operator docela novym, zcela cerstvym hlasem. „Pojdme rychle, musime urazit sedm kilometru.“
Sli a zesiroka vykracovali po mokrem drsnem betonu.
„Co se tam u vas deje?“ zeptal se operator.
„Kde u nas?“
„No prece u vas… Ve velkem svete. Pul mesice uz nic nevime. Co Rada? Co je s projektem Velka sachta?“
„Spousta dobrovolniku,“ rekl Zvancev. „Neni dost anihilatoru. Nestaci ani ochlazovace. Rada je schopna prevest na projekt tricet procent energie. Z Venuse byli odvolani vsichni odbornici.“
„To je spravne,“ rekl operator. „Na Venusi nemaji co delat. Koho urcili za vedouciho projektu?“
„Nemam poneti,“ rozzlobene rekl Zvancev.
„Snad ne Stirnera?“
„Nevim.“
Odmlceli se.
„To je hnus, co?“ rekl operator.
„A co?“
„Ty pochodne, no neni to odporne? Takove svinstvo. Citite, jak to pachne?“
Zvancev si pricichl a poodstoupil o dva kroky.
„Mate pravdu,“ rekl. Pochoden pachla naftou. „A proc to vsechno je?“ zeptal se.
„To je Kasparuv prikaz. Zadne elektricke pristroje, zadna svetla. Snazime se neutralizovat vsechny nekontrolovane poruchy na minimum… Poslyste, kourite?“
