zacvakal pristrojem. „Staremu Lombovi se vysmivaji! Stary Lomba se stal stredem vysmechu vsech kybernetiku! O starem Lombovi se uz vypraveji anekdoty.“ Pustil vousy a zabusil kostnatou pesti do sirokych Rudakovych prsou. „Tak co, ty hlavo! Kolik nohou ma obycejna australska merinova ovce? Nebo jsi to snad zapomnel?“
Zena si najednou vsiml, ze nekolik mladych lidi zacalo pri tech slovech couvat s jasnym umyslem ztratit se v davu.
„Programatory nikam nepoustet,“ prikazal Lomba, aniz se otocil.
V davu to zahucelo a mladici byli vystrceni doprostred kruhu.
„Co delaji tihle intelektualsti pirati?“ zeptal se Lomba a prudce se k nim obratil. „Uvadeji v programu, ze ma beran sedm nohou…“
V davu to zasumelo.
„Podle nich nema beran maly mozek…“
Lide v davu se zacali smat, Zenovi pripadalo, ze je to smich souhlasny.
„Ubohy, skvely dobrak SRI!“ Lomba sepjal ruce k obloze. „Hromadi hloupost na hloupost! Copak mohl predpokladat, ze ten zrzavy chuligan, ktery ho ma na starosti, mu ulozi ukol s trojuhelnikem o peti uhlech?“
Rudak provinile zadrmolil:
„Uz to vickrat neudelam. Cestne slovo, ze uz to neudelam.“
Zena prespal u Rudaka. Mel ustlano v pracovne, Rudak si peclive procesal vousy a sel zpatky k akatum. Otevrenym oknem sem nahlizel veliky oranzovy mesic pomalovany sedivymi ctverci D-kosmodromu. Zena se na nej dival a vesele se chechtal, kdyz si v pameti probiral predchazejici udalosti.
Mel velice rad dny, ktere neuplynuly zbytecne, protoze se mu podarilo seznamit s novymi, dobrymi, veselymi nebo jednoduse prijemnymi lidmi. S takovymi, jako byl uvazlivy Parnkala nebo skvely Rudak nebo bourici Lomba…
‚O tom urcite napisu,‘ pomyslel si. ‚Urcite! O tom, jak veseli, chytri mladi lide vlozili o sve vuli nesmyslny program do neobycejne sloziteho a moudreho stroje, aby si overili, jak si ten stroj povede. A jak si stroj vedl, kdyz se peclive ze vsech sil snazil vytvorit neodporujici si model berana se sedmi nohama a bez maleho mozku a jak sla cernou vyhratou savanou armada techto zrudnych modelu, jak se sla vzdat intelektualskemu piratovi se zrzavymi vousy a jak toho pirata tahali za vousy — urcite to nebylo poprve ani naposledy… Protoze jeho presprilis zajimaji ulohy o trojuhelnicich s peti uhly a o ctyrhrannych koulich… ktere dokazi zranit dustojnost dobromyslneho stroje… To muze dopadnout docela dobre — povidka o intelektualskem chuliganstvi…“
Zena usnul a probudil se za svitani. V jidelne slabe cinkalo nadobi a probihaly polohlasne uvahy:
„…Ted pujde vsechno jako po masle. Tatik Lomba se uklidnil a ziskal zajem!“
„Aby ne, takovy materialek o teorii strojovych chyb!“
„Kluci, ale SRI se predvedl stejne jako dost primitivni. Cekal jsem od neho vic napaditosti.“
Nekdo se najednou rozchechtal a rekl:
„Sedminohy beran bez sebemensiho prvku pro organ udrzujici rovnovahu. Chudak SRI!“
„Tise, vzbudis toho redaktora!“
Po dlouhe prestavce, kdyz uz Zena zacal podrimovat, jednou rekl nekdo litostive:
„Skoda, ze uz je tohle vsechno za nami. Bylo to docela zajimave. Sedminohy beran! Je mi lito, ze ta tva zahada uz neexistuje!“
SVICKY PRED PULTEM
O pulnoci zacalo prset. Silnice byla kluzka, Zvancev zpomalil. Byla cernocerna tma, zar mestskych svetel se ukryla za temnymi pahorky a Zvancevovi pripadalo, ze auto jede pousti. Na drsnem mokrem betonu pred nim poskakovalo bile svetlo reflektoru. Zadna vozidla nepotkavali, naposledy Zvancev videl auto kratce pred tim, nez zabocil na silnici k Institutu. Asi kilometr za zatackou byla vesnicka, bylo mu divne, ze nehlede na pozdni dobu se temer ve vsech oknech svitilo a na verande velke kavarny u silnice postavalo plno lidi. Pripadalo mu, ze mlci a ze na neco cekaji.
Akiko se ohledla.
„Divaji se za nami,“ rekla.
Zvancev neodpovedel.
„Urcite si mysli, ze jsme lekari,“ rekla.
„Urcite,“ rekl Zvancev.
Bylo to posledni osvetlene misto, ktere videli. Za zatackou zacala mokra tma.
„Tady nekde by mela byt tovarna,“ rekl Zvancev. „Nevsimla sis?“
„Ne.“
„Ty si nikdy niceho nevsimnes.“
„Vy sedite za volantem. Pustte me tam a uvidim vsechno.“
„To radeji ne,“ rekl Zvancev.
Prudce zabrzdil, az auto dostalo smyk a svezlo se stranou po pisticim betonu. Reflektory osvetlily sloup s ukazatelem. Signalni svetla tu nebyla, napis na ukazateli byl vybledly: Novosibirsky Institut pro biologicke kodovani — 21 km. Pod ukazatelem byla sikmo pribita deska z preklizky s kostrbatym napisem: Pozor! Zapojit vsechny neutralizatory! Zpomalit! Pred vami je hlidka! Totez tam stalo ve francouzstine a anglictine. Z velikych pismen stekala v drobnych pramencich barva.
„No prosim,“ zabrucel Zvancev, sklonil se pod volant a zapojil neutralizatory.
„Jaka hlidka?“ zeptala se Akiko.
„To nevim,“ rekl Zvancev, „je ale videt, ze jsi mela zustat ve meste.“
„Ne,“ rekla Akiko.
Kdyz se auto rozjelo, opatrne se zeptala:
„Co myslite, pusti nas dal?“
„Myslim si, ze tebe nepusti.“
„Pak tedy pockam,“ rekla klidne Akiko.
Auto pomalu a tise ujizdelo po silnici. Zvancev se dival pred sebe a rekl:
„Ja bych byl ale presto rad, kdyby te pustili.“
„Ja taky,“ rekla Akiko. „Moc bych se s nim chtela rozloucit…“
Zvancev mlcky sledoval cestu.
„V posledni dobe jsme se vidali jen malo,“ pokracovala Akiko. „Mam ho moc rada. Jineho takoveho cloveka neznam. Ani otce jsem nemela tak rada jako mam rada jeho. Dokonce jsem plakala…“
‚Ano, plakala,‘ pomyslel si Zvancev. ‚Ocean byl tmavomodry, obloha blankytna, on mel tvar opuchlou, kdyz jsme ho s Kondratevem opatrne vedli ke konvertoplanu. Pod nohama nam skripal rozpaleny koralovy pisek, slo se mu ztezka, kazdou chvili nam zustal viset na rukach, ale ani za nic nechtel, abychom ho nesli a provinile brumlal: Gokuro-sama, gokuro-sama… Mel zavrene oci. Za nami i vedle nas sli mlcky oceanologove, Akiko sla vedle Sergeje, v obou rukou nesla jako podnos po celem Oceanu znamy otrepany bily klobouk a horce plakala. To byl prvni, nejstrasnejsi zachvat nemoci pred sesti lety na bezejmennem ostruvku 15 mil zapadne od Atolu Oktopus…‘
„…Znam ho uz dvacet let. Od detstvi. Moc bych se s nim chtela rozloucit.“
Z mokre tmy se vynorila mrizova brana zarizeni pro mikropocasi. Na synopticke stanici se nesvitilo. ‚Zarizeni nefunguje,‘ pomyslel si Zvancev. ‚Proto to svinske pocasi.‘ Koutkem oka pohledl na Akiko. Sedela na sedadle s nohama pod bradou a divala se uprene pred sebe. Na jeji tvari se odrazely zablesky ciferniku z palubni desky.
„Co se to tu deje?“ rekl Zvancev. „Nejaka mrtva zona.“
„To nevim,“ rekla Akiko. Pohnula se, aby se usadila pohodlneji, narazila kolenem Zvancevovi do boku a najednou znehybnela, divala se na neho v tom soumraku sviticima ocima.
„Co je?“ zeptal se.
„Treba uz…“
