„Nemam zadne pribuzne,“ rekl Sidorov. (Gorbovskij na neho soucitne pohledl.) „Nikdo pro mne plakat nebude.“
„Proc by mel zrovna plakat?“ zeptal se Gorbovskij.
Sidorov se zamracil.
„Chtel jsem tim rict, ze nevim, do ceho jdu. Potrebuju nutne informaci. Na Zemi me cekaji. Sedim tu nad Vladislavou uz rok. Rok jsem ztratil temer zbytecne…“
„Hm, to je trapne,“ rekl Gorbovskij.
Sidorov sepjal ruce.
„To je nesmirne trapne, Leonide Andrejevici. Ja jsem si myslel, ze na Vladislave pristanete brzy. Ja netouzim po tom, abych byl jejim objevitelem. Jednoduse potrebuju jenom informaci, chapete me?“
„Chapu,“ rekl Gorbovskij. „Aby ne. Vy jste, myslim, biolog…“
„Ano. Krome toho jsem absolvoval kursy kosmogacnich pilotu a dostal jsem diplom s vyznamenanim. Ty zkousky jsem delal u vas, Leonide Andrejevici. Vy si me prirozene nepamatujete. Jsem nakonec prece na prvnim miste biolog, a dele uz cekat nechci. Kvippa slibil, ze me vezme s sebou. Pokusil se dvakrat o vysadek a odmitl to. Pak priletel String. To byl opravdovy odvazlivec. Jenze ten me taky nevzal s sebou. Nezvladl to. Sel na pristani pri druhem pokusu a nevratil se.“
„To je blazen,“ rekl Gorbovskij a dival se do stropu. „Na takove planete clovek musi udelat nejmene deset pokusu. Jak rikate, ze se jmenoval? String?“
„Ano, String,“ odpovedel Sidorov.
„Blazen,“ rekl Gorbovskij. „Hloupy blazen.“
Walkenstein pohledl Sidorovovi do tvare a zavrcel:
„Uz se to stalo. Je to hrdina.“
„Mluv rusky,“ rekl prisne Gorbovskij.
„A proc? On umi japonsky.“
Sidorov zcervenal.
„Ano,“ rekl. „Umim. Jenom nejsem zadny hrdina. String, to je hrdina. Ja jsem biolog a ja potrebuji informaci.“
„Jake informace jste dostal od Stringa?“ zeptal se ho Walkenstein.
„Od Stringa? Zadne,“ rekl Sidorov. „On prece zahynul.“
„Tak proc jim jste tak nadseny?“
Sidorov pokrcil rameny. Nechapal tyhle zvlastni lidi. Jsou to neuveritelni podivini — Gorbovskij, Walkenstein a jejich pratele, urcite. Rici o pozoruhodnem odvazlivci Stringovi, ze je to hloupy blazen… Vzpomnel si na Stringa, na vysokeho muze se sirokymi rameny, s hlasitym bezstarostnym smichem a jistymi pohyby. A jak String rekl Baderovi: ‚Ti opatrni sedi na Zemi, Auguste Johanne. To je specifika prace, Auguste Johanne!‘ a luskl pevnymi prsty. ‚Hloupy blazen…‘
‚No dobre,‘ pomyslel si Sidorov, ‚to je jejich vec. Co mam ale delat ja? Zase sedet se zalozenyma rukama a hlasit na Zemi, ze dalsi zasobnik kybernetickych rozvedciku shorel v ovzdusi; ze dalsi pokus o vysadek se nezdaril; ze dalsi oddil meziplanetarnich vedcu me odmita vzit s sebou; ze jsem se znovu priserne posekal s Baderem a Bader jeste jednou potvrdil, ze mi planetolet nesveri, ale za systematickou drzost me posle pryc z prostoru, ktery mu byl ve vesmiru sveren. A znovu dobry stary Rudolf Kreizer v Leningrade bude za potrasani sve cepicky uvadet sve nepodlozene domnenky o existenci zivota v soustave modrych hvezd, a vztekly Gadzibekov ho bude potirat svymi osvedcenymi argumenty hovoricimi proti existenci zivota v soustave modrych hvezd; Rudolf Kreizer bude hovorit o stale stejnych osmnacti bakteriich ziskanych Kvippovou expedici v ovzdusi planety Vladislavy, ovsem Gadzibekov bude znovu popirat jakoukoli souvislost mezi temito osmacti bakteriemi a atmosferou planeta Vladislavy tim, ze se bude odvolavat plnym pravem na slozitost identifikace v konkretnich podminkach daneho pokusu. A opet Akademie kosmobiologie necha otevrenou otazku existence zivota v soustave modrych hvezd. Ale ten zivot existuje, existuje, existuje, je treba se k nemu jenom dostat. Dostat se na Vladislavu, planetu modre hvezdy EN-17.‘
Gorbovskij pohledl na Sidorova a privetive rekl:
„Koneckoncu, proc musite s nami letet? My mame vlastniho biologa. Skvely biolog Percy Dixon. Je to tak trochu blazen, ale ten vam priveze vzorky, jake si budete prat a kolik si jich budete prat.“
„Ale,“ rekl Sidorov a mavl rukou.
„Cestne slovo,“ rekl Gorbovskij. „Vam by se u nas ani moc nelibilo. A takhle to bude vsechno v poradku. Pristaneme, privezeme vam vsechno, co budete chtit. Dejte nam jenom sve presne pokyny.“
„A vy to vsechno udelate naopak,“ rekl Sidorov. „Kvippa na mne taky chtel, abych mu dal pokyny, a pak mi privezl dva kontejnery s penicellou. Obycejna pozemska plisen. Neznate podminky pro praci na Vladislave. Tam si na me pokusy ani nevzpomenete.“
„Co je pravda, to je pravda,“ povzdechl si Gorbovskij. „Tamejsi podminky nezname. Budete tedy muset jeste nejakou dobu pockat, Michaile Albertovici.“
Walkenstein spokojene prikyvl.
„Dobre,“ rekl Sidorov. Uplne pri tom zavrel oci. „Tak ode mne prevezmete aspon pokyny.“
„Urcite,“ rekl Gorbovskij. „Zcela jiste.“
Behem dalsich ctyriceti cyklu udelal Gorbovskij sestnact pokusu. Pracoval s prvotridnim impulsnim planetoletem Skyt Alex, ktery mu nabidl Bader. Prvnich pet pokusu delal sam, zkousel exosferu Vladislavy na polech, na rovniku, na ruznych sirkach. Nakonec se mu zacala libit oblast u severniho polu a zacal s sebou brat Walkensteina. Znovu a znovu se norili do atmosfery cernooranzove planety, znovu a znovu z ni byli vymrstovani jako zatky z vody. Pokazde se jim vsak darilo ponorit se o neco hloubeji.
Bader zapojil do prace Vysadkaru tri observatore, a ty neustale informovaly Gorbovskeho o pohybech meteorologickych front v ovzdusi Vladislavy. Na Baderuv prikaz byla znovu obnovena vyroba atomarniho kysliku — paliva pro Skyta Alexe (spotreba paliva byla nepredvidane velika). Vyzkumy chemickeho slozeni atmosfery bombovymi sondami s mezonovymi vyzarovaci byly preruseny.
Walkenstein i Gorbovskij se vraceli po vysadkovych pokusech unaveni a vysileni, dychtive se vrhali na jidlo, pak se Gorbovskij odebral k nejblizsi pohovce, dlouhou dobu lezel a bavil sve pratele nejruznejsimi uvahami.
Na pozvani Gorbovskeho zustal Sidorov na Tarielu. Dovolili mu, aby umistil do zdirek zkousecu ‚Skyta Alexe‘ kontejnerove pasti pro biologicke vzorky a biologickou expresni laborator. Tim ale casto omezoval fyzika pro atmosferu. Ostatne uzitku z toho bylo pramalo: kontejnery se vracely prazdne, zaznamy z expresni laboratore nebylo mozno rozsifrovat. Pusobeni magnetickych poli bourlive atmosfery na pristroje se chaoticky menilo a expresni laborator potrebovala lidskou ruku. Kdyz Gorbovskij vylezal z kesonu, nejdriv vidal lesknouci se Sidorovovu lebku a mlcky si pleskal dlani do cela. Jednou Sidorovovi rekl:,Jde totiz o to, Michaile Albertovici, ze veskera biologie se mi vykouri z hlavy na sto dvacatem kilometru. Proste ji neco vytlaci. Je to tam priserne.‘
Nekdy s sebou Gorbovskij bral Dixona. Kazdy takovy pokus vlasaty biolog odlezel. Na nesmelou Sidorovovu prosbu, zda by dohledl na pristroje, Dixon jednoznacne odpovedel, ze se nicim vedlejsim zabyvat nebude. (,Proste na to neni cas, kamarade…’)
‚Nikdo z nich se nechce zabyvat nicim vedlejsim,‘ trpce uvazoval Sidorov. ‚Gorbovskij a Walkenstein hledaji mesto, Rju je zaneprazdnen atmosferou, Dixon studuje jejich nesmrtelny tep. A oni to pristani oddaluji a oddaluji… Proc si nepospisi? Copak jim to je vsechno jedno?‘
Sidorovovi pripadalo, ze nikdy temhle zvlastnim lidem, kteri si rikaji Vysadkari, neporozumi. V celem tom obrovskem svete Vysadkare znali a byli na ne hrdi. Byt osobnim pritelem nektereho z nich byla velika cest. Ale tady se ukazuje, ze nikdo vlastne nema potuchy, kdo to Vysadkar je. Na jedne strane je to nekdo nesmirne odvazny. Na strane druhe nekdo ostudne opatrny: vraceli se. Vzdycky umirali prirozenou smrti. Rikali: ‚Vysadkarem je ten, kdo si dokaze presne vypocitat okamzik, kdy neni nutno pocitat.‘ Rikali: ‚Vysadkar prestava byt Vysadkarem, kdyz zahyne.‘ Rikali: ‚Vysadkar jde tam, odkud se nevraceji stroje.‘ A taky jeste rikali: ‚Muzeme rici — zil a zemrel jako biolog. Musime vsak rici: zil jako Vysadkar, ale zahynul jako biolog.‘ Vsechny tyto citaty byly znacne emocionalni, ale vubec nic neobjasnovaly. Cetni vynikajici vedci a vyzkumnici byli Vysadkari. Bylo jedno obdobi, kdy jimi byl Sidorov nadsen. Jedna vec je ale byt jimi nadsen, kdyz clovek sedi v lavici, a docela jine je — divat se, jak se Gorbovskij jako zelva plazi kilometr po kilometru, ktere by bylo mozno prekonat jedinym riskantnim, ale bleskovym skokem.
Kdyz se Gorbovskij vratil ze sestnacteho pokusu, oznamil, ze se chysta k pruzkumu posledni, te nejslozitejsi casti povrchu Vladislavy.
„K povrchu zbyva jeste petadvacet kilometru naprosto nezname vrstvy,“ rekl, pomrkaval ospalyma ocima a
