se ukazalo, vubec nikdo nic nevi.“
Parnkala znovu pozvedl pohar k ustum.
„Prilis lhostejne o tom hovorite, priteli Jeane!“ nedokazal se ovladnout Zena. V jeho predstavach se rodil jeden obrazek za druhym.
Parnkala se usmal:
„Jen sedte, Zeno. Nema smysl se vzrusovat. Tyhle zmetky nikomu zadnou skodu nedelaji, emu ani klokani se jich neboji, a vy jste me navic nenechal domluvit — uz se o ne zajimaji v Jackoyi. Jsou… Kam jdete, Zeno?“
Zena se spesne chystal k odchodu. Cpal si do kapes diktafonove civky, pouzdra s mikroknihami a sve vlastni otrhane knizky.
„Jackoy, mam takovy pocit, ze je to stredisko australske kybernetiky,“ rekl. „Tam sestrojili nejaky zajimavy stroj, ze je to pravda?“
„Ano, stroj SRI,“ rekl Parnkala urazene.
Byl nesmirne roztrpcen, ze redaktor Slavin odjizdi tak brzy. S Zenou se prijemne povidalo, a on nesmirne rad poslouchal.
„Proc prave SRI?“
„Sberac rozptylenych informaci. Stroj jako archeolog, tak nejak jsem to slysel.“
Zena se zastavil.
„Treba ty zmetky pochazeji odtamtud?“
„Vzdyt vam rikam, ze nikdo nic nevi,“ roztrpcene rekl Parnkala. „Nikdo nema o nicem ani potuchy. Ani v Jackoyi, ani v Gibsonu, nikde na svete… Aspon jeste povecerte, Zeno…“
„Ne, ne, dekuji, specham. Tak, drahy Jeane, dekuji vam za pohostinnost. Jeste se uvidime.“ Zena naraz dopil svou cisi, vesele kyvl na Jeana, preskocil zabradli a rozbehl se po svahu ke svemu pterokaru.
Vedecke mestecko Jackoy lezelo ve stinu zrudnych cernych akatu, jejichz koruny mely v prumeru ctyricet padesat metru. O kus dal na brehu hlubokeho jezera s modrou pruhlednou vodou se belaly rozvaliny farmy nejakeho stareho pristehovalce. Mezi mesteckem a rozvalinami jasne vystupoval obdelnik pristavaci plochy. Nebyl na ni zadny stroj. Ani lide.
Ostatne pterokar zadnou pristavaci plochu nepotreboval, a tak Zena obletel akaty a pokousel se najit misto co nejblize k mestecku. Asi pul kilometru od mestecka nahle spatril nebyvaly rozruch. Nejdriv ho napadlo, ze tam hraji ragby. V trave se mihala a prevracela hromada propletenych cernych a bilych lidskych tel. Z ni se ozyvaly zurive vykriky. ‚Vyborne,‘ pomyslel si Zena. Jsou perfektne sehrani!‘ Vtom se hromada rozletela a objevilo se neco kulateho, cerneho, lesknouciho se, jeden z hracu v kotrmelcich odletel stranou, upadl a skrceny zustal lezet, drzel se za bricho. ‚Kdepak,‘ doslo Zenovi, ‚to neni hra.‘ Zpod akatu se vynorili jeste dalsi tri a za chuze si svlekali bundy. Zena pospichal s pristanim.
Kdyz vyskocil z kabiny, zkrouceny clovek uz sedel, jako pred tim se ale drzel za bricho a hlasite volal:
„Dejte pozor na zadni nohu! Halo! Dejte pozor na zadni nohu!“
Zena kolem neho preklusal. Z hromady hemzicich se tel se rozlehaly vykriky. Bylo to volani v rustine i anglictine:
„Nohy k zemi! Tisknete ho k zemi!“
„Anteny! Neposkodte anteny!“
„Pomozte nam, hosi! Zahrabava se!“
„Tak ho drzte prece, ksakru!“
„Jauvejs, Percy, pust mi hlavu!“
„Zahrabava se!“
‚Chytili nejakeho jestera,‘ napadlo Zenu, ktery v tom okamziku uvidel zadni nohu. Byla cerna, blyskala se, mela ostre zoubky, podobala se noze obroviteho brouka, uzasnou silou hrabala po zemi a zanechavala za sebou hluboke brazdy. Byla tam jeste spousta dalsich nohou, cernych, hnedych, bilych, ktere se vrtely, skubaly, vzpiraly, ale to vsechno byly obycejne lidske nohy. Zena chvili ohromene pozoroval zadni nohu. Neustale se krcila, hluboko se zaryvala do zeme, namahave se narovnavala a rvouci hromada se pokazde ocitla o dobreho puldruheho metru dal.
„Do toho!“ zvolal strasnym hlasem Zena, obema rukama se chopil zadni nohy u kloubu a pritahl ji k sobe.
Ozvalo se vymluvne zapraskani. Zadni noha se necekane snadno odtrhla a Zena padl na zada.
„Nic netrhat! Neposkodit!“ zahromoval zurivy hlas. „Odvedte toho troubu!“
Zena chvili lezel, zadni nohu drzel v naruci a teprve pak pomalu vstal.
„Jeste trochu! Potrebuju uz jen malo, Joe!“ hrmel stejny hlas. „Pust mi tu ruku… Aha… aha! Tak kdepak jsi, chlapecku!“
Neco zalostne zazvonilo a nastalo ticho. Hromada tel znehybnela, bylo slyset jenom tezke preryvane oddechovani. Pak zacali mluvit vsichni najednou, smali se, vstavali a otirali si upocene tvare. V poslapane trave zustal nehybny velky cerny kopec. Nekdo rozcarovane rekl:
„Zase totez!“
„Zelva! Sedminozka!“
„Prece jen se trochu zahrabala, potvora!“
„Neschazelo moc a byla by pryc…“
„Tedy jo, dala nam zabrat…“
„A kde je ta zadni noha?“
Vsechny oci se obratily na Zenu, ktery odvazne rekl:
„Tady je zadni noha. Necekal jsem, ze se utrhne tak snadno.“
Obestoupili ho a zvedave si ho prohlizeli. Napul svleceny obrovsky mladik s cuprinou rozcuchanych svetlych vlasu a slamenou bradkou natahl mohutnou poskrabanou ruku:
„Dejte ji sem.“
V druhe ruce mladik drzel kus trpytiveho kabelu. Zena mu s radosti nohu predal.
„Jsem Jevgenij Slavin,“ rekl. „Novinar z Evropskeho informacniho centra. Priletel jsem, protoze mi rekli, ze to tu je zajimave.“
Mladik nekolikrat se zajmem ohnul a znovu narovnal cernou hridelovitou paku. Noha piskala.
„Jsem zastupce reditele SRI Paul Rudak,“ rekl mladik. „A tohle,“ ukazal pakou na ostatni, „to jsou sluhove velikeho SRI. S nimi se seznamite pozdeji, az odnesou zelvu.“
„Ma smysl ji odnaset?“ zeptal se drobny kudrnaty Australan. „Vzdyt uz mame takove dve. At se to tu vali…“
„Takovou jeste nemame, Tappi,“ rekl Rudak. „Tahle noha ma jen jeden kloub.“
„Skutecne?“ Tappi vytrhl Rudakovi zadni nohu a take ji nekolikrat ohnul a narovnal. „Ano, mas pravdu. Skoda, ze je vytrzena.“
„Ja jsem to nevedel,“ rekl Zena.
Nikdo ho uz neposlouchal. Vsichni obestoupili Tappiho, pak se houf vydal k cernemu kopecku v trave a sklonil se nad nim. Rudak se Zenou osameli.
„Co to je za sedminoha?“ zeptal se Zena.
„Jeden ze zmetku velikeho SRI,“ odpovedel Rudak.
„Aha,“ rekl rozcarovane Zena. „To tedy znamena, ze to jsou vase zmetky?“
„To neni tak docela pravda, soudruhu Slavine, to neni tak docela pravda. Prece jsem nerekl, ze to jsou nase zmetky, rekl jsem, ze to jsou zmetky velikeho SRI…“ Sklonil se, zasatral rukou v trave a zvedl nekolik kaminku. „A my je lovime. V posledni dekade nedelame nic jineho. Ostatne vam musim rici, soudruhu dopisovateli, ze jste prijel prave vcas…“
Zacal neuveritelne presne hazet kaminky na nestastnou zelvu, kterou vlekli do mestecka. Kaminky zvonily o pevny krunyr.
„Pavle Rudaku!“ zavolal nekdo z houfu. „Ten nas poklad je moc tezky! Kdepak jsou tve silne ruce?“
„Vy lenosi!“ zvolal Rudak. „Me silne ruce ponesou zadni nohu. Tappi, kam jsi ji dal?“
„Do travy. Hledej v trave, Pavle!“
„Ukazte, ja tu zadni nohu vezmu,“ rekl Zena. „Kdyz jsem ji utrhl, tak ji ponesu.“
„Tak delejte,“ vesele svolil Rudak. „Ja pomohu chlapcum.“
