„Ano.“
Operator se zastavil.
„Dejte mi zapalovac,“ rekl. „A taky vas radiofon. Mate?“
„Samozrejme.“
„To vsechno mi odevzdejte.“ Michajlov si vzal zapalovac a radiofon, vynal z nich akumulatory a vyhodil je do prikopu. „Nezlobte se, ale je to nutne. Tady v okruhu dvaceti kilometru nepracuje ani jediny elektricky zdroj.“
„Tak takhle to je,“ rekl Zvancev.
„Ano, delame si tu ted voskove svicky. V okoli Novosibirska jsme doslova vyloupili vsechny uly. Uz jste o tom slysel?“
„Neslysel.“
Znovu rychle vykrocili za nepretrziteho deste. „Svicky jsou take pekne svinstvo, je to ale lepsi nez pochoden. Nebo treba louc. Slysel jste uz takovy vyraz — louc?“
„To jsem neslysel,“ rekl Zvancev. „Znam takovou pisnicku: ‚Prestan svitit, moje louci‘. Ja jsem si porad myslel, ze louc je nejaky generator. Taky uz je mi jasne, kde se tu bere ten dest. Nebo spis chapu, proc je vypojeno zarizeni na regulaci mikropocasi.“
„To ne,“ rekl operator, „zarizeni na regulaci mikropocasi — to je samozrejme, ale dest nam sem nahaneji od Vetrne hurky. Je tam kontinentalni zarizeni.“
„A proc?“ zeptal se Zvancev.
„Chranime se tim pred primymi slunecnimi paprsky.“
„A co vyboje v oblacich?“
„Mraky k nam priplouvaji uz prazdne. Vybijeji je cestou. V podstate se nam podaril pokus mnohem vetsich rozmeru, nez jsme puvodne zamysleli. Shromazdili se u nas vsichni odbornici na biologicke kodovani. Z celeho sveta. Na pet set lidi. Stejne to ale nestaci. Cely severni Ural na nas pracuje.“
„A zatim to probiha vsechno dobre?“ zeptal se Zvancev.
Operator mlcel.
„Poslouchate me?“ zeptal se Zvancev.
„Nemohu vam odpovedet,“ rekl Michajlov neochotne. „Doufame, ze vsechno probiha tak, jak si prejeme. Princip je proveren, je to ale prvni pokus s clovekem. Sto dvacet trilionu megabitu informaci, staci chyba v jedinem bitu, a spousta toho muze byt pokazena.“
Michajlov se odmlcel, dlouhou dobu sli bez jedineho slova. Zvancev si hned nevsiml, ze jdou pres vesnici. Nebylo tu zivacka. Jen slabe prosvitaly matne zdi domku, v oknech byla tma. Za ridkymi pletenymi ploty v mokrych krovich se misty cernala rozevrena vrata garazi.
Operator zapomnel na Zvanceva.,Jeste sest hodin, a vsechno to skonci,‘ myslel si. ‚Vratim se domu a svalim se do postele. Velky pokus skonci. Veliky Okada zemre a stane se nesmrtelnym. To je skvele. Dokud ale neuplyne nejaky cas, nikdo nedokaze rici, jestli se pokus podaril. Ani sam Kasparo. Velky Kasparo, Velky Okada, Velky pokus! Velke kodovani.‘ Michajlov zatrasl hlavou, znama tiha mu znovu tlacila na oci a zastirala mozek. ‚Ne, musi premyslet. Valerio Kasparo rekl, ze premyslet se musi uz ted. Vsichni musi myslit, dokonce i operatori, i kdyz toho vime prilis malo. Kasparo rekl, ze premyslet museji vsichni. Valerio Kasparo, v hovorovem jazyce Valerij Konstantinovic. Legracni je, kdyz pracuje, pracuje a najednou rekne: ‚Tak dost. Chvilku si sednem a zavreme oci!‘ Tuhle vetu nekde vycetl. Kdyz se ho v te chvili nekdo na neco zepta, rekne: ‚Mladiku, copak nevidite? Nechte me sedet a koukat se zavrenyma ocima…‘ Zase myslim na neco jineho. A tak tedy na prvnim miste si zadame ulohu. Ta je dana: komplex fyziologickych neuronovych stavu (jednoduse receno — zivy mozek) se pevne koduje podle treti soustavy Kasparo-Karpov do krystalicke kvazibiohmoty. Pri potrebne izolaci se pevny kod v krystalicke kvazibiohmote uchovava pri bezne hladine sumu pomerne dlouho, doba relaxace kodu tvori orientacne dvanact tisic let. To je dost dlouha doba. Je nutno objevit: zpusob prevodu kodu biohmoty do ziveho mozku, pak na soustavu fyziologicky funkcnich neuronu v nulovem stavu. K tomu je ovsem zapotrebi lidsky mozek v nulovem stavu, ale pro takove ulohy se lide vzdycky nasli a najdou, treba takovi, jako ja… Ale co, neco takoveho stejne nedovoli. O zivem mozku Kasparo nechce ani slyset. Divny clovek! Ted tedy sed a cekej, az Leningradane vynaleznou umely. Tak… Jednoduse receno — zakodovali jsme Okaduv mozek do krystalicke biohmoty. Mame sifru Okadova mozku, sifru jeho myslenek, sifru jeho „ego“. Ted je treba najit zpusob, jak prenest tuto sifru do jineho mozku. Treba umeleho. Pak se Okada znovu narodi. Zasifrovane Okadovo „ego“. Okada znovu zacne jednat, znovu se stane opravdovym „ego“. Je jenom otazka — jak to udelat? Jak? Bylo by dobre prijit na to ted a udelat starci radost. Kasparo o tom premysli ctvrt stoleti. Pribehnout tak k nemu a jako Archimedes zvolat — heureka! Michajlov klopytl a malem mu vypadla louc z ruky.
„Co se to s vami deje?“ rekl Zvancev. „Zase uz spite?“
Michajlov na neho pohledl. Zvancev vykracoval se zvednutou kapuci, ruce mel schovane pod plastem. Jeho tvar v cervenem mihotavem svetle vypadala nesmirne protahla a velice prisna.
„Nespim,“ rekl Michajlov. „Premyslim, ale nespim.“
Vpredu se v dalce zacalo rysovat neco velikeho. Sli rychle a brzy dohnali nakladni auto, ktere se plouzilo po silnici. Zvancev hned nepochopil, ze auto jede s vypnutym motorem a ze ho tahnou dva velici mokri velbloudi.
„Sanko, slysis me?“ zavolal operator.
Klapla dvirka kabiny, vysunula se ven hlava, zablyskly se oci a hlava znovu zmizela.
„Co chces?“ zeptal se nekdo z kabiny.
„Dej mi cokoladu,“ rekl Michajlov.
„Vezmi si, nemam chut lezt ven. Je tam mokro.“
„To si tedy vezmu,“ rekl bodre Michajlov a zmizel nekde i s louci.
Najednou zase byla uplna tma. Zvancev kracel vedle nakladniho auta a prizpusobil se rychlosti velbloudu, kteri sotva pletli nohama.
„To nemohou jit rychleji?“ zavrcel.
„Jsou to potvory, nechce se jim,“ rekl nekdo v kabine. „Pokousel jsem se domluvit jim holi, ale sotva se plouzi.“ Hlas se odmlcel a dodal: „ctyri kilometry za hodinu. A k tomu mi jeste poplivali kabat.“
Ridic ztezka vydechl a najednou se rozkricel:
„Vy previti loudavi, tak sebou hnete, sakra!“
Velbloudi lhostejne zafuneli.
„Meli byste jit kousek stranou,“ poradil jim ridic. „Ale pockejte, ted to vypada, ze nic neprovedou.“
Najednou bylo znovu citit naftu, vedle Zvanceva se objevil Michajlov. Jeho louc cadila a praskala.
„Tak jdeme,“ rekl, „je to uz kousek.“
Snadno predhonili sprezeni a brzy se po stranach silnice zacaly objevovat nizke tmave stavby. Kdyz se Zvancev zadival pozorneji, spatril ve tme obrovskou budovu. V nekterych oknech slabe blikala nazloutla svetelka.
„Podivejte se,“ rekl septem Michajlov. „To podel cesty jsou bloky.“
„Ano?“ rekl septem Zvancev.
„Je v nich kvaziobiohmota. Tady bude ulozen.“
„Kdo?“
„Mozek,“ zaseptal Michajlov. „Jeho mozek.“
Najednou zabocili a prisli primo k podjezdu ustavni budovy. Michajlov odstrcil tezka vrata.
„Pojdte dal,“ rekl. „Jenom ale nedelejte hluk.“
Ve vestibulu byla tma, zima a neco tu zvlastnim zpusobem vonelo. Na velkem stole uprostred blikalo nekolik tlustych uplakanych svici, staly tu talirky a velka nadoba na polevku. Talire byly spinave. V kosiku lezely oschle kousky chleba. Ve svetle svicek bylo spatne videt. Zvancev udelal nekolik kroku, zachytil plastem za zidli a povalil ji.
„No!“ zvolal nekdo zezadu. „Toljo, jsi to ty?“
„Jsem,“ rekl Michajlov.
Zvancev se ohledl. V koute vestibulu panovalo nacervenale priseri, a kdyz sem vstoupil Michajlov s louci, Zvancev si vsiml devcete s bledou tvari. Lezelo na pohovce zahalene do neceho cerneho.
„Mas neco dobreho?“ zeptalo se devce.
„Sanka neco veze,“ odpovedel Michajlov. „Chces cokoladu?“
„Chci.“
Michajlov se hrabal po kapsach a maval louci.
