„Ted se modli, veliky SRI!“ vykrikl Rudak.
„Stanislav se jeste nevratil!“ zvolal nekdo.
„To je skoda!“ rekl Rudak a slezl z plosinoveho voziku.
„Profesor Lomba o tom vi?“ bazlive se zeptala hubena divka ostrihana na kluka.
„Profesor se to dozvi,“ nalehave rekl Rudak. „Kde je ten Stanislav?“
Na mytine pred akatem se vzdula a praskla zem. Zena uskocil o cely metr. Pripadalo mu, ze se z travy vysunula bezbarva zubata tlama dinosaura.
„No konecne!“ rekl Rudak. „Uz jsem zacinal mit strach: kyslik mu musel dojit uz pred minutou… nebo dokonce prede dvema…“
Ze zeme se pomalu a neobratne sunulo kovove prstencovite teleso o prumeru pul metru, podobajici se obrovske zizale. Stale se plazilo a plazilo a kdo vi, kde mu byl konec, kdo vi, kolik prstencu se jeste skryvalo pod zemi, kdyz se najednou jeho predni cast rychle zatocila, odsroubovala a spadla do travy. Z cerneho otvoru se vysunula ruda mokra tvar s otevrenymi usty.
„Ahoj!“ vykrikl Rudak. „Vitam te, Stanislave!“
Clovek se vylozil pres okraj, odplivl si a chraptivym hlasem prohlasil:
„Ma toho tam cely arzenal. Uplne armady pohyblivych taliru. Vytahnete me odtud…“
Prstencovity cerv se stale soukal ze zeme, rude zapadajici slunce se mu odrazelo na kovovych bocich.
„Jedeme,“ prohlasil Rudak a znovu se vysplhal na plosinovy vuz.
Procesal si nalevo i napravo vousy, priserne se zasklebil na devcata stojici dole a pohybem pianisty polozil ruce na ovladaci pult. Ten se rozhorel svetelky indikatoru.
Nyni vsechno utichlo. Zena natahoval filmovaci pristroj, nervozne zaregistroval, ze nekolik lidi se rychle vyskrabalo na akat a rozesadilo ve vetvich, ze se devcata vice pritiskla k plosinovemu voziku. Pro jistotu take pristoupil bliz.
„Strongu a Joei, pripravte se!“ rekl hromovym hlasem Rudak.
„Jsme pripraveni!“ ozvaly se dva hlasy.
„Zpivam na nejvyssi frekvenci. Pridejte se na kridlech. A co nejsilneji!“
Zena ted cekal, ze vsichni zacnou zpivat a bubnovat, ale ticho bylo jeste vetsi. Uplynula minuta.
„Zvysit napeti,“ potichu rekl Rudak.
Uplynula dalsi minuta. Slunce zapadlo, na obloze se vyrojily obrovske hvezdy. Nekde line vykrikl emu. Devce, ktere stalo vedle Zeni, si rozechvele povzdechlo. Najednou se ti nahore ve vetvich akatu pohnuli a neci vzruseny hlas zvolal:
„Ale to jsou prece oni! Tamhle, na louce! Divate se na druhou stranu!“
Zena nemel potuchy, kam se ma divat a ani nevedel, kdo to jsou ti oni a co je mozno od nich ocekavat. Zvedl filmovaci pristroj, jeste trochu couvl, az tisnil divky u plosinoveho voziku, a najednou je spatril. Nejdriv si myslel, ze se mu to jen zdalo. Ze se mu proste mihaji stiny pred unavenyma ocima. Cerna savana pod hvezdami byla najednou v pohybu. Objevily se na ni sedive mlcici a nic dobreho nevestici stiny, zasumela trava, nekde neco zaskripalo, ozvalo se lehke klepani, zvoneni, praskani. V jedinem okamziku se ticho naplnilo hustym nesrozumitelnym sramotem.
„Svetlo!“ vyjel Rudak. „Jdou vojackove!“
Ti na akate se dali do radostneho jeceni. Zacalo se sypat suche listi a vetve. V tom okamziku nad planinou vytrysklo oslepujici svetlo.
Savanou vykracovala armada velikeho SRI. Sla, aby se vzdala. Takovou prehlidku mechanickych zmetku Zena jeste nikdy v zivote nevidel. Zrejme ale i sluhove velikeho SRI neco podobneho videli rovnez poprve. Huronsky smich otrasal akatem. Konstrukteri, zkuseni bojovnici za mechanickou dokonalost, sileli. Jako pecky padali z vetvi a valeli se po planine.
„No ne, podivej se! Jenom se podivej!“
„Sedmnacte stoleti!“
„Kde je Robinson? Robinsone, to ty sis myslel, ze SRI je chytrejsi nez ty?“
„Hura Robinsonovi, dame mu hobla!“
„Hosi, tak podeprete jim prece nekdo kola! Vzdyt to k nam nedojede!“
„Kluci! Kluci! Podivejte se! Parni stroj!“
„Autora! Autora!“
Hrozni strasaci prijizdeli na planinu. Zkosene velocipedy o trech kolech pohanene parou. Rincici plech na zarizenich podobajicich se talirum, od nichz odletovaly jiskry, to vsechno pachlo pohonnymi hmotami. Uz zname zelvy, neskutecne vyhazujici proslulou zadni nohou. Pavoukovite mechanismy na neuveritelne dlouhych tenkych nohach, ktere se kazdou chvili zapletaly. Vzadu se s ledabylym pohupovanim priblizovaly tyce na koleckach s matnymi zrcadly na koncich. To vsechno se tahlo, pokulhavalo, strkalo, klepalo, pochroumavalo za jizdy a prekypovalo parou a jiskrami. Zena zanicene pracoval s filmovacim pristrojem.
„Od tehle chvile nejsem sluha!“ kricel nekdo na akate.
„Ja take ne!“
„A tech zadnich noh co tu je!“
Kdyz prvni rady mechanickych zrud dosahly planiny, zastavily se. Ty zezadu se na ne skrabaly a posleze take znehybnely na hromade, kdyz se zapletly a roztahly zrudne koncetiny. Az nahoru dopadly s drevenym zvukem lamajici se tyce na koleckach. Jedno kolo se se zvonenim dokutalelo k plosinovemu vozu, zatocilo se a znehybnelo u Zenovych nohou. Zena pohledl na Rudaka. Ten stal nahore s rukama v bok. Vousy se mu pohybovaly.
„Tak vidite, hosi,“ rekl, „tohleto vam davam k dispozici. Ted se urcite dozvime, jak, kam a proc tak uhaneji.“
Vitezove se vrhli na porazenou armadu.
„Copak skutecne veliky SRI postavil tohle vsechno, aby prostudoval chovani Buridanova berana?“ uzasle se zeptal Zena.
„A proc ne?“ rekl Rudak. „Dokonce klidne. Treba i jiste.“ A mrkl na neho vychytrale. „Nakonec je samozrejme jasne, ze tu neni neco v poradku.“
Dva urostli konstrukteri kolem nich vlekli za zadni nohu maleho kovoveho brouka. Prave proti plosine se jim noha utrhla a konstrukteri se svalili do travy.
„Zmetky,“ zabrucel Rudak.
„Vzdyt jsem rikal, ze moc nedrzi,“ rekl Zena.
Vesely hluk protal ostry starecky hlas:
„Co se to tu deje?“
Okamzite nastalo ticho.
„No nazdar,“ zaseptal Rudak a slezl dolu.
Zenovi pripadlo, ze se Rudak najednou zmensil.
K plosine se s pokulhavanim blizil stary sedivy cernoch v bilem plasti. Zena ho poznal — byl to profesor Lomba.
„Kdepak mam sveho Pavla?“ vyptaval se nic dobreho nevesticim hlasem:
„Tak, deti, kdo mi povi, kde je muj zastupce?“
Rudak mlcel. Lomba sel primo k nemu. Pavel zacal couvat, a kdyz narazil zady na plosinu, zastavil se.
„Tak copak se to tu deje, synacku?“ zeptal se Lomba a pristupoval tesne k nemu.
Rudak smutne odpovedel:
„Prevzali jsme rizeni od SRI… sehnali jsme vsechny zmetky na jednu hromadu…“
„Tak zmetky?“ ulisne rekl Lomba. „To je dulezity problem! Kdepak se tu vzala sedma noha? Moc dulezity problem, deti moje!“
Znenadani chytil Rudaka za vousy a tahl ho doprostred planiny rozestoupivsim se davem.
„Jen se na neho podivejte, deti!“ volal slavnostne. „My zasneme! Lameme si hlavy! Jsme okouzleni! Predstavujeme si, ze nas SRI prelstil!“
S kazdou tou vetou zatahal Rudaka za vousy, jako kdyby tahal za zvon. Rudakova hlava se pokorne kymacela.
„A co se stalo, uciteli?“ nesmele se zeptalo jedno devce.
„Co se stalo, holcicko?“ Lomba konecne Rudaka pustil. „Stary Lomba jede do Strediska. Vytrhuje nejlepsi odborniky z prace. A co se dozvi? Hanba! Co se dozvi, ty zrzavy lotre?“ Znovu chytil Rudaka za vousy a Zena rychle
