pozdeji bude muset sam pristat a projet Vladislavou. A bakterie ho zabiji, kdyz je nezneskodnim. Udelal jsem to, co je nutne. Na planete modre hvezdy Vladislave je zivot. Samozrejme, udelal jsem to, co jsem musel.‘ Nekolikrat si zaseptal: ‚Udelal jsem to, co jsem musel.‘ Citil vsak, ze to tak docela neni. Prvne si to uvedomil tam dole, kdyz stali u planetoletu az po pas v klokotajici nafte a na obzoru se zvedaly sloupy gejziru a kdyz se ho Gorbovskij zeptal: ‚Tak co navrhujete ted, abychom udelali, Michaile Albertovici?‘, a kdyz Walkenstein rekl neco neznamym jazykem, vstoupil zpatky do planetoletu. Pak si to take uvedomil, kdyz se Skyt Alex potreti odpoutal od povrchu te strasne planety a znovu sebou placl do naftoveho marastu, protoze ho srazila boure. A ted si to uvedomil znovu.
„Chtel jsem prece to nejlepsi,“ nesrozumitelne rekl Dixonovi, ktery mu pomahal ulehnout na stul.
„Coze?“ rekl Dixon.
„Ja jsem tam musel pristat,“ rekl Sidorov.
„Lezte,“ rekl Dixon. Pak zavrcel: „Pudove nadseni…“
Sidorov videl, jak od stropu sjizdi velka bila hruska. Zustala viset docela blizko, az u same jeho tvare; pred ocima mu zacaly plout tmave skvrny, usi mu zalehly a najednou Walkenstein zacal zpivat svym hrubym basem:
Kdyby ses nevratil, zivot dal svuj,
kdo by sel za tebe vpred?
„Kdokoli…“ uminene rekl Sidorov se zavrenyma ocima. „Kazdy pujde vpred…“
Dixon stal vedle neho a sledoval, jak tenka trpytiva jehla kybernetickeho chirurgickeho zarizeni pronika do zmrzacene ruky. ‚Takova spousta krve,‘ pomyslel si Dixon. ‚Strasna spousta. Gorbovskij je z toho dostal vcas. Prijit o pul hodiny pozdeji, uz by toho mladicka nikdo nedal dohromady. Jenze Gorbovskij se vzdycky vraci vcas. Tak to ma byt. Vysadkari se museji vracet, jinak by to nebyli Vysadkari. A kazdy Vysadkar byl kdysi takovym Athosem…‘
HLOUBKOVY PRUZKUM
Kabina byla propoctena pro jednoho cloveka, a tak v ni ted bylo hodne tesno. Akiko sedela vpravo od Kondrateva na krytu ultrazvukoveho lokatoru. Aby neprekazela, tiskla se ke stene a nohama se opirala o spodni cast pultu. Nebylo to nic prijemneho, takhle sedet, ale sedadlo pred pultem bylo urceno pro ridice. Belov take nesedel prilis pohodlne. Sedel na bobku nad otvorem a kazdou chvili si stridave protahoval zdrevenele nohy. Kdyz si natahl pravou, strkal Akice do zad, vzdychal a hlubokym hlasem se anglicky omlouval: ‚Beg your pardon.‘ Akiko a Belov tu byli jako staziste. A oceanologove staziste se musi smirit s malym pohodlim v jednomistnych ponorkach Oceanske sluzby.
Nebudeme-li pocitat Belovovo vzdychani a bezne huceni prehrateho vzduchu v reaktoru, bylo v kabine ticho. Malo mista, ticho a tma. Obcas na spektrograf iluminatoru narazeli garnati a z leknuti vylucovali mracna svitici sliznate latky. Podobalo se to drobnym nehlucnym ruzovym vybuchum. Jako kdyby nekdo vystreloval titerne naboje. Pri techto vybusich bylo videt vaznou Akicinu tvar s lesknoucima se ocima.
Akiko sledovala obrazovku. Hned od zacatku se tiskla ke stene a divala se, i kdyz vedela, ze hledat budou muset dlouho, mozna ze celou noc. Obrazovka byla pod iluminatorem uprostred pultu a aby na ni videla, musela natahovat krk. Divala se uprene a mlcela. Byl to jeji prvni hloubkovy pruzkum.
Byla prebornici v plavani na volny zpusob. Mela stihly pas a siroka muzska ramena. Kondratev se na ni rad dival a rad by pod nejakou zaminkou rozsvitil. Treba aby naposledy pred ponorenim zkontroloval zamek vstupniho otvoru. Nerozsvitil vsak. I tak si ji dobre pamatoval: stihla a nemotorna jako vyrostek, v platene bunde s vysoukanymi rukavy a v sirokych kratkych kalhotach.
Na obrazovce se vynoril vyrazny svetly signal. Akicino rameno se pritisklo ke Kondratevovu. Vnimal, jak natahuje krk, aby lepe videla, co se deje na obrazovce. Vnimal ji podle vune parfemu a navic citil sotva znatelnou vuni oceanu. Akiko vzdycky vonela morskou vodou: stravila v ni za kazdych okolnosti nejmene dve tretiny ze sveho casu.
Kondratev rekl:
„Zraloci. Ctyri sta metru.“
Signal se zachvel, rozpadl se na drobne skvrny a zmizel. Akiko se odvratila. Nedovedla jeste cist signaly ultrazvukoveho lokatoru. Belov to dokazal, protoze uz mel rok praxe na Kunasiru za sebou, ale sedel vzadu a nevidel na obrazovku. Rekl:
„Zraloci jsou previti.“
Pak se zase neopatrne pohnul a rekl basem:
„Beg your pardon, Akiko-san.“
Mluvit anglicky vubec nemusel, protoze Akiko pet let studovala v Chabarovsku a perfektne umela rusky.
„Nemels tolik jist,“ rekl rozzlobene Kondratev. „A nemels pit. Vis prece, co se stava.“
„Vsehovsudy pecena kachna ve dvou lidech,“ rekl Belov. „A kazdy dve sklenicky. Nemohl jsem mu to odmitnout. Sto let jsme se spolu nevideli, dnes v noci odleta. Ted uz jiste odletel. Pouhe dve sklenicky… Copak je to opravdu citit?“
„Je.“
‚To je hloupe,‘ pomyslel si Belov. Vysunul dolni ret, vydechl a nasal vzduch.
„Ja tedy citim jen vonavku,“ rekl.
‚Vrtak,‘ pomyslel si Kondratev. Akiko provinile rekla:
„Ja jsem nevedela, ze je to tak dulezite. To bych se nenavonela.“
„Vonavka nevadi,“ oznamil Belov. „Je to dokonce prijemne.“
‚Byl jsem na nej moc prisny,‘ pomyslel si Kondratev. Belov se uhodil do hlavy o zamek vstupniho otvoru a zasycel bolesti.
„Co je?“ zeptal se Kondratev.
Belov povzdychl, zkrizil nohy a zvedl ruku, aby ohmatal zamek nad hlavou. Byl studeny, mel ostre, hrube hrany. Tiskl k otvoru tezky kryt. Nad krytem byla voda. Sto metru vody k hladine.
„Kondrateve,“ rekl Belov.
„Ano?“
„Poslys, Kondrateve, proc plujeme pod vodou? Pojd, vyjedeme nahoru a otevreme kryt. Cerstvy vzduch a tak dale…“
„Nahore je pet balu,“ odpovedel Kondratev.
‚No jo,‘ pomyslel si Belov, ‚pet balu, to je pekna houpacka, zalilo by to otevreny vstupni otvor. Ale sto metru vody nad hlavou neni taky nic prijemneho. Za chvili zacneme sestupovat, pak budeme mit nad hlavou dve ste, tri sta, pet set metru. Mozna ze to bude kilometr nebo dokonce tri kilometry. Nemel jsem se sem cpat,‘ pomyslel si Belov. ‚Mel jsem zustat na Kunasiru a psat clanek.‘
Jeste jeden garnat klepl do iluminatoru. Byl to uplny ruzovy minivybuch. Belov uprel zrak do tmy, kde se na okamzik objevila silueta ostrihane Kondratevovy hlavy.
Kondrateva samozrejme nic takoveho nenapadlo. Kondratev je docela jiny, ne takovy jako mnozi lide. Jednak je z minuleho stoleti, jednak ma zelezne nervy. Stejne zelezne, jako je ten zamek. Muze se vykaslat na neprozkoumana tajemstvi hlubin. Zabyva se zkoumanim metod presneho vypoctu celkoveho stavu a variacemi obsahu proteinu na hektar planktonoveho pole. Jeho zajimaji dravci, kteri zahubili mlade velryby. Sestnact mladych velryb za kvartal, jedna jako druha vystavni kusy, ty nejlepsi. Temer pycha tichooceanskych chovatelu velryb.
„Kondrateve!“
„Ano?“
„Nezlob se.“
„Ja se nezlobim,“ rekl vztekle Kondratev. „Co te to napadlo?“
„Tak mi pripadlo, ze se zlobis. Kdy zacneme sestupovat?“
„Uz to bude.“
Tuk… tuk-tuk-tuk-tuk… Cele hejno krevet. Jak novorocni ohnostroj. Belov krecovite zivl a spesne zavrel usta. Takhle to udela — bude mit neustale zavrena usta.
„Akiko-san,“ rekl. „How do you feel?“
