jsou… planetologicke, astrofyzikalni a kosmogonicke vyzkumy. Za tim se skryva proverka a dalsi vyvoj D-principu, znamena to, ze se vezme novy kosmolet a prohani se u svetelne bariery az do upadu. A konecne pokus navazat kontakt s jinymi civilizacemi ve vesmiru, to jsou v podstate marne pokusy. Muj nejmilejsi ukol je rovnez spojen s jinymi civilizacemi. Rozdil je jenom v tom, ze my nehledame kontakt, ale stopy. Stopy po navsteve cizich kosmoletu v ruznych svetech. Nekteri lide tvrdi, ze takovou ulohu neni mozno za zadnych okolnosti obhajovat… Nebo tohle jsem vam uz rikal?“
„Rikal,“ potvrdil Kondratev. „A co to je za stopy?“
„Vite, Sergeji Ivanovici, kazda civilizace po sobe musi zanechat spoustu stop. Vezmete treba nas, lidi. Jak se seznamujeme s novou planetou? Poustime kolem ni umele druzice, od Slunce se k ni tahne dlouha rada radioboji — dva tri kusy na svetelny rok, majaky, nejruznejsi zamerovace… Kdyz se nam podari na planete pristat, stavime na ni zakladny, vedecka mestecka. A kdyz odtud odchazime, tak si to s sebou nevezmeme. Stejne to delaji i jine civilizace.“
„A nasli jste uz neco?“ zeptal se Kondratev.
„Aby ne! Phobos a Deimos, to ale uz prirozene vite, podzemni mestecko na Marsu, umele druzice u Vladislavy… Nesmirne zajimave druzice to jsou. Ano… Tak timhle se v podstate zabyvame, Sergeji Ivanovici.“
„To je zajimave,“ rekl Kondratev. „Jenomze ja bych si presto zvolil vyzkumy D-principu.“
„To samozrejme zalezi na gustu a sympatiich. Ale ted my vsichni vozime dobrovolniky. Jsme tu ted asi jako byli za vasich dob koci na tramvajich…“
„Za nas uz tramvaje nejezdily,“ povzdechl si Kondratev. „A tramvaje neridili koci, ale… no tak… jak se jim rikalo… Poslyste, Leonide Andrejevici, uz jste obedval?“
Gorbovskij kychl, rekl ‚prominte‘ a usedl.
„Pockejte, Sergeji Ivanovici,“ rekl a vytahoval z kapsy ohromny kapesnik s kvetinami. „Pockejte… Uz jsem vam rekl, proc jsem za vami prisel?“
„Abyste si pohovoril jako hvezdoletec s hvezdoletcem.“
„To je pravda. A nic vic jsem nerekl? Ne?“
„Ne. Hned jste projevil zajem o lehatko.“
„Ano.“ Gorbovskij se zamyslene vysmrkal. „Neznate nahodou oceanologa Zvanceva?“
„Ja znam jedine lekare Protose,“ rekl smutne Kondratev. „A jeste jsem se seznamil s vami.“
„Vytecne. Vy znate Protose, Protos zna velmi dobre Zvanceva, ja znam dobre Protose a Zvanceva… Ostatne Zvancev sem ted prijde. Jmenuje se Nikolaj Jevgenjevic.“
„Fajn,“ rekl pomalu Kondratev. Bylo mu jasne, ze sem neprijde pro nic za nic.
Ozval se signal.
„To je on,“ rekl Gorbovskij a znovu si lehl.
Oceanolog Zvancev mel obrovitou postavu a nebyvale rozlozita ramena, sirokou tvar barvy medi, huste, tmave, nakratko ostrihane vlasy, velke oci oceloveho odstinu a rovna mala usta. Stiskl Kondratevovi ruku, ukosem pohledl na Gorbovskeho a usedl.
„Prominte,“ rekl Kondratev, „pujdu objednat neco k obedu. Co mate rad, Nikolaji Jevgenjevici?“
„Ja mam rad vsechno,“ rekl Zvancev. „A on taky.“
„Ano, ja mam rad vsechno,“ rekl Gorbovskij. „Jenom mi ale nedavejte ovesnou kasi.“
„Dobre,“ pronesl Kondratev a odesel do jidelny.
„A kvetak taky ne!“ krikl za nim Gorbovskij.
Pri vytaceni sifry zakazkove linky Kondratev uvazoval: ‚Urcite sem neprisli pro nic za nic. Jsou to rozumni lide, urcite sem neprisli z pouhe zvedavosti, prisli sem, aby mi pomohli. Jsou to energicti a cinorodi lide, sotva me chteji nejak utesovat. Jak mi ale mohou pomoci? Ja potrebuji jedine…‘ Kondratev primhouril oci a chvili zustal nehybne stat, rukou se opiral o okenko zakazkove linky. Z prijimaciho pokoje sem bylo slyset:
„Zase se tak valis, Leonide. Mas v sobe neco z tech mimikrodonu.“
„Clovek se musi povalovat,“ odpovidal presvedcive Gorbovskij. ‚Je to nevyhnutelne nutne z filozofickeho hlediska. Neuvazene pohyby rukou a nohou nutne zvysuji entropii vesmiru. Ja bych strasne rad rekl celemu svetu: Lidi! Lezte vice! Mejte strach z tepelne smrti!“
„Divim se, ze jsi se jeste nezacal plazit.“
„Uz jsem o tom premyslel. Pri tom ale vznika prilis velke treni. Z entropickeho hlediska je vyhodnejsi pohyb ve vertikalni poloze.“
„Ty vsechno postavis na hlavu,“ rekl Zvancev. „Tak vstavej!“
Kondratev odsunul kryt a prostrel.
„Je prostreno!“ zavolal prehnane vesele. Citil se jako pred zkouskou.
Z pokoje zaslechl hluk a ozval se Gorbovskij.
„Hned me tam prinesou!“
Je treba vsak konstatovat, ze v jidelne se objevil ve vertikalni poloze.
„Musite ho omluvit, Sergeji Ivanovici,“ rekl Zvancev, ktery mu sel v patach. „On se takhle povaluje vsude. Zacne treba v trave a pak se ani neocisti a vleze si na lehatko.“
„V jake trave? Kde?“ zvolal Gorbovskij a zacal se prohlizet.
Kondratev se pokousel o usmev.
„No tak,“ rekl Zvancev, kdyz usedal ke stolu. „Z vasi tvare vidim, Sergeji Ivanovici, ze nejake reci uvodem jsou zbytecne. Prisli jsme vas s Gorbovskym naverbovat do prace.“
„Dekuji,“ rekl tise Kondratev.
„Ja jsem oceanolog a uz dlouho pracuji v organizaci, ktera se jmenuje Ochrana oceanu. Pestujeme plankton, to je protein, paseme velryby, to je maso, tuk, kuze, chemie. Lekar Protos nam rekl, ze mate prisne zakazano opustit planetu. A my porad potrebujeme lidi. Zvlaste ted, kdyz jich spousta odchazi za projektem Venuse. Zvu vas k nam.“
Rozhostilo se mlceni. Gorbovskij na nikoho nepohledl a procitene polykal polevku. Zvancev take zacal jist. Kondratev drobil chleb.
„Jste si jist, ze na to budu stacit?“ zeptal se.
„Jsem,“ rekl Zvancev. „Mame u nas spoustu byvalych meziplanetarnich letcu.“
„Ja jsem byvaly ale v pravem slova smyslu,“ rekl Kondratev. „Takove tam u vas nemate.“
„Tak povez, co tam u vas muze Sergej Ivanovic delat.“
„Muze delat dozorce na vlaknovych plantazich,“ rekl Zvancev. „Muze byt ochrancem planktonovych plantazi. Nebo muze byt jako hlidka, ale tam je treba prilis vysoke kvalifikace, to az za nejaky cas. Nejlepsi by byl pastevec velryb. Delejte hlidace velryb, Sergeji Ivanovici.“ Odlozil nuz s vidlickou. „Nedokazete si predstavit, jak je to krasne, Sergeji Ivanovici!“
Gorbovskij na neho se zajmem pohledl.
„Zrana, nesmirne brzy rano… Tichy ocean… Na vychode ruzova obloha… Vynoris se na povrch, otevres vstup, vysplhas se na vezicku a sedis si, sedis… Pod nohama mas zelenou cistou vodu, z hloubky se vynoruje meduza, obraci se a vplouva pod ponorku… Obrovska ryba si jen tak line propluje kolem… Je to nadherne!“
Kondratev mu pohledl do zasnene a spokojene tvare, az se mu najednou hned nepredstavitelne chtelo bez meskani na ocean, do presoleneho vzduchu, az skoro zapomnel dychat.
„Nebo kdyz velryby tahnou na nova pastviste!“ pokracoval Zvancev. „Vite, jak to vypada? Vpredu a vzadu pluji stari samci, po dvou po trech v hejnu, jsou obroviti, cerni az do modra, ladne uhaneji, jako kdyby ani nepluli, ale voda se hnala kolem nich… Pluji vyrovnani jako podle pravitka, mlade a brezi samice za nimi… Ti stari jsou obratni, vedou hejno, kam my chceme, ale musime jim pomahat. Zvlast kdyz ve stadu dorustaji mladi samci, ti se vzdycky pokouseji stado rozdelit a cast odvest s sebou. A tady nam nastava prace. Nebo najednou zautoci kosatky…“
Najednou se zarazil a pohledl na Kondrateva zcela strizlivym pohledem.
„Strucne receno, je tu vsechno. Prostor, hloubka, obrovsky uzitek pro lidi, dobri pratele… a dobrodruzstvi… To, jestli chcete, na prvnim miste.“
„Ano,“ rekl procitene Kondratev.
Zvancev se usmal.
„Tak hotovo,“ rekl Gorbovskij. „Vem cert ty hvezdolety. Chtel bych to mit jako ty, pekne na vezicce… a meduzy…“
„Udelame to ted takhle,“ rekl vecne Zvancev. „Odvezu vas do Vladivostoku. Vyucovani ve skole pro predpripravu zacina za dva dny. Uz jste se naobedval?“
