‚Vykrucuje se z neceho,‘ pomyslel si Zena a rekl:
„Zcela jiste jsem videl jeden z tech modelu, o kterem vypravite. Takova tyc se zrcadlem. Jenom pochybuji, ze je to model berana. Nebo dokonce Buridanova berana.“
„O to prave jde,“ povzdechl si Rudak. „Nikdo neveri, ze je to model berana. Otec Lomba tomu treba take neuveril. Shromazdil vsechny materialy o programovani a rozjel se do Strediska zkontrolovat je.“ Rudak si znovu povzdechl. „Dnes vecer prijede.“
„A o co tedy vlastne jde?“ zeptal se Zena.
„Jde o to, ze SRI dela tyce na koleckach a sedminohe brouky. Nekdy take dela ploche talire bez nohou, bez rukou, ale s gyroskopem. Nikdo nema potuchy, jakou to ma souvislost s beranem.“
„To je pravda,“ zamyslene rekl Zena. „Na co by beranovi bylo tolik nohou?“
Rudak na neho podezirave pohledl.
„Na co, ze ano?“ rekl s neprirozenym nadsenim.
Chvili se na sebe mlcky divali. ‚Vykrucuje se, vykrucuje, dobrak jeden!‘ myslel si Zena.
Obratne, bez pomoci rukou vstal Rudak na jedne noze.
„A ted pojdme, soudruhu Slavine, predstavim vas vedoucimu filmoteky.“
„Jeste jedna otazka,“ rekl Zena a znovu si dobijel diktafon. „Kde je ten vas veliky SRI?“
„Sedite na nem. Ted vstanete a pujdete. Je pod zemi, osmadvacet pater, sest hektaru. Mozek, dilny, energeticke generatory — vsechno. Jdeme.“
…Filmoteka SRI byla na druhem konci mestecka v nizkem pavilonu, na jehoz strese se blystily mrizove stity stereopanoramatickeho demonstratoru. Hned za pavilonem zacinala savana.
V pavilonu to vonelo ozonem a kokosovym mlekem. Vedouci filmoteky sedela u stolu a studovala pomoci biokularniho mikroskopu jedinecny snimek kloubu zadni nohy. V teto funkci tu pracovala hezka, asi petadvacetileta Tahitanka.
„Bud zdrava, holcicko,“ nezne zavrkal Rudak.
Vedouci se odtrhla od mikroskopu a tvar ji rozkvetla usmevem.
„Bud zdrav, Paule,“ rekla.
„Tohle je dopisovatel Evropskeho strediska soudruh Slavin,“ rekl Rudak. „Bud na nej hodna. Ukaz mu zabery dve ste sedesat sedm, tri sta patnact a sedm tisic pet set dvanact…“
„Jestli vam to nebude cinit potize, samozrejme,“ galantne dodal Zena.
Vedouci mu velice pripominala Sejlu.
„Rada,“ rekla. „Je soudruh Slavin pripraven moralne?“
„Uplne,“ s jistotou odpovedel Zena.
„Tak ja vas tu necham,“ rekl Rudak. „Cekaji me zmetky.“
Stiskl kliku a vysel ven. Bylo slyset, jak se rozkricel na cele mestecko: „Akitado! Privezli to zarizeni?“ odpoved nebylo slyset. Vedouci si povzdechla a rekla:
„Vemte si skladaci zidli, soudruhu Slavine, a pojdte.“
Zena vysel ven a usadil se u zdi pavilonu. Vedouci vecne odhadla vysku Slunce, neco propocitala a pohybovala pritom rty. Pak se vratila do pavilonu.
„Zaber dve ste sedesat sedm,“ oznamila otevrenym oknem.
Slunecni svetlo pohaslo. Zena uvidel tmavofialove nocni nebe s vyraznymi neznamymi hvezdami. Nizka plocha oblaka se tahla nad obzorem, pomalu se vytvarely cerne siluety podivnych stromu podobajicich se trochu palmam, trochu gigantickym vyhonkum kvetaku. Hvezdne zablesky se chvely v cerne vode. Pak se nad oblaky vytvorila bila zare. Byla stale vyraznejsi, zrudne stiny klouzaly po cernem olejovitem povrchu, az najednou se za obzorem s vybuchem vzneslo oslepive bile pulsujici teleso, trhavymi pohyby se vznaselo na obloze a zhasinalo hvezdy. Mezi kmeny podivnych stromu se chvela sediva mlha, mihaly se duhove zablesky, pak vsechno zmizelo. Pred Zenou znovu vyvstala sluncem zalita savana.
„Dal uz jsou same poruchy,“ rekla vedouci.
„A co to bylo?“ zeptal se Zena. Cekal neco vic.
„To je zrozeni supernovy. Pred vice nez sto miliony let. Dala zivot dinosaurum. Nyni zaber tri sta patnact. To je nase pycha. Je to po padesati milionech let.“
Savana znovu zmizela. Zena uvidel sedivou, vodou pokrytou rovinu. Vsude z ni trcely tluste stonky nejakych rostlin. Rovinou se brodilo po kolena ve vode dlouhe sedive zvire. Zena se hned nedokazal orientovat, kde ma zvire hlavu. Mokry sudovity trup polepeny zelenou travou se rovnomerne zuzoval k obema koncum a prechazel do dlouheho pruzneho ocasu a krku. Potom Zena uvidel titernou plochou hlavu s bezzubou tlamou. V chovani teto zrudy bylo neco, co pripominalo kure — pri kazdem kroku norilo hlavu do vody a hned ji prudce zvedalo, nesmirne rychle drtilo v tlame neco zeleneho.
„Diplodok,“ rekla vedouci. „Delka ctyriadvacet metru.“
Pak Zena uvidel druhou priseru. Jako had se plazila vedle prvniho zvirete a zanechavala za sebou pruh zcerene vody. Jednou se taktak uhnula pred sloupovitou nohou diplodoka a Zena na okamzik spatril obrovskou bledou ozubenou tlamu. ‚Tady se neco stane,‘ pomyslel si. Tohle bylo mnohem zajimavejsi nez vybuch supernovy. Diplodok zrejme nemel ani potuchy o svem zubatem souputniku, nebo si ho jednoduse nevsimal. A ten obratne manevroval kolem jeho nohou, priblizil se vice k predni casti, prudkym pohybem se vysunul z vody, v mziku odkousl diplodokovi hlavu a ponoril se.
Zena zavrel usta, az cvakl zuby. Obraz to byl nebyvale jasny a vyrazny. Diplodok se na okamzik zastavil, vysoko zdvihl bezhlavy krk a… sel dal, stejne pravidelne noril krvacejici pahyl do kalne vody. Teprve po nekolika krocich se mu podlomily predni nohy. Zadni vsak pokracovaly v chuzi a obrovsky ocas se klidne kymacel ze strany na stranu. Krk se naposledy vztycil k obloze a bezmocne splouchl do vody. Predni cast trupu zacala klesat na bok, zadni vsak stale pokracovala v pohybu kupredu. Nahle se vsak podlomily i zadni nohy a v te chvili se z kalne zcerene vody vynorily a vyritily desitky vycenenych zubatych tlam…
„Fuj!“ rekl Zena a otrel si pot. „Strasna podivana…“
„To je typicka scena z lovu dravych dinosauru na obroviteho diplodoka,“ vecne vysvetlila vedouci. „Neustale pozirali jeden druheho. Temer vsechny informace, ktere dostavame z teto doby, je nepretrzite pozirani. Jak se vam libila kvalita obrazu, soudruhu Slavine?“
„Kvalita byla vynikajici,“ rekl Zena. „Jenom se to z neznamych duvodu porad chveje…“
Nad korunami akatu rachotive proletel brichaty sestimotorovy stroj. Vedouci vybehla z pavilonu.
„Pristroje!“ zvolala. „Pojdme, soudruhu Slavine, to privezli pristroje!“
„No pockejte!“ zapistel Zena. „A co dal? Slibili jste mi prece ukazat jeste neco!“
„To skutecne nestoji za to, opravdu,“ presvedcive rekla vedouci. Spesne skladala zidli. „Nevim, co to Paula vubec napadlo. Sedm tisic pet set dvanact — to je krveproliti v Konstantinopoli… Patnacte stoleti… Kvalita obrazu je dokonala, ale… je to tak neprijemna podivana… skutecne to nestoji za to, soudruhu Slavine… Pojdte se radsi podivat, jak bude Paul lovit zmetky.“
Obrovity sestivrtulovy letoun dosedl pobliz mista, kde Zena zanechal svuj pterokar, vykladani bylo v plnem proudu. Z rozevrenych nakladovych prostoru vyjizdely plosinove vozy na vysokych kolech, nalozene zlutymi bednami. Bedny se shromazdovaly u paty jednoho z akatu, kde mezi rozdvojenymi mohutnymi koreny neunavny Rudak ridil montaz. Jeho pronikavy hlas se nesl siroko daleko vecerni savanou.
Vedouci filmoteky se omluvila a nekam odbehla. Zena zacal opisovat kolem Rudaka nejiste kruhy. Zvedavost byla silnejsi. Plosinove vozy na vysokych kolech prijizdely, byly vylozeny a znovu odjizdely, ‚sluhove SRI‘, chlapci a devcata, sestavovali zlute bedny a pod akatem se brzo zacalo rysovat hromotlucke mohutne zarizeni. Nekde uvnitr tohoto zarizeni se hrabal Rudak, delal ramus, piskal a hlasite pokrikoval. Bylo tu plno hluku a veseli.
„Strongu a Joei, pustte se do intravizoru!“
„Tra-ra-ra! Hodte sem uzaver, kdo je to tam?“
„Napajece! Kam se ztratily napajece?“
„O-la-la… Trochu doprava! Tak…“
„Froste, vykladat!“
Zenu bez zleho umyslu odstrkovali a zadali ho, aby sel nekam stranou. Mohutny vrtulnik byl konecne vylozen, motory zarvaly, zvedly vitr a chuchvalce travy, a stroj odletel od akatu na pristavaci plochu. Zpod zarizeni vylezl po ctyrech Rudak, vstal, ocistil si dlane a rekl:
„Tak muzeme zacit. Vsichni na sva mista.“
Vyskocil na plosinovy vuz, kde byl pripraven maly ovladaci pult. Vuz zastenal.
