Poledne, XXII. stoleti

„Naobedval,“ rekl Kondratev. ‚Tak tedy prace,‘ uvazoval. ‚Opravdova prace!‘

„Tak jedem,“ rekl Zvancev a vstaval.

„Kam?“

„Na letiste.“

„Hned ted?“

„Samozrejme, hned ted. Na co chcete cekat?“

„Cekat nemam na co,“ rozpacite rekl Kondratev. „Jenom…“

Zarazil se a zacal rychle uklizet nadobi. Gorbovskij dojidal banan a pomahal mu.

„Tak jdete,“ rekl, „ja tu zustanu. Trochu si polezim, neco si prectu. Mne to leti v jednadvacet tricet.“

Vstoupili do prijimaciho pokoje a navigator prejel pohledem po mistnosti. Vecne si pomyslel, ze at prijede na teto planete kamkoli, bude mit vsude k dispozici takovy tichy domek, dobre sousedy, knihy, zahradu za oknem…

„Tak jedem,“ rekl. „Na shledanou, Leonide Andrejevici. Dekuji vam za vasi peci.“

Gorbovskij si uz delal pohodli na lehatku.

„Na shledanou, Sergeji Ivanovici,“ rekl. „My se spolu jeste mockrat uvidime.“

Kapitola treti DOKONALA PLANETA

TRAPENI

Kdyz Pavel Gnedych vstoupil do ulic farmy Volha-Jednorozec, lide se za nim dlouze divali. Pavel se umyslne neholil a vykracoval si bos. Pres rameno mel sukovitou hul na jejim konci se klimbaly provazkem prevazane zaprasene boty. U mrizove veze se zarizenim pro mikropocasi se na Paula prilepil kyberneticky uklizeci stroj. Za ridkym tyckovym plotem jednoho z domku se rozlehl mnohohlasny smich a jedna hezka divka, ktera stala na verande s rucnikem v rukou, se informovala na celou ulici: „To jdete ze svatych mist, poutnicku?“ Na druhe strane ulice se hned ozval jiny hlas: „Nebylo by tam pro cloveka trochu opia?“ Podobnych vtipku bylo stale vic. Pavel se zacal tvarit dulezite a zacal zpivat nahlas:

Ja jsem chlapik
nemam strach
ze zimy ci mrazu
sve boticky
co si nesu
za tkanicky
ted ulozim
do tasticky
proslapane po cestach
dalekanskou dalkou
k sevci si je dam
caradyjaram!

V ohromnem tichu se ozval vystraseny hlas: „Co je to zac?“ To se pak Pavel zastavil, odstrcil nohou kyberneticky stroj a zeptal se ulice:

„Nevi nahodou nekdo, kde bych tu nasel Alexandra Kostylina?“

Nekolik hlasu najednou zacalo vysvetlovat, ze Sasa je ted nejspis v laboratori tamhle tim smerem.

Pavel zdvorile podekoval a vydal se dal. Laborator byla nizka, kulata, modra budova. Ve dverich stal se zalozenyma rukama nejaky pihovaty blondak v bilem plasti. Pavel vystoupil po schudcich a zastavil se. Bondak ho lhostejne pozoroval.

„Mohl bych videl Kostylina?“ zeptal se Pavel.

Mladik prejel ocima po Paulovi, podival se mu pres rameno na boty, pohledl na kyberneticky uklizec, ktery se kolebal na schodisti o stupinek pod Paulem s vyckavave roztazenymi manipulatory, zlehka pootocil hlavu a tise zavolal:

„Saso! Slysis, Saso? Pojd na chvilku ven. Prisel za tebou nejaky trosecnik.“

„At jde dal,“ zaburacel zevnitr laboratore znamy bas.

Blondaty mladik si znovu prohledl Paula.

„To nejde,“ rekl. „Je strasne septicky.“

„Tak ho vydezinfikuj,“ priletelo sem z laboratore. „Rad pockam.“

„To se tedy nacekas…“ spustil mladik.

A pak se Pavel upenlive ozval:

„Hura, Saso! To jsem prece ja, tvuj Polly!“

V laboratori neco hlucne upadlo, ze dveri sem zavanul chladny pruvan, blondateho mladika nekam odnesl a na prahu vyrostl Alexandr Kostylin, ohromny, mohutny, v obrovskem bilem plasti. Ruce s roztazenymi prsty mel necim silne pomazane a drzel je od sebe, jako chirurg pred operaci.

„Hura, Polly!“ zarval, az se kyberneticky stroj lekl, skulil se z verandy a o sto sest uhanel ulici.

Pavel odhodil hul a uprimne se vrhl do objeti bileho plaste. Kosti v nem zastenaly. ‚Tak tohle je muj konec,‘ pomyslel si a zasipal:

„Sbohem… Saso… kamarade…“

„Polly… Ty spunte, Polly!“ basoval Kostylin a tiskl Paula k sobe. „Nemas poneti, jak je to fajn, ze jsi tu!“

Pavel bojoval jako lev, az se mu nakonec podarilo osvobodit se. Blondak, ktery s obavami sledoval cele setkani, ulehcene vydechl, zvedl hul s botami a podal ji Paulovi.

„Tak jak je?“ zeptal se Kostylin s usmevem od ucha k uchu.

„Jde to, dekuju,“ rekl Pavel. „Ziju.“

„My si tu, jak vidis, hrajeme na zemedelce,“ rekl Kostylin. „Davame vam najist, darmojedi…“

„Vypadas na to dost majestatne,“ rekl Pavel.

Kostylin pohledl na sve ruce.

„Jo,“ rekl, „ja jsem zapomnel.“ Obratil se na blondaka. „Fedo, dodelej to sam. Jak vidis, za mnou prijel Polly. Mrnous Lieber Polly.“

„Co kdybychom se na to prece jenom vykaslali?“ rekl blondaty Feda. „Uz je jasne, ze nam to nevyjde.“

„Ne, musime to dodelat,“ rekl Kostylin. „Tak se do toho pust, bud tak laskav.“

„Tak dobre,“ rekl ne prave ochotne Feda a odesel do laboratore.

Kostylin chytil Paula za ramena a s rukama natazenyma daleko pred sebe si ho zacal prohlizet.