vtipny.‘ Rekl:
„Jmenuji se Paul.“
Divka mu odpovedela:
„Ja se jmenuji Irina. Co jste to povidal, Paule?“
Paul se zacal potit. Divka cekala a netrpelive sledovala vzdalujici se tele. Myslenky v Paulove hlave se ted prohanely ve trech vrstvach. ‚Provedeme druhou odmocninu… Amor strili z dvouhlavnovky… Ted si bude myslet, ze koktam… Napad — budu koktat!‘
„J-j-jak v-v-vidim, po-pospichate,“ rekl a koktal, sec mu sily stacily. „Ja-j-ja… j-j-ja v-v-vas vecer na-na- najdu… Do-do-do-volite? V-v-vecer.“
„Samozrejme,“ zcela viditelne se zaradovalo devce.
„T-t-tak na-na-na shledanou,“ rekl Paul a odesel. ‚Popovidal jsem si. To byl ohnostroj duvtipu.‘ Predstavil si sam sebe v okamziku teto besedy a nosem dokonce zastenal, jak mu to pripadalo hloupe.
Kousek od neho zaburacel reproduktor:
„Vsechny odborniky na anesteziologii zadame, aby se zastavili ve treti laboratori! Vola vas Potapenko. Zrodil se napad. Vsechny volne odborniky na anesteziologii zadame, aby se zastavili ve treti laboratori. A ne abyste se zase cpali do hlavni budovy, jako minule. Do treti laboratore. Do treti laboratore!“
„Proc jenom nejsem odbornik pres anesteziologii?“ pomyslel si Paul. „To ja bych se do hlavni budovy necpal…“ Kolem neho se prostredkem ulice mihly dve divky v kratkych kalhotach, zrejme odbornice na anesteziologii.
Ve vesnici bylo ticho, prazdno. Na dokonale ciste krizovatce se nudil osamely kyberneticky metar. Paul mu z litosti hodil hrst listi, kyberneticky stroj ozil a hned se pustil do prace. ‚Ani v jedinem meste jsem nezazil takovou spoustu kybernetickych metaru,‘ pomyslel si Paul. ‚Ostatne je to chovatelska farma, muze se tu stat vselicos…‘
Za nim se rozlehl zlovestny dupot kopyt. Paul se polekane ohledl a vtom kolem neho proleteli ctyri zpeneni kone. Na prvnim ujizdel pritisknuty k hrive do cerna opaleny a potem se lesknouci mladik v kratkych bilych trenyrkach. Dalsi kone byli bez jezdcu. U nizke budovy, asi dvacet metru od Paula, chlapec v plne jizde seskocil rovnou na schudky verandy, pronikave piskl a zmizel za dvermi. Kone frkali, vysoko zvedali hlavy, opsali pulkruh a znovu se vratili k verande. Paul se jimi nestacil jeste ani poradne pokochat. Z nizke budovy vybehli tri chlapci a jedno devce, ani se nezastavili, skocili na kone a stejne zbesilym tryskem proleteli kolem Paula na opacnou stranu. Uz zataceli za roh, kdyz na verandu vybehl chlapec v bilych trenyrkach a zavolal za nimi:
„Vzorky odvezete rovnou na stanici! Aljoskooo!“
Venku uz ale nebyla ani noha. Chlapec chvili postal, otrel si celo a vratil se do budovy. Paul si povzdychl a sel dal.
Na prahu Kostylinovy pracovny se zastavil a chvili poslouchal. To, co zaslechl, mu pripadalo podivne. Tupy uder. Bolestivy vzdech. Neco se pohnulo. Unudeny hlas rekl: ‚Spravne.‘ Ticho. Znovu tupy uder. Paul se ohledl na namesticko laboratore zalite sluncem. Kostylinuv hlas rekl: ‚Spatne. Jen tam zustan!‘ Tupy uder. Paul vstoupil do predsine a uvidel bile dvere s napisem ‚Chirurgicka laborator‘. Za dvermi rekl unudeny hlas: ‚Proc to vlastne porad odebirame z kyty? Proc to nevezmeme ze zad?‘ Do toho zabasoval Kostylin: ‚Zkouseli to na Sibiri, ale nepodarilo se jim to.‘ Znovu tupy uder.
Paul pristoupil ke dverim, ktere se bezhlucne otevrely. V laboratori byla spousta svetla, podel zdi zarila matovou belosti na prvni pohled podivna zarizeni, rozlehla skla zabudovana do zdi byla temna. Paul se zeptal:
„Muze vstoupil jeden septicky clovek?“
Nikdo mu neodpovedel. V laboratori bylo asi deset lidi. Vsichni se mracili a tvarili se zamyslene. Tri z nich sedeli vedle sebe na dlouhe nizke lavici a mlceli. Divali se na Paula naprosto netecne. Dva sedeli zady ke dverim u vzdalene zdi, hlavy meli u sebe a neco cetli. Uprostred pulkruhu se tycil tvari ke zdi Saska Lin. Pravou ruku mel prilozenou ke tvari, levou zastrcenou pod pravou pazi. Pihovaty Feda, co stal v pulkruhu, se rozmachl a placl ho do leve dlane. Vsichni ostatni ozili, vystrcili pred sebe zatate pesti se zvednutymi palci. Kostylin se mlcky otocil a ukazal na jednoho z nich, ten mlcky zavrtel hlavou a Kostylin zaujal puvodni postaveni.
„Tak muze vstoupit septicky clovek?“ znovu se zeptal Paul. „Nebo jdu nevhod?“
„To je Poutnik,“ rekl unudenym hlasem jeden z tech, co sedeli na lavici. „Jen vstupte, Poutnice. My tu jsme vsichni septicti.“
Paul vesel. Clovek s unudenym hlasem rekl jen tak nikomu:
„Rolnici, navrhuji vam projit vsechny rozbory jeste jednou. Treba tam je prece jen malo bilkovin.“
„Bilkovin je tam dokonce vic nez jsme pocitali,“ rekl jeden z tech, co hrali tu podivnou hru.
Rozhostilo se tizive mlceni, jenom se ozyvaly udery a nekdo vzdycky vyslovil obcas: ‚Spatne, neuhodls!‘
‚Nojo,‘ pomyslel si Paul. ‚V chirurgicke laboratori to nevypada zrovna nejlip!‘
Kostylin najednou odstrcil spoluhrace a vstoupil doprostred mistnosti.
„Mam navrh,“ rekl nadejne. (Vsichni se k nemu obratili, dokonce i ti, co sedeli nad zaznamy.) „Pojdme se vykoupat.“
„Jdeme,“ rekl odhodlane clovek s unudenym hlasem. „Musime zacit premyslet od zacatku.“
Nikdo jiny na navrh nereagoval. Chirurgove se rozesli po mistnosti a znovu se odmlceli.
Kostylin pristoupil k Paulovi a vzal ho za ramena.
„Jdeme, Polly,“ rekl smutne. „Pojd, hochu. Nebudeme prece truchlit, no ne?“
„Samozrejme, Line!“ rekl Paul. „Kdyz se to nedari dneska, podari se to pozitri.“
Vysli do proslunene ulice.
„Tak jen se nestyd, Line,“ rekl Paul. „Klidne se mi vybrec na hrudi, jen se nestyd.“
Na Planete bylo kolem sta tisic chovatelskych farem. Existovaly farmy, kde se pestovaly kravy, jinde se pestovala prasata, nekde pestovali slony, antilopy, lamy, ovce. Na strednim toku Nilu pracovaly dve farmy, kde se pokouseli pestovat hrochy.
Na Planete bylo kolem dvou set tisic obilnarskych farem. Pestovalo se v nich zito, psenice, kukurice, pohanka, proso, cirok cukrovy. Byly take specializovane farmy, jako treba farma ‚Volha-Jednorozec‘, ktere mely siroky profil. Vsechny spolecne vytvarely zakladnu hojnosti — giganticky, maximalne automatizovany kombinat vyrabejici veskere potraviny pocinaje veprovym a brambory, ustricemi a mangem konce. Zadne zivelni pohromy, zadne katastrofy jako neuroda nebo hlad Planete ted nehrozily. Jednou provzdy organizovana soustava hojnosti byla rizena zcela automaticky a vyvijela se tak prudce, ze bylo nutno se postarat, aby vyroba neprevysila spotrebu. Problem stravovani prestal existovat, stejne jako pro cloveka nikdy neexistoval problem s dychanim.
Navecer mel Paul uz predstavu, i kdyz znacne obecnou, cim se zabyvaji chovatele dobytka. Farma Volha byla jednou z nekolika tisic chovatelskych farem mirneho pasu Planety. Clovek se tu mohl zabyvat praktickou genetikou, embryomechanickym veterinarstvim, ekonomickou statistikou v oblasti potravin, zoopsychologii a agrotechnickou kybernetikou. Paul se tu take setkal s jednim pudoznalcem, ktery nemel zjevne co delat: pil cerstve nadojene mleko, bezhlave se uchazel o hezkou zoopsycholozku a stale ji zval do Amazonskych bazin, kde ma stale jeste co delat pedolog, ktery ma k sobe aspon trochu ucty.
Ve stadu ‚Volha-Jednorozec‘ bylo kolem sedesati tisic kusu. Paul nesmirne obdivoval naprostou samostatnost stada — od rana do rana vsechny kravy dohromady i kazdou zvlast obsluhovaly pouze kyberneticke stroje a veterinarni automaty. Stado slouzilo podle potreby od rana do rana zpracovatelskemu kombinatu zakazkove linky na jedne strane a neustale rostoucim vedeckym pozadavkum chovatelu na strane druhe. Bylo mozno treba navazat spojeni s dispecerem a vyzadat u sluzby kravu starou sedm set dvaadvacet dni, takove a takove barvy, takovych a takovych rozmeru, pochazejici z plemene Mikulase II. Za pul hodinky pozadovane zvire v doprovodu kybernetickeho stroje umazaneho od hnoje cekalo v prejimacim boxu zakazkove kancelare (rikejme tomu treba tak).
Ostatne prave geneticka laborator se zabyvala temi nejblaznivejsimi pokusy a byla neustalym zdrojem nekterych nedorozumeni mezi farmou a zpracovatelskym kombinatem, coz byli skromni, ale nesmlouvavi ochranci svetove gastronomie a mohli se zblaznit, kdyz videli v dalsi dodavce krav zrudny kus nejen svym vzezrenim, ale hlavne svou chuti pripominajici nejspis morskeho kraba. Na farmu okamzite prijel zastupce z kombinatu. Sel okamzite do geneticke laboratore a hledal „autora tohoto nechutneho vtipu“. K autorstvi se jednomyslne hlasilo vsech sto osmdesat pracovniku geneticke laboratore (nepocitaje v to studenty-praktikanty). Zastupce kombinatu zdrzenlive pripominal, ze cilem farmy je nepretrzite zasobovat zakazkovou linku hovezim masem vseho druhu a ne zabimi stehynky nebo konzervovanymi meduzami. Sto osmdesat pokrokove naladenych genetiku jednohlasne protestovalo proti takovemu zuzenemu pristupu k zasobovacimu problemu. Genetikum pripada podivne, ze prave takovy zkuseny a znaly pracovnik, jako je prave XY, se drzi takovych konzervativnich nazoru a nepriklada zadny vyznam reklame, ktera existuje jak znamo proto, aby zmenila a zdokonalovala chute obyvatelstva. Zastupce
