„Kondrateve,“ rekl Belov znovu. „Co budes delat zitra?“
Kondratev odpovedel:
„Rano dorazi Chen Col a Valcev se svymi ponorkami, navecer proceseme tu prolaklinu a znicime ty zbyvajici.“
Zitra vecer znovu sestoupi do toho hrobu. Rika to klidne a spokojene.
„Akiko-san.“
„Ano, soudruhu Belove?“
„What are you going to do tomorrow?“
Kondratev pohledl na hloubkomer. Dve ste metru. Akiko si povzdechla.
„Nevim,“ rekla.
Mlceli. Mlceli tak dlouho, dokud se ponorka nevynorila.
„Otevri,“ rekl Kondratev.
Ponorka se houpala na klidnem mori.
Belov zvedl ruce, otocil pojistkami zamku a odklopil kryt.
Pocasi se zmenilo. Bylo temer bezvetri, nebe prakticky bez mracku. Hvezdy byly male a vyrazne, na obloze visel zbytek mesice. Ocean line honil drobne fosforeskujici vlnky, ktere pleskaly a zvonily u vezicky se vstupnim otvorem.
Belov se vyskrabal ven prvni, za nim Akiko a Kondratev. Belov rekl:
„To je nadhera!“
Akiko taky rekla:
„Nadhera!“
Kondratev potvrdil rovnez, ze je to pekne, a zamyslene dodal:
„Proste skvele.“
„Jestli dovolite, tak se vykoupu, soudruhu ponorkovy mistre,“ rekla Akiko.
„Vykoupejte se,“ dal Kondratev zdvorile souhlas a odvratil se.
Akiko se svlekla, slozila si oblek na okraj vstupniho otvoru a vyzkousela nohou vodu.
Cervene plavky na ni vypadaly jako cerne, nohy a ruce neprirozene bile. Zvedla ruce a nehlucne sklouzla do vody.
„Ja pujdu taky,“ rekl Belov.
Svlekl se a vklouzl do vody. Voda byla tepla. Belov odplaval k zadi a rekl:
„Je to nadhera. Mas pravdu, Kondrateve.“
Pak si vzpomnel na fialove chapadlo silne jako sloup elektrickeho vedeni a rychle se vysplhal na ponorku. Kdyz se dostal ke vstupnimu otvoru, na kterem sedel Kondratev, rekl:
„Voda je tepla jako cerstve nadojene mleko. Mel by ses vykoupat.“
Mlcky sedeli, zatimco Akiko se splouchala ve vode. Jeji hlava vypadala jako cerna skvrna na podklade trpyticich se vln.
„Zitra je vsechny pobijeme,“ rekl Kondratev. „Vsechny, co tam zustaly. Musime si pospisit. Velryby potahnou za tyden.“
Belov si jenom povzdechl a nerekl nic. Akiko priplula a zachytila se za okraj vstupniho otvoru.
„Soudruhu ponorkovy mistre, mohu jit zitra zase s vami?“ zeptala se odhodlane.
Kondratev pomalu rekl:
„Samozrejme ze muzete.“
„Dekuji, soudruhu ponorkovy mistre.“
Na jihu se nad obzorem zvedl paprsek reflektoru a zapichl se do nebe. Bylo to znameni z Kunasiru.
„Jedem,“ rekl Kondratev a vstal. „Polezte, Akiko-san.“
Vzal ji za ruku, zlehka ji pomohl z vody. Belov zamracene oznamil:
„Ja se podivam, jak mi vysel film. Jestli to bude spatne, pojedu s vami take.“
„Ale bez konaku,“ rekl Kondratev.
„A bez vonavky,“ dodala Akiko.
„A vubec, ja si reknu Chen Colovi,“ rekl Belov. „Ve trech je v tehle kabine moc tesno.“
ZAHADA ZADNI NOHY
„Vase prvni kniha se mi nelibila,“ rekl Parnkala. „Neni v ni nic, co by mohlo prekvapit predstavivost seriozniho cloveka.“
Biotechnik Gibsonske rezervace Jean Parnkala a dopisovatel Evropskeho informacniho strediska spisovatel Jevgenij Slavin si hoveli v lehatkach ve vyrudlem zhnoucim stinu na verande Gold Creeku. Na nizkem stolku mezi lehatky stala upocena petilitrova sifonova lahev. Stanoviste Gold Creek bylo umisteno na vrcholu pahorku a z verandy byl nadherny rozhled na zhavou modrozelenou savanu Zapadni Australie.
„Knizka musi prirozene povzbuzovat predstavivost,“ pokracoval Parnkala, „jinak to neni knizka, ale spatna ucebnice. V podstate se to da rici takhle: ucelem knihy je budit ve ctenari predstavivost. Ovsem vase prvni knizka mela i druhy, nemene dulezity ukol: mela k nam prenest nazory a hlediska cloveka vasi hrdinske doby. Mnoho jsem od te knizky ocekaval, ale bohuzel, zrejme jste pri praci to nejdulezitejsi hledisko nekde zapomnel. Jste prilis citlivy, priteli Zeno!“
„Vsechno je to jednodussi, Jeane,“ rekl Zena line. „Mnohem jednodussi, kamarade. Nemel jsem ani nejmensi chut postavit se pred lidstvo jako nejaky utopicky socialista naruby. Ale v podstate to je naprosto spravne, knizka je to sediva…“
Naklonil se z lehatka a natocil ze sifonu do uzkeho poharu penive kokosove mleko. Cise se okamzite orosila.
„Ano,“ rekl Parnkala, „nemel jste chut stat se utopickym socialistou naruby. Prilis jste uspechal tu psychologickou premenu, Zeno. Moc jste touzil po tom, abyste tu prestal byt cizim. A to bylo zbytecne. Vy jste mel zustat cizi co nejdele: mohl jste videt takove veci, kterych si my ani nevsimneme. A copak neni nejdulezitejsi ulohou kazdeho spisovatele vsimat si toho, co nevidi druzi? Vyvolava to predstavivost a nuti k premysleni.“
„Snad,“ rekl Zena.
Odmlceli se. Siroko daleko panovalo hluboke ticho, ospale ticho poledni savany. O prekot zurcely cikady. Preletel slaby vitr, rozsumela se trava. Zdalky sem dolehlo pronikave volani — byly to hlasy emu. Zena se najednou prudce posadil a natahl krk.
„Co to je?“ zeptal se.
Kolem stanoviste napul ponoren do vysoke travy uhanel podivny stroj — dlouha kolma tyc, zrejme byla na koleckach, s trpyticim se a otacejicim kotoucem na konci. Stroj mel nesmirne hloupy vzhled. Poskakoval, pohupoval se a miril na jih.
Parnkala zvedl hlavu a pohledl tim smerem.
„Jo,“ rekl, „o tom jsem vam zapomnel rict. To jsou zmetky.“
„Jake zmetky?“
„To nikdo nema ani potuchy,“ rekl Parnkala klidne.
Zena vyskocil a rozbehl se k zabradli. Pritroubla dlouha tyc se rychle vzdalovala, kymacela se a po chvili zmizela z oci. Zena se obratil na Parnkalu.
„Jak to, ze o tom nikdo nema ani potuchy?“ zeptal se.
Parnkala upijel kokosove mleko.
„Proste nema,“ opakoval a utiral si rty. „Je to nesmirne legracni pribeh, ten se vam bude libit. Poprve se objevily pred puldruhou dekadou — takove tyce na jednom kole a otacejici se talirky. Casto je clovek muze vidat v savane mezi Gold Creekem a Poaldem, predevcirem jedna takova tyc prebehla po hlavni ulici Gibsonu. Jeden talir rozslapali emu. Videl jsem to, velika hromada strepu z plasticke hmoty spatne kvality a pozustatky radioaparatury na zcela odporne keramice. Vypada to na skolni prace. Spojili jsme se s Gibsonem, ale tam nikdo nic nevedel. A jak
