prestane ji povazovat za svuj domov. Zustava sice pozemstanem, ale prestane byt clovekem ze Zeme. Percy Dixon se stal take takovym a nechapal, proc Gorbovskij, ktery naletal pet a pul parseku, ktery byl na desitce mesicu a planet, cas od casu zvedne oci a vzdycha: ‚Tak si zajit na paloucek. Do travicky. Chvilku si tam polezet. A aby tam byla ricka.‘
Take Rju Vaseda, fyzik zabyvajici se atmosferou, premyslel o Gorbovskem. Uvazoval o jeho slovech na rozloucenou: ‚Uvidime, jestli to stoji za to.‘ Vaseda mel strasny strach, ze se Gorbovskij vrati a rekne, ze to za to nestoji. To uz se nekolikrat stalo. Vaseda se zabyval bourlivymi atmosferami a byl vecnym dluznikem Gorbovskeho, pokazde mu totiz pripadalo, ze Gorbovskeho posila na smrt. Jednou mu to Vaseda rekl. Gorbovskij mu vazne odpovedel: ‚Vite, Rju, jeste se nestalo, ze bych se nevratil.‘
Generalni zplnomocnenec Rady kosmogace, reditel transkosmicke hvezdoletne zakladny a laboratore Vladislava EN-17, profesor a Vysadkar August Johann Bader take premyslel o Gorbovskem. Nevedel proc, ale vzpomnel si, jak se pred patnacti lety na Cifeje Gorbovskij loucil se svou matkou. Odletali spolu k Transplutonu. To je nesmirne smutna chvile — louceni s pribuznymi pred kosmickym letem. Baderovi pripadalo, ze se Gorbovskij s matkou loucil prilis lhostejne. Jako kapitan korabu, tehdy byl kapitanem on, povazoval za svou povinnost to Gorbovskemu vytknout. ‚V takovem smutnem okamziku,‘ rekl prisne, ale jemne, ‚musi vase srdce bit ve stejnem rytmu jako srdce vasi matky. Nejvyssi slechetnosti kazdeho cloveka…‘ Gorbovskij mlcky naslouchal, a kdyz Bader domluvil, rekl podivnym hlasem: ‚Auguste, a vy mate maminku?‘ Ano, tak to rekl, maminku. Ne matku, Mutter, ale maminku.
„…Dostal se na druhou stranu,“ rekl Vaseda.
Walkenstein pohledl na obrazovku. Zablesky mlhovinnych skvrn zmizely. Pohledl na Badera. Ten sedel a sviral operadlo zidle, az vypadal, jako kdyby mu bylo spatne od zaludku. Pozvedl na Walkensteina oci a usmal se.
„Jedno je, kdyz jde o mne,“ rekl a peclive vyslovoval hlasky. „Aber kdyz jde o nekoho druheho, pak je to docela jina vec.“
Walkenstein se odvratil. Podle jeho nazoru bylo zcela lhostejne, o koho prave jde. Vstal a vysel na chodbu. U vstupu do kesonu spatril neznameho cloveka s oholenou opalenou tvari a vyholenou lesknouci se hlavou. Walkenstein se zastavil a od hlavy k pate si ho prohledl.
„Kdo jste?“ zeptal se ho nevlidne. Nejmene ze vseho by cekal, ze na Tarielu potka neznameho cloveka.
Mladik se krive usmal.
„Jmenuji se Sidorov,“ rekl. „Jsem biolog a potreboval bych videt soudruha Gorbovskeho.“
„Gorbovskij je na pruzkumu,“ rekl Walkenstein. „Jak jste se dostal na korab?“
„Privezl me sem reditel Bader…“
„Ale…“ stacil rici Walkenstein. (Bader priletel na hvezdolet prede dvema hodinami.)
„…a zrejme na me zapomnel.“
„Prirozene,“ rekl Walkenstein. „To je pro reditele Badera docela typicke. Je nesmirne rozrusen.“
„To chapu.“ Sidorov si pohledl na spicky bot a rekl: „Chtel jsem si promluvit se soudruhem Gorbovskym.“
„Budete muset trochu pockat,“ rekl Walkenstein. „Brzy se vrati. Pojdte, zavedu vas do spolecenske mistnosti.“
Doprovodil Sidorova, polozil pred neho hromadku poslednich casopisu ze Zeme a vratil se do kabiny. Vysadkari se usmivali, Bader si utiral pot z cela a take se usmival. Na obrazovce se zase zmitaly mlhovinne zablesky.
„Vraci se,“ rekl Dixon. „Rikal, ze jeden okruh je napoprve az dost.“
„Samozrejme, ze to staci,“ rekl Walkenstein.
„Uplne,“ rekl Vaseda.
Po ctvrt hodine se Gorbovskij vyskrabal z kesonu, cestou si rozepinal kombinezu. Byl roztrzity a jeho pohled miril nekam nad jejich hlavy.
„Tak co?“ netrpelive se zeptal Vaseda.
„Vsechno je v poradku,“ rekl Gorbovskij. Zastavil se uprostred chodby a zacal se soukat z kombinezy. Uvolnil si jednu nohu, stoupl na rukav a malem upadl. „No, jak rikam — vsechno je v poradku. Nic se nehodi k nicemu.“
„Jak to myslis?“ preptal se Walkenstein.
„Chci jist,“ oznamil Gorbovskij. Konecne se dostal z kombinezy a zamiril do spolecenske mistnosti, kombinezu za sebou tahl za rukav. „Pitoma planeta,“ rekl.
Walkenstein mu vzal kombinezu a sel vedle neho.
„Pitoma planeta,“ opakoval Gorbovskij a dival se nekam nad jejich hlavy.
„Je to planeta, se kterou jsou nesmirne potize, pokud jde o vysadek,“ potvrdil jeho slova Bader a peclive vyslovoval vsechny hlasky.
„Dejte mi neco k jidlu,“ rekl Gorbovskij.
Ve spolecenske mistnosti se se spokojenym vzdychanim svalil na pohovku. Jakmile vstoupil, Sidorov vyskocil.
„Sedte, sedte,“ blahosklonne mu pokynul Gorbovskij.
„Tak co se stalo?“ zeptal se Walkenstein.
„Nic zvlastniho,“ rekl Gorbovskij. „Nase cluny jsou pro vysadek nevhodne.“
„Proc?“
„To nevim. Fotonove koraby se pro vysadek nehodi. Nepretrzite je ruseno ladeni magnetickych pasti v reaktoru.“
„Atmosfericka magneticka pole,“ rekl atmosfericky fyzik Vaseda a mnul si ruce, az to prastelo.
„Snad,“ rekl Gorbovskij.
„Co se da delat,“ rekl beze spechu Bader. „Dam vam impulsni raketu. Nebo iontolet.“
„To dejte, Auguste,“ rekl Gorbovskij. „Dejte nam, laskave, iontolet nebo impulsni raketu. A dejte mi neco k jidlu.“
„Paneboze,“ rekl Walkenstein. „Ja uz si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy ridil impulsni raketu.“
„Nevadi,“ rekl Gorbovskij. „To si vzpomenete. Poslouchejte…,“ rekl mile, „dostanu dneska neco k jidlu?“
„Hned to bude,“ rekl Walkenstein.
Omluvil se Sidorovovi, uklidil ze stolu casopisy a prostrel stul chlorvinilovym ubrusem. Pak polozil na stul chleb, maslo, mleko a misku s pohankovou kasi.
„Je prostreno, Leonide Andrejevici,“ rekl.
Gorbovskij se neochotne zvedl z pohovky.
„Kdyz ma clovek neco delat, vzdycky k tomu musi vstat,“ rekl.
Usedl ke stolu, vzal do obou rukou sklenici s mlekem a naraz ji vypil. Pak k sobe obema rukama pritahl talir s kasi a vzal vidlicku. Teprve kdyz drzel vidlicku, vsichni pochopili, proc drzel sklenici obema rukama. Trasly se mu. Tak silne se mu trasly ruce, ze se mu dvakrat nepodarilo nabrat na spicku noze kousek masla. Bader natahl krk a dival se na ruce Gorbovskeho.
„Zasadim se o to, abyste dostal tu nejlepsi impulsni raketu, Leonide,“ rekl potichu. „Tu nejlepsi.“
„Dejte mi ji, Auguste,“ rekl Gorbovskij. „Tu nejlepsi. A copak je tohle za mladika?“
„To je Sidorov,“ vysvetlil mu Walkenstein. „Chtel s vami mluvit.“
Sidorov znovu vstal. Gorbovskij na neho pohledl a rekl:
„Posadte se, prosim.“
„Ale…“ rekl Sidorov se strnulym usmevem, protoze na nej vsichni hledeli. „Michail Albertovic. Biolog.“
„Welkome, Michail Albertovic,“ rekl vlasaty Dixon.
„Tak dobre,“ rekl Gorbovskij. „Ted se najim a pak pujdeme do me kabiny. Tam je pohovka. Tady je pohovka taky…“ a zacal mluvit tak potichu, ze se to zacalo podobat spikleneckemu septani, „ale na te se usadil Bader, a on je to Reditel.“
„Ne aby vas napadlo, brat ho s sebou,“ rekl Walkenstein japonsky. „Nelibi se mi…“
„Proc?“ zeptal se Gorbovskij.
Gorbovskij si delal pohodli na pohovce, Walkenstein se Sidorovem sedeli za stolem. Na desce stolu se povalovaly blystive svitky pasku videofonografu.
„Neradim vam to,“ rekl Walkenstein.
Gorbovskij si zalozil ruku za hlavu.
