Kondratev upil z cise a pustil se do jidla. Spolustolovnici se dohadovali. Podle vseho to byli sami dobrovolnici, samozrejme s vyjimkou Moskviceva, a vsichni leteli na Venusi. Moskvicev tu predstavoval obyvatelstvo Venuse utiskovane tezkymi prirodnimi podminkami. S nim bylo vsechno jasne. On to byl, kdo daval Zemi sedmnact procent energie, osmdesat pet procent vzacnych kovu a zil jako pes, to znamena, ze dlouhe mesice nevidel modrou oblohu a cele tydny cekal ve fronte, aby si mohl polezet ve skleniku na trave. Prace v takovych podminkach byla prirozene nesnesitelne tezka, s tim Kondratev plne souhlasil.
Dobrovolnici s tim vsim byli srozumeni a mirili na Venusi ochotne, jenze tim sledovali nejruznejsi cile. Tak treba pistiva Marina byla operatorkou nejakych slozitych systemu a letela na Venusi proto, ze se na Zemi se svymi systemy nemohla poradne rozvinout. Nemela chut uz dal prepravovat z mista na misto domky a hloubit porad kotle pro tovarny. Touzila po tom, aby mohla stavet mesta v bazinach, za bouri a za podzemnich vybuchu. Proto, aby pak lide rekli: „Tato mesta stavela Marina Cernakova!“ Proti tomu nebylo mozno nic namitat. S Marinou Kondratev plne souhlasil, i kdyz by dal prednost tomu, aby nechali Marinu jeste trochu vyrust a specialnimi treninky ji dovedli k ponekud konkretnejsim predstavam o bazinach, bourich a podzemnich vybusich.
Meteorolog Sasa byl do Mariny Cernakove zamilovany, ale jenom o to neslo. Kdyz ho Marina potreti pozadala, aby prestal vtipkovat, zacal byt nesmirne rozvazny a logicky dokazal, ze my, pozemstane, mame v podstate jenom dve vychodiska: kdyz je prace na Venusi tak tezka, pak je treba bud odejit vubec, nebo to udelat tak, aby cloveku prace na Venusi tolik nevadila. Muzeme my ale odejit z mist, kam jednou vstoupila lidska noha? Ne, nemuzeme! Z toho vyplyva velke poslani lidi a tim i pozemstanovo bremeno se vsemi nasledky. Kondratev s nim dokonce souhlasil, i kdyz ho silne podeziral, ze porad jeste dela vtipky.
S myslenkami, ktere by clovek nejmene cekal, odletala na Venusi Jelena Vladimirovna Zavadska. Tak jednak byla clenkou Svetove rady. Byla prisnym odpurcem takovych podminek, za kterych pracoval Moskvicev a dvacet tisic jeho soudruhu. Byla take nekompromisnim odpurcem mest stavenych na bazinach, podzemnich vybuchu a novych hrobu, nad nimiz budou cerne vetry zpivat legendy o hrdinech. Strucne receno letela na Venusi proto, aby tu pozorne prostudovala mistni podminky a udelala nutna opatreni k dekolonizaci Venuse. Poslani pozemstana chapala tak, ze na cizich planetach bylo treba stavet automaticke tovarny. Moskvicev tohle vsechno vedel. Zavadska se nad nim vznasela jako Damokluv mec, ohrozovala vsechny jeho perspektivy. Krome toho byla ale Zavadska chirurg — embryomechanik; mohla se obejit bez pracovny, mohla pracovat v jakychkoli podminkach, treba po pas v bazine, a takovych chirurgu bylo na Zemi jeste velice malo. Na Venusi byli nenahraditelni. A Moskvicev mlcel, zcela jasne doufal, ze to vsechno nejak dopadne. Kondratev dosel k zaveru, ze system Zavadske je naprosto nevyvratitelny, vstal a nenapadne vysel ven.
Byla jasna noc, i kdyz mesic nesvitil. Nad cernym beztvarym lesnim masivem docela nizko visela zarici bila Venuse. Kondratev se na ni dlouho dival a myslel si: ‚Co kdybych to zkusil tam? To uz je jedno jestli jako kopac nebo nejaky ridic nebo strelmistr. Nemohu se smirit s tim, ze uz k nicemu nejsem…‘
„Koukate se?“ ozvalo se za nim ze tmy. „Ja se tu taky koukam. Pockam si, az zajde a pujdu si lehnout.“ Byl to klidny a unaveny hlas. „Vite, ja premyslim. Vysadit tak na Venusi zahrady… Provrtat Mesic obrovskym vrtakem. Konecne vzdyt smysl nasi existence je plytvat energii… A podle moznosti to delat tak, aby to pro cloveka sameho bylo zajimave a pro druhe uzitecne. Na Zemi se ted tezko da plytvat energii. Vsechno mame, jsme prilis silni. Je to takovy protiklad… Samozrejme ze i dnes je spousta lidi, kteri pracuji ze vsech sil — vedci, pedagogove, lekari zabyvajici se profylaxi, lide od kumstu… agrotechnici, cistici odpadovych jam… Vzdycky jich bude spousta. Ale co ostatni? Inzenyri, operatori, lekari, kteri leci… Nekdo prirozene odejde k umeni, ale v umeni se prece vetsinou hleda inspirace, a ne utociste. Posudte sam. Nadherni mladi lide… Maji malo mista! Museji vyhazovat do vzduchu, predelavat, stavet… A ne stavet nejaky dum, ale prinejmensim svet — dnes to je Venuse, zitra Mars, pozitri kdovi co… Tak tedy zacina meziplanetarni expanze lidstva — vybijeni velkych akumulatoru… Souhlasite se mnou?“
„Ovsem,“ rekl Kondratev.
NAVRAT
Sergej Ivanovic Kondratev se vratil domu v poledne. Cele rano stravil v Malem informatoriu: hledal pro sebe nejake vhodne povolani.
Doma bylo chladno, ticho a citil se velice osamely. Prosel vsemi mistnostmi, napil se trochu narzanu, zastavil se pred prazdnym psacim stolem a zacal uvazovat, jak zabit den. Za oknem ostre svitilo slunce, pipal nejaky ptacek, v serikovych kerich bylo slyset kovove klapani a cvakani. Zrejme se tam lopotila jedna z tech mnohonohych delnych oblud, ktere poradnemu cloveku braly moznost stat se treba takovym zahradnikem.
Byvaly navigator si povzdechl a zavrel okno. Ze by sel k Zenovi? Ale ne, toho urcite nezastihne doma. Navesil na sebe diktafony novejsi vyroby a ted lita po celem Uralu; v hlave ma milion starosti, nepocitaje ovsem drobna prani. ‚Nedostatek vedomosti,‘ prohlasuje, ‚je treba nahrazovat nadmernou energii.‘ Sejla je krasny clovek, vsechno chape, ale nikdy neni doma, kdyz neni doma Zenka. Navigator dosel zvolna do jidelny a vypil jeste sklenici narzanu. Ze by se naobedval? Napad to neni spatny, naobedvat se muze dukladne a s chuti. Jenomze nema na jidlo chut…
Pristoupil k okenku zakazkove linky, zvolil nazdarbuh sifru a zvedave cekal, co se stane. Nad okenkem se rozsvitilo zelene svetelko: zakazka byla prichystana. Navigator s urcitymi obavami nadzvedl kryt. Na dne rozlehle plochy lezel papirovy talirek. Navigator ho vzal a postavil na stul. Na taliri lezely dve poradne mirne nasolene okurky. Takove okurky kdyby tak meli na Tajmyru koncem druheho roku… Ze by zasel k Protosovi? Protos byl vyjimecny clovek. Kdyz je ale porad zamestnany, ten mily stary Protos. Vsichni poradni lide jsou nejak zamestnani… Navigator roztrzite vzal z talire okurku a snedl ji. Pak snedl i druhou a odnesl talir do odpadkove sachty. ‚Treba bych mel jeste jednou zajit mezi dobrovolniky a popovidat si s nimi?‘ pomyslel si. ‚Nebo ze bych si zajel do Valparaisa? Tam jsem jeste nebyl…‘ Navigatorovy uvahy prerusila signalni melodie — nekdo zadal o souhlas, aby mohl vstoupit. Navigator se zaradoval: nebyl zvykly, ze by k nemu nekdo chodil. Prapravnuci ho zrejme z falesne skromnosti nechteli obtezovat. Za cely tyden, co tu bydlel, ho jenom jednou navstivila sousedka, osmdesatileta svezi zena se staromodnim uzlem z cernych vlasu na zatylku. Prohlasila se za starsi operatorku obilnarskeho zavodu a behem dvou hodin ho trpelive ucila volit sifry na klaviature zakazkove linky. Moc odusevnele spolu nemluvili, i kdyz to byl zcela jiste vyborny clovek. Pak se nekolikrat bez jakehokoli pozvani objevili velmi mladi prapravnuci, kteri ani v nejmensim nepredstirali skromnost. Byly to navstevy motivovane duvody ciste egoistickymi. Jeden prisel podle vseho proto, aby navigatorovi precetl svou odu na navrat Tajmyru, z niz navigator porozumel pouze jednotlivym slovum (Tajmyr, kosmos), oda byla psana v jazyce suaheli. Ten druhy psal zivotopis Edgara Allana Poea, a aniz veril v uspech, vyzadoval nejake mene zname podrobnosti ze zivota velkeho americkeho spisovatele. Kondratev mu sdelil, co se proslychalo o setkani Poea s A. S. Puskinem a poradil mu, aby se obratil na Jevgenije Slavina. Ostatni mladici i divky se objevili proto, aby — pouzijeme-li vyrazovych prostredku jednadvacateho stoleti — sbirali autogramy, jak jejich cinnost pojmenoval Kondratev. Avsak dokonce mladi lovci autogramu byli lepsi nez nic, proto i ze zvuku signalu mel radost.
Kondratev vstoupil do predsine a zvolal: Vstupte! Vesel vysoky clovek ve volne sede bluze a dlouhych modrych kalhotach strizenych jako pyzamo. Potichu za sebou zavrel, trochu naklonil hlavu a zacal si Kondrateva prohlizet. Navigatorovi jeho tvar prilis zive pripominala kdysi vidane fotografie kamennych buzku z ostrova Rapa-Nui — protahle, uzke vysoke celo a mohutne oboci, hluboko zapadle oci, dlouhy, ostry zahnuty nos. Tvar mel tmavou a u rozhaleneho limce bluzy bylo videt necekane jemnou bilou kuzi. Lovci autogramu se tento clovek zcela jiste nepodobal.
„Jdete za mnou?“ s nadeji v hlase se zeptal Kondratev.
„Ano,“ rekl tise a smutne neznamy. „Jdu za vami.“
„Tak pojdte dal,“ rekl Kondratev.
Byl dojat a trochu rozcarovan smutnym tonem neznameho. ‚Zrejme to je prece jenom sberatel autogramu,‘ pomyslel si. ‚Musim ho uvitat trochu srdecneji.‘
„Dekuji,“ stale jeste tise pronesl neznamy.
Trochu sklonen prosel kolem navigatora a zastavil se uprostred prijimaciho pokoje.
„Posadte se, prosim,“ rekl Kondratev.
