dival se jim nekam nad hlavy. „Jsou to kilometry nesmirne nebezpecne, tady budu postupovat zvlaste opatrne. Udelame s Walkensteinem maximalne jeste deset patnact pokusu. Jestli nam reditel Bader samozrejme zajisti palivo.“
„Reditel Bader palivo zajisti,“ rekl Bader vznesene. „O tom ani v nejmensim nepochybujte, Leonide.“
„Tak to je skvele!“ rekl Gorbovskij. „Jde totiz o to, ze budu maximalne opatrny, a proto si pravem myslim, ze s sebou mohu vzit Sidorova.“
Sidorov vyskocil. Vsichni na neho pohledli.
„Tak se tedy ten chlapec dockal,“ rekl Dixon.
„Ano. Novacek musi dostat sanci,“ rekl Bader.
Vaseda se jenom usmal a pokyvoval pritom svou nadhernou hlavou. Dokonce i Walkenstein se odmlcel, i kdyz tim prave nadsen nebyl. Nemel totiz rad hrdiny.
„Bude to tak spravedlive,“ rekl Gorbovskij. Zacal couvat, a aniz se ohledl, s naprostou presnosti dosedl na pohovku. „At si novacek jde.“ Usmal se a ulehl. „Pripravte si ty vase kontejnery, Michaile Albertovici, vezmeme vas s sebou.“
Sidorov vyletel z mista a vybehl ze spolecenske mistnosti.
„Tos nemel,“ rekl Walkenstein.
„Nebud egoista, Marku,“ rekl Gorbovskij line. „Ten kluk tu sedi uz rok. A potrebuje jenom jedine, ziskat bakterii z atmosfery.“
Walkenstein zavrtel hlavou a rekl:
„Tos nemel. Je to hrdina.“
„To nevadi,“ rekl Gorbovskij. „Ted si vzpominam, ze spoluzaci mu rikali Athos. Je to dobry biolog a nebude zlobit. Ja jsem kdysi davno byl taky hrdina. A ty taky. Rju rovnez. Ze je to pravda, Rju?“
„Je, veliteli,“ rekl Vaseda.
Gorbovskij se zamracil a prejel si rukou po cele.
„Boli to,“ rekl smutnym hlasem. „Takova strasna zatacka. A ke vsemu proti proudu. Co tve koleno, Marku?“
Walkenstein zvedl nohu, nekolikrat ji skrcil a zase narovnal. Vsichni pozorne sledovali jeho pohyby.
„Oouvej, ouvej, to to boli,“ rekl jako v pisnicce.
„Hned vam to namasiruju,“ rekl Dixon a ztezka vstal.
Tariel postupoval po polednikove obezne draze a nad severnim polem Vladislavy se objevil kazde tri a pul hodiny. Ke konci cyklu se planetolet s Gorbovskym, Walkensteinem a Sidorovem oddelil od hvezdoletu a vrhl se dolu do sameho stredu cerneho spiraloviteho trychtyre, ktery se pomalu svijel v oranzove mlze ukryvajici severni pol Vladislavy.
Nejdriv vsichni mlceli, az promluvil Gorbovskij:
„Vysadili se na severnim polu.“
„Kdo?“ zeptal se Sidorov.
„Oni,“ vysvetlil Gorbovskij. „A jestli nekde postavili nejake sve mesto, pak to bylo prave na severnim polu.“
„Na miste, kde tehdy byl severni pol,“ rekl Walkenstein.
„Ano, prave tam. Jako na Marsu.“
Sidorov se soustredene dival, jak se na obrazovce prudce rozletaji z nejakeho stredu oranzova zrna a cerne skvrny. Pak se tento pohyb zpomalil. Skyt Alex brzdil. Nyni klesal po kolmici.
„Mohli ale pristat take na jiznim polu,“ rekl Walkenstein.
„To mohli,“ souhlasil Gorbovskij.
Sidorova napadlo, ze jestlize Gorbovskij nenalezne sidliste cizich bytosti u severniho polu, bude stejne metodicky hledat u polu jizniho, a kdyz pak nenalezne ani tam nic, bude prolezat celou planetu, dokud neco nenajde. Bylo mu dokonce lito Gorbovskeho a jeho pratel. Zvlaste jeho pratel.
„Michaile Albertovici,“ ozval se najednou Gorbovskij.
„Ano?“ nechal se slyset Sidorov.
„Michaile Albertovici, uz jste nekdy videl tancit skritky?“
„Skritky?“ podivil se Sidorov.
Ohledl se. Gorbovskij byl zpola odvracen a pozoroval ho lisackym pohledem. Walkenstein sedel zady k Sidorovovi.
„Skritkove?“ zeptal se Sidorov. „Jaci skritkove?“
„Takovi s kridelky. Prece vite, takovihle…“ Gorbovskij zvedl ruku od ovladaci klavesnice a neurcite pohnul prsty. „Nevidel jste je? To je skoda. Ja jsem je taky nevidel. Ani Mark je nevidel, nikdo je nevidel. Ale bylo by zajimave podivat se na ne, co rikate?“
„To jiste,“ rekl suse Sidorov.
„Leonide Andrejevici,“ rekl Walkenstein. „Proc nedemontovali potah stanic?“
„Nepotrebovali to,“ rekl Gorbovskij.
„To neni usporne,“ rekl Walkenstein.
„Tak tedy nedovedou setrit.“
„Pekni rozhazovaci, tihle rozvedcici,“ rekl Walkenstein a odmlcel se.
Planetoletem to otraslo.
„Jsme v tom,“ rekl Gorbovskij cizim hlasem.
Planetolet se zacal strasne otrasat. Clovek si ani nedokazal predstavit, ze by takove otresy mohl vydrzet. Skyt Alex se dostal do atmosfery, kde zurila silena horizontalni proudeni, vlekla za sebou cerne pruhy krystalickeho prachu, ktere okamzite oslepily lokatory, kde v bezprostredni oranzove mlze letaly blesky nevidane sily. Mohutne, naprosto nevysvetlitelne zablesky magnetickeho pole matly pristroje a stepily plazmovy retezec v reaktoru fotonovych raket. Fotonove rakety tu nebyly k nicemu, ale ani pro prvotridni atomovy planetolet Skyt Alex to nebylo nic prijemneho.
V kabine se rozhostilo ticho. Pred pultem se krcil Gorbovskij, pripoutany remeny ke kreslu. Cerne vlasy mu padaly do oci a pri kazdem narazu cenil zuby. Narazy za sebou nasledovaly nepretrzite, vypadalo to, jako kdyz se smeje. Smich to vsak nebyl. Sidorov nikdy nepredpokladal, ze Gorbovskij muze byt take takovy — ne, divny, to neni to prave slovo, spis nejak cizi. Podobal se dablovi. Walkenstein se taky podobal dablovi. Visel rozkroceny nad pultem atmosferickych fixatoru a skubal pritom natazenym krkem. Bylo podivne ticho. Ale rucicky pristroju, zelene klikatiny a oranzove skvrny na obrazovce periskopu — vsechno krouzilo v rozvernem tanci, podlaha se zmitala ze strany na stranu jako zkracene kyvadlo, strop sebou trhal, padal a znovu vzletal.
„Kybernetickeho navigatora,“ rekl chraptive Walkenstein.
„Moc brzo,“ rekl Gorbovskij a znovu vycenil zuby.
„Zanasi nas to… Spousta prachu.“
„Moc brzo, sakra,“ rekl Gorbovskij. „Jdu k polu.“
Walkensteinovu odpoved Sidorov nezaslechl, protoze zacala pracovat expresni laborator. Rozsvitilo se signalni svetelko a pod pruhlednym vickem z plasticke hmoty se zacala sunout paska se zaznamem. „Aha!“ zvolal Sidorov. Venku byly bilkoviny. Ziva protoplazma. Bylo ji hodne a kazdou sekundu ji pribyvalo. ‚Co tohle znamena?‘ uvazoval Sidorov. Registracnimu pristroji nestacila sirka pasky a pristroj se automaticky zapojil na nulovou hodnotu. Pak signalizacni svetlo zhaslo a paska se zastavila. Sidorov zarval, odtrhl vyrobni plombu a obe ruce mu zmizely v mechanismu tohoto pristroje. Dobre ten pristroj znal, sam se zucastnil jeho konstruovani a nedokazal pochopit, co v nem mohlo prestat fungovat. Dalo mu spoustu prace udrzet rovnovahu, kdyz ohmataval bloky tistenych schemat. Mohly je poskodit narazy. Na to docela zapomnel. Dvacetkrat se mohly poskodit pri minulych pokusech.,Jenom aby nebyly poskozeny,‘ uvazoval.,Jenom aby byly cele.‘
Korab se nepredstavitelne otrasl, Sidorov se nekolikrat uhodil o panel z plasticke hmoty do cela. Jednou se uhodil do korene nosu a pro slzy chvili vubec nevidel. Bloky byly zrejme cele. Vtom se Skyt Alex prudce polozil na bok.
Sidorova to vymrstilo z kresla. Preletel pres celou kabinu, v obou rukach sviral kusy vyrvaneho panelu. Nemohl se hned orientovat, co se stalo. Pak to pochopil, ale nechtel tomu verit.
„Mel jste se pripoutat,“ rekl Walkenstein. „Pilote.“
Sidorov se po ctyrech doplazil po tancici podlaze ke svemu kreslu, pripoutal se a tupe se dival na rozervane
