„Dekuju, dobre,“ zdvorile odpovedela Akiko.
Podle hlasu bylo mozno usoudit, ze se neohledla. ‚Taky se zlobi,‘ ujistil se Belov. ‚To proto, ze je zamilovana do Kondrateva. Kondratev se zlobi a ona taky. Diva se na Kondrateva zdola nahoru a rika mu jenom — soudruhu ponorkovy mistre —. Nesmirne si ho vazi, doslova mu tak prokazuje hlubokou uctu. Ano, je do neho zamilovana az po usi, to vedi vsichni. Urcite to vi i Kondratev. Jenom ji same to jeste neni jasne. Chudacek, moc stesti nemela. Clovek se zeleznymi nervy, ocelovymi svaly a kovovou tvari. Ten Kondratev je monument. Clovek buddha. Clovek sam sobe sochou. A socha sveho stoleti. Take veskereho hrdinstvi minulosti.‘
Ve dve hodiny v noci Kondratev zapojil svetlo a vytahl mapu. Ponorka visela nad stredem prolakliny osm deset mil na jihozapad od plovouciho Kunasiru. Kondratev roztrzite oznacil nehtem misto na mape a prohlasil:
„Sestoupime.“
„Konecne,“ zavrcel Belov.
„Soudruhu ponorkovy mistre,“ rekla Akiko, „budeme klesat po vertikale?“
„Nejsme v batyskafu,“ rekl suse Kondratev. „Budeme klesat spiralovite.“
Sam nevedel, proc to rekl tak suse. Mozna proto, ze znovu uvidel Akiko. Myslel si, ze si ji dobre pamatoval, ale ukazalo se, ze za nekolik hodin te tmy si k ni prisnil rysy jinych zen, ktere se ji vubec nepodobaji. Zen, ktere se mu libily driv. Kolegyn z prace, herecek z ruznych filmu. Za svetla tyhle rysy zmizely, pripadala mu krehci, hranatejsi, opalenejsi, nez si ji predstavoval. Byla jako dospivajici chlapec. Tise sedela vedle neho se sklopenyma ocima, s rukama polozenyma na nahych kolenou. ‚To je zvlastni,‘ pomyslel si, ‚nikdy pred tim jsem si nevsiml, ze by vonela.‘
Zhasl a vedl ponorku do hloubky. Predni cast se silne naklonila. Belov se oprel koleny o operadlo kresla. Videl ted pres Kondratevovo rameno na svitici ciferniky a obrazovku ultrazvukoveho lokatoru v horni casti pultu. Na obrazovce se rozsvecely a mizely trepotajici se jiskry: zrejme to byly ryby z velkych hloubek; byly vsak jeste natolik vzdaleny, ze je nebylo mozno urcit. Belov soustredil pohled na ukazatele a hledal hloubkomer. Byl prvni zleva. Cervena rucicka se pomalu blizila ke znacce „200“. Stejne pomalu pak mirila ke znacce „300“, pak „400“… Pod ponorkou zela trikilometrova propast a plavidlo bylo jako titerny drobecek v nepredstavitelne velke spouste vody. Belov najednou pocitil, ze mu neco brani v dychani. Tma v kabine byla tak dokonala a nemilosrdna, jako studena a slana voda za palubou. ‚Uz to zacina,‘ pomyslel si Belov. Nadechl se a vzduch zadrzel v plicich. Pak zamhouril oci, chytil se obema rukama operadla kresla a zacal v duchu pocitat. Kdyz mu pred zavrenyma ocima zacaly plout barevne kruhy, hlasite vydechl a prejel si dlani po cele. Bylo mokre.
Cervena rucicka minula znacku „200“. Vypadalo to krasne i zlovestne: cervena rucicka a zelene cislice ve tme. Rubinova rucicka a smaragdove cislice. 200, 300… 1000… 3000… 5… ‚Naprosto nechapu, proc jsem oceanologem? Proc nejsem treba hutnikem nebo zahradnikem? Priserny nesmysl. Ze sta lidi jenom jeden trpi nemoci z hloubky. A tenhle jeden se stane oceanologem, protoze se mu libi zabyvat se hlavonozci. Je proste z hlavonozcu uplne bez sebe. Cephalopodes, i kdyz jsou osklivi. Proc me nezajima neco jineho? Treba takovi kralici. Nebo destovky. Tluste destovky v mokre pude pod palicim slunickem. Zadna tma, zadny strach pred slanym bahnem. Jenom zeme a slunce.‘ Nahlas pak rekl:
„Kondrateve!“
„Ano?“
„Poslys, Kondrateve, chtel by ses zabyvat destovkami?“
Kondratev se sklonil a zasatral rukou ve tme. Neco hlasite cvaklo a do Belovova obliceje narazil proud ledoveho kysliku. Dychtive se nadechoval, zival a zalykal se.
„To staci,“ rekl. „Dekuju.“
Kondratev odpojil kyslik. Mohl se samozrejme vykaslat na destovky. Cervena rucicka se preplazila pres znacku „300“. Belov se znovu ozval:
„Kondrateve!“
„Ano?“
„Jsi si jist, ze jde o krakatici?“
„Ja ti nerozumim.“
„Ze velryby roztrhaly krakatice.“
„Nejspis to byly ony.“
„Treba to byli zraloci.“
„Treba.“
„Nebo treba vorvani.“
„Snad i vorvani. I kdyz vorvani napadaji vetsinou matky. V hejnu byla spousta matek. A zraloci napadaji jenom osamele kusy.“
„Ne, to byla ika,“ rekla Akiko slabym hlasem. „O-o-ika.“
O-ika je obrovita hlubinna krakatice. Je zuriva a rychla jako blesk. Ma mohutny pevny trup, deset pevnych chapadel a nemilosrdne, chytre oci. Vrha se na velrybu zdola a v mziku ji prokousne vnitrnosti. Pak pomalu klesa s telem ke dnu a zadny zralok, ani ten nejhladovejsi, se k ni nesmi priblizit. Zabori se do jilu a v bezpeci hoduje. Jestlize ji dopadne ponorka Oceanske sluzby, neustoupi. Prijme boj a zraloci se shromazduji, aby se zmocnili kusu masa. Maso giganticke krakatice je tuhe jako guma, ale zralokum je to jedno.
„Ano,“ rekl Belov. „Urcite to byla krakatice.“
„Nejspis,“ rekl Kondratev.
,Je to jedno, at je to krakatice nebo ne,‘ pomyslel si. V takovych propadlinach mohou vladnout stvoreni podstatne strasnejsi nez je krakatice. Je nutne je najit a znicit, nebo od nich nebude klid, kdyz uz jednou ochutnaly velrybi maso. Pak ho napadlo, ze jestlize narazi skutecne na neco neznameho, staziste mu zustanou urcite na krku a budou od neho chtit vedet, co to je. Staziste si vzdycky pletou pracovni ponorku s vyzkumnym batyskafem.
Ctyri sta metru.
V kabine bylo velice dusno. Ionizatory se nedokazaly vyrovnat se svou ulohou. Kondratev citil, jak mu za zady ztezka dycha Belov. Zato Akiko nebylo vubec slyset; clovek by si mohl myslet, ze tu vubec neni. Kondratev uvolnil do kabiny jeste trochu kysliku. Pak pohledl na kompas. Jejich ponorku natacel pricne ke smeru plavby silny proud.
„Belove,“ rekl Kondratev. „Poznamenej: tepla vrstva, hloubka ctyri sta ctyricet, smer jiho-jiho-zapad, rychlost dva metry za sekundu.“
Zaskripala packa diktafonu a Belov do neho neco zabrucel slabym hlasem.
„Uplny Golfsky proud,“ rekl Kondratev. „Mensi Golfsky proud.“
„Dvacet ctyri.“
Akiko bazlive rekla:
„To je divna teplota. Zvlastni.“
„Jestli je pod nami sopka,“ zastenal Belov, „tak to muze byt zajimave. Have you ever tasted rybi polevku z krakatice, Akiko-san?“
„Pozor,“ rekl Kondratev. „Ted uniknu z proudu. Podrzte se neceho.“
„To se snadno rekne,“ brucel Belov.
„Dobre, soudruhu ponorkovy mistre,“ rekla Akiko.
‚Muzete se pridrzet mne,‘ chtel ji navrhnout Kondratev, ale stydel se. Prudce naklonil ponorku na levy bok a strhl ji prikre dolu. ‚Jeee,‘ zajecel Belov a upustil diktafon Kondratevovi za krk. Pak Kondratev pocitil, ze se mu do ramene zaborily Akiciny prsty, zaborily se a pak slouzly.
„Chytte se me kolem ramen,“ dal prikaz.
V tom okamziku ji prsty znovu povolily a bezmala upadla na hranu pultu. V posledni chvili tam stacil nastavit ruku, takze mu oblicejem narazila do lokte.
„Prominte,“ rekla.
„Aaaa… ne tak prudce,“ zastenal Belov. „Ne tak prudce, Kondrateve!“
Prvni dojem byl, ze se s nimi utrhl vytah. Kondratev odtahl ruku od pultu, zasatral napravo od sebe a nahmatal bohate Akiciny vlasy.
„Uhodila jste se?“ zeptal se.
„Ne, dekuji.“
Naklonil se k ni a vzal ji pod pazi.
„Dekuji,“ opakovala. „Dekuji… Ja sama.“
Pustil ji a pohledl na hloubkomer. Sest set padesat… sest set padesat pet… sest set sedesat.“
„Tak prece pomaleji, Kondrateve,“ prosil Belov tlumenym hlasem. „Uz to staci.“
