zanarikani. Pavel leknutim znehybnel.
„Co to bylo?“ zeptal se.
Lin se zachechtal.
„Ty pavouku! To byly prece kravy!“
„Jake kravy, clovece?“ nespokojene se zeptal Pavel.
„Kravy na maso,“ vysvetlil mu Lin. „Varene nebo pecene jsou strasne moc dobre.“
„Poslys, Line,“ rekl Pavel, „to jsou dustojni souperi. Chci se na ne podivat. Vubec bych chtel videt, co tu delate.“
Linova tvar zesmutnela.
„Nech toho, Polly,“ rekl. „Kravy jako kravy. Jeste si chvilku posedime. Prinesu ti jeste most, chces?“
Uz ale bylo pozde. Pavel byl nabit energii.
„Nezname nas vola. Kupredu, ke kravam na maso, ktere hodily rukavici rakopavoukum. Kde mam kosili? Nejaky plemenny byk mi sliboval cistou kosili!“
„Polly, Polly!“ presvedcoval ho. „Nech kravy byt. Pojdme radeji do laboratore.“
„Ja jsem septicky,“ prohlasil Pavel. „Do laboratore nechci. Chci ke kravam.“
„Kravy te potrkaji,“ rekl Lin a hned se zarazil. Dopustil se chyby.
„Vazne?“ rekl Polly se skryvanym nadsenim. „Kosili. Cervenou kosili! Prichystame tam koridu!“
Lin se v zoufalstvi placl do stehen.
„Ty ses mi povesil na krk, ty rakomatadore!“
Vstal a zamiril k domu. Pavel se take zvedl a kdyz kolem neho Lin prochazel, postavil se na spicky, nahrbil se a s obrovskou chuti se postavil jako matador na bycich zapasech. Lin zabrucel a bodl ho do bricha.
Jakmile Pavel uvidel kravy, hned mu bylo jasne, ze zadna korida nebude. Pod horkou palivou oblohou se hustou stavnatou travou, vysokou jako clovek a mizici nekde za obzorem, pomalu pohybovala obrovita skvrnita vypasena zvirata. Rada se zakusovala do mekke zelene roviny, za ni zustavala kourici zeme bez jedineho stebla. Nad rovinou visela stala elektricka vune, vonelo to ozonem, horkou cernozemi, travou a cerstvym hnojem.
„No nazdar!“ zaseptal Pavel a usedl na kopecek.
Rada se sunula kolem neho. Skola, do ktere Pavel chodil, byla v obilnarske oblasti, o chovatelich dobytka toho vedel hodne malo a to, co kdysi znal, davno zapomnel. O kravach pestovanych na maso nemel ani potuchy. Jednoduse jedl hovezi maso. A ted kolem neho hlucne a s nepretrzitym praskanim, mlaskanim a prezvykovanim, se vzdechy, ktere cloveka az dojimaly, prochazelo organizovane stado ziveho masa. Obcas nejaka tmavohneda kravka vystrcila z travy oslintanou tlamu, celou zamazanou do zelena, a vydala ze sebe hluchy hluboky rev.
Posleze uvidel Pavel ploche kyberneticke stroje. Hbite se pohybovaly na sirokych mekkych pasech. Kazdou chvili se zastavily, hrabaly se v zemi, zustavaly pozadu a znovu vybihaly kupredu. Nebylo jich moc, tak puldruhe desitky, s neuveritelnou rychlosti se prohanely podel rady dobytka, az jim od pasu odletovaly vlhke cerne chuchvalce.
Najednou slunce zakryl tmavy mrak. Spustil se vydatny teply dest. Pavel se ohledl na vesnici, na bile domky rozhazene v tmave zeleni zahrad. Pripadalo mu, ze mrizkovite paraboloidy synoptickych kondenzatoru na pruhledni vezi stanice pro mikropocasi jsou zamereny rovnou na neho. Dest rychle ustal a mrak se posunul za stadem. Pavel se chtel zajimat o nejasne siluety, ktere se najednou objevily nad obzorem, ale vtom ho zacalo neco kousat. Byl to drobny sedivy okridleny hmyz protivneho vzhledu. Pavel pochopil, ze to byly mouchy. Mozna ze byly dokonce z hnoje. Kdyz si to uvedomil, vyskocil a rychle uhanel do vesnicky. Mouchy ho nepronasledovaly.
Presel pres ricku, zastavil se na brehu a nejakou chvili premyslel: ma se vykoupat? Rozhodl se, ze to nestoji za to a zacal stoupat pesinkou k vesnicce. Sel a premyslel: ‚Dobre, ze me zkropil ten dest. A mouchy uz vedi, na co si maji sednout… Dobre mi tak, prizivnikovi jednomu. Vsichni delaji neco uzitecneho. Kapitan lita… Athos lovi blechy na modrych hvezdach… Stastlivec Lin si leci kravy… Jak ja si tohle zaslouzim? Proc ja, pracujici clovek, se musim citit jako prizivnik?‘ Prochazel se po pesince a uvazoval, jak krasne mu bylo tehdy v noci, kdyz mel tak blizko k vyreseni Cebotarevova problemu, prinutil Lidu, aby vstala, dal ji vsechno zkontrolovat a kdyz to bylo v poradku, dokonce ho polibila na tvar… Pavel si na tu tvar sahl a povzdechl si. Jak by to ted bylo bezvadne, kdyby se zavrtal do nejakeho poradneho problemu, jako je treba Fermova veta! V hlave ma ale bohapuste prazdno a nejaky pritroubly vnitrni hlas mu tvrdi: ‚Udelame z neceho druhou odmocninu…‘
Na okraji vesnicky se Pavel znovu zastavil. Pod rozlozitou tresni lezel na kridle jednomistny pterokar. Na bobku vedle neho sedel s trpitelskym vyrazem ve tvari asi patnactilety chlapec. Pred nim se s jednotvarnym bzucenim zmital v trave nohaty kyberneticky metar. Bylo jasne videt, ze mu neni dvakrat dobre.
Kdyz na chlapce padl Pauluv stin, zvedl hlavu a vstal.
„Dosedl jsem na nej pterokarem,“ rekl povedomym provinilym tonem.
„A ted ti to je strasne lito, co?“ zeptal se Pavel hlasem sveho ucitele.
„Ja jsem to prece neudelal schvalne,“ trval na svem chlapec.
Chvili mlcky sledovali pohyby rozmacknuteho kybernetickeho stroje.
„Tak se podivame, co se tu vlastne stalo,“ rekl a uchopil stroj za manipulator. Kyberneticky stroj neco zabrebtal.
„Boli ho to, chlapecka,“ rekl nezne Pavel a prsty se dotykal regulacni soustavy. „Nozicku ma bolavou, chudinka mala… nozicku.“
Kyberneticky stroj znovu neco zabrebtal, trhl sebou a ztichl. Chlapec ulehcene vydechl.
„Bylo to strasne,“ povidal, „jak strasne kricel, kdyz jsem vystoupil z pterokaru…“
„Tak my jsme kriceli,“ broukal Pavel a pokousel se odsroubovat pancir. „Mame vynikajici akustiku, ukricenou… AKU-6 to je zarizenicko s podelnou vibraci… S pilovou modulaci… Tak…“ Pavel sejmul pancir a opatrne ho polozil do travy. „A jakpak se jmenujeme?“
„Feda,“ rekl chlapec. „Fjodor Skvorcov.“
Zavistive sledoval obratne Paulovy prsty.
„Kyberneticky metar strejdy Fedi, silny je jak tri medvedi,“ oznamil Pavel a vytahoval z nitra stroje regulacni blok. „Ja tady uz jednoho Fedu znam. Vypada docela dobre, sama piha. Je to strasne moc asepticky mladik. Neni to nahodou tvuj pribuzny?“
„To ne,“ rekl chlapec vesele. „Ja jsem tady na praxi. Vy jste kybernet?“
„My tudy jen projizdime,“ rekl Pavel. „A hledame napady. Ty nemas nekde zatoulany nejaky svuj napad?“
„Ja mam… Ja… V laboratori mame spoustu napadu, ale nic nam nevychazi.“
„To je mi jasne,“ brucel Pavel a hrabal se v regulacnim bloku. „Hejna myslenek se rojila ve vzduchu… Najednou se lovec vyriti a vystreli na rakopavouka…“
„Vy jste byl na Pandore?“ zavistive se ho zeptal chlapec.
Pavel se ulicnicky ohledl a rychle ze sebe vyrazil zavyti rakopavouka, ktery prave dostihl svou korist.
„Senzacni!“ rekl chlapec Feda.
Pavel slozil kybernetickeho metare, placl ho po lesknoucich se cernych zadech a metar vybehl na vysluni, aby nacerpal energii.
„Vyborne!“ rekl Pavel a utrel si ruce o kalhoty. „Ted se podivame, co se nam prihodilo s pterokarem…“
„Ne, to prosim vas ne…“ rychle protestoval chlapec Feda. „Pterokar, to ja sam, cestne slovo…“
„Jo tak ty sam,“ rekl Pavel. „Tak ja si jdu umyt ruce. A kdo je tvuj ucitel?“
„Mym ucitelem je Nikolaj Kuzmic Belka, oceanolog,“ rekl chlapec a najezil se.
Pavel si nedovolil zavtipkovat, beze slova poklepal chlapci na rameno a sel dal svou cestou. Bylo mu ted podstatne lip. Uz minul prvni dve ulice vesnicky, kdyz se mu nad hlavou se zasumenim prehnal znamy pterokar a priserne falesny klukovsky hlas napodobil zavyti rakopavouka, ktery prave dostihl korist.
Zamysleny Pavel narazil na dvouhlave tele. Zvire uskocilo stranou a uprelo na Paula oba pary oci. Levou hlavu pak sklonilo k trave pod nohama, pravou se natahlo k vetvicce seriku sklanejici se nad cestou. Tady dostalo za vyucenou proutkem a se zabucenim se rozbehlo dal. Dvouhlave tele pohanela nesmirne sympaticka opalena divka v kvetovanych letnich satech bez rukavu a se slamenym kloboukem na ucho. Paul ztrestene zabrumlal:
„Pastyrka lepa na trh ted specha…“
„Coze?“ zeptala se divka a zastavila se.
Bane, nebyla jenom nesmirne sympaticka. Byla jednoduse uzasne krasna. Tak krasna, ze musela byt i chytra, tak chytra, ze musela byt i prijemna, tak prijemna, ze… Paul okamzite zatouzil, aby mel v te chvili siroka ramena, aby byl vysoky, mel jasnou hlavu a klidne oci. Jako blesk mu proletelo hlavou: ‚Na kazdy pad musim byt aspon
