„Nevyrostl jsi ani o kousek!“ rekl nezne. „To tam mate spatne jidlo nebo co? Ukaz se…“ Starostlive se zamracil. „Tobe se polamal pterokar? Jak to, clovece, vypadas?“
Pavel se spokojene uchechtl.
„Nepolamal,“ rekl. „Hraju si na poutnika. Jdu az od Velke cesty.“
„No ne!“ V Kostylinove tvari se objevil znamy vazny vyraz. „Tri sta kilometru! Jak ti je?“
„Skvele,“ rekl Pavel. „Jenom bych se potreboval vykoupat. A prevleknout.“
Kostylin se stastne usmal a tahl Paula z verandy.
„Tak jde se,“ rekl. „Hned vsechno dostanes. Vykoupes se, mlicko bude…“
Vykracoval prostredkem ulice, vlekl za sebou klopytajiciho Paula, porad mu neco vykladal, maval pri tom holi s botami:
„…dostanes cistou kosili… cele kalhoty… masaz… ionizacni masaz… par pohlavku za to, zes nenapsal… pozdrav od Athose… dva dopisy od ucitele…“
„Nerikej! To je prima! To je prima!“ opakoval Pavel unesene.
„Ano, ano, vsechno dostanes… A co bludicky… Pamatujes se na bludicky? A jak jsem se malem ozenil… A jak se mi po tobe styskalo…“
Na farme zacinal pracovni den. Ulice byla plna lidi, chlapcu i devcat, oblecenych velmi pestre a jednoduse. Pred Kostylinem a Paulem se prekvapeni lide rozestupovali. Byly slyset hlasy:
„Vedou poutnika!“
„To je novy hybrid?“
„Saso, pockej, nech nam ho prohlednout!“
Mezi lidmi se rozsirila zprava, ze pobliz Kostylinovy laboratore pristal v noci druhy Tajmyr.
„Z osmnacteho stoleti,“ ujistoval nekdo. „Posadku prideluji vedcum, aby je bylo mozno srovnavat z anatomickeho hlediska.“
Kostylin kolem sebe maval holi, Pavel stastne cenil zuby.
Pekne hlasy v davu procitene zpivaly:,Ja jsem chlapik, nemam strach, ze zimy ci mrazu…‘
…Poutnik Pavel sedel na siroke drevene lavici u velkeho dreveneho stolu v rybizovem krovi. Ranni slunce prijemne palilo do sterilne cistych zad. Pavel byl na vrcholu blaha. V rukou drzel obrovskou sklenici s mostem z klikvy. Alexandr Kostylin sedel proti nemu, s laskou se na neho dival, byl take svleceny do puli tela, vlasy mel jeste mokre.
„Ja jsem vzdycky rikal, ze Athos je velky clovek,“ mluvil Pavel a zesiroka se rozmachoval sklenici. „Mel z nas nejjasnejsi hlavu a nejlip z nas vedel, co vlastne chce.“
„Ale ne,“ rekl Kostylin mirne. „Nejlip z nas videl cil Kapitan. A sel tou nejprimejsi cestou.“
Pavel usrkl ze sklenice a uvazoval.
„Snad,“ rekl. „Kapitan chtel byt hvezdoletcem a taky se jim stal.“
„Hm,“ pritakal Kostylin. „A Athos je prece jenom vic biolog nez hvezdoletec.“
„Zato ale jaky biolog!“ Pavel vztycil prst. „Na mou dusi se chlubim tim, ze jsme se ve skole kamaradili.“
„To ja se tim chlubim taky,“ pritakal Kostylin. „Ale pockej par let a budeme se chlubit, ze jsme se kamaradili s Kapitanem.“
„To jo,“ rekl Pavel. „Jenom ja se klatim jako trtina ve vetru. Chtel bych vyzkouset vsechno. Tys mi vynadal, ze jsem nepsal.“ Povzdychl a postavil pritom sklenici. „Nemuzu ti psat, kdyz jsem necim zaneprazdnen. Dokud neco delas, nema smysl psat, protoze vsechno mas teprve pred sebou. A kdyz to dodelas, zas nema smysl psat, protoze vsechno uz je pryc… A nevis, co te ceka. Vis, Line, se mnou to vzdycky dopadne tak nejak hloupe. Tak jsem treba pracoval ctyri roky v teoreticke servomechanice. Dva, ja a jeste jedna divka, jsme resili Cebotarevovu teorii. Pamatujes si, jak nam o tom vypravel ucitel? Resili jsme to, sestrojili jsme dva slusne regulatory… Do te divky jsem se nestastne zamiloval… Tim to vsechno skoncilo a… vsechno ta skoncilo.“
„Vy jste se nevzali?“ soucitne se zeptal Lin.
„Ale o to nejde. Jine lidi pri praci prece neco noveho napadne, ale mne nic. Prace skonci a uz me to vic nezajima. Za tech deset let jsem vystridal ctyri obory. A ted me zase nic nenapada. Najdu Sasku, napadlo me…“
„To je spravne!“ rekl svym basem Lin. „Ja te privedu na dvacet napadu.“
„Prived,“ rekl Pavel pomalu. Zamracil se a strcil nos do sklenice.
Lin ho zamyslene pozoroval.
„Nemel by ses zacit zajimat o endokrinologii?“ navrhl mu.
„Treba,“ rekl Pavel. „Jenomze uz to samotne slovo je strasne tezke. A vubec tyhle napady jsou marne tyrani hlavy.“
Lin najednou rekl vetu, ktera nemela zcela jasne souvislost s tim, o cem mluvil doposud:
„Brzy se budu zenit.“
„To je fajn!“ rekl Pavel smutne. „Jenom mi prosim te nevypravej nic smutneho o sve stastne lasce.“ Najednou ozil. „Stastna laska je vubec smutna vec,“ prohlasil. „To uz je odedavna zname. Jedineho skutecneho mistra nijak nelakalo pomysleni na stastnou lasku. Nestastna laska byla vzdycky vlastnim cilem pro velka dila, zatimco stastna laska byla nanejvys pouhym pozadim.“
Lin pochybovacne prikyvl.
„Skutecna citova hloubka je vlastni jenom neopetovane lasce,“ pokracoval Pavel zanicene. „Nestastna laska aktivizuje cloveka, zatimco stastna laska ho usazuje, dusevne kastruje.“
„Nezlob se, Polly,“ rekl Lin, „to vsechno prejde. Nestastna laska je dobra tim, ze trva obvykle kratce… Ukaz, ja ti naliju jeste trochu mostu.“
„Kdepak, Saso,“ rekl Pavel, „ja si myslim, ze to je na dlouho. Vzdyt od te doby uz uplynuly dva roky. Ta si na me ted ani nevzpomene, a ja…“ Pohledl na Lina. „Nezlob se na me, Saso, mne je jasne, ze te musi strasne otravovat, kdyz ti nekdo breci na rameni. Ale ja uz vazne nevim, jak z toho. Clovece, ja ti mam v lasce strasnou smulu.“
Lin bezmocne prikyvl.
„Jestli chces, spojim te s ucitelem,“ nerozhodne navrhl.
Pavel zavrtel hlavou a rekl:
„Ne. V takovem stavu s ucitelem mluvit nechci. Delal bych si jen ostudu…“
„No jo,“ rekl Lin a pomyslel si: ‚Co je fakt, to je fakt. Ucitel nemuze nestastne ani videt…‘ Podezirave pohledl na Paula. A coz jestli si ten lisak Polly na nestastneho jenom hraje? Jedl s chuti, radost bylo pohledet, jak se najedl. Je nejspokojenejsi, kdyz se o nem vi.
„Vzpominas na projekt ‚Rijen‘?“ zeptal se Lin.
„Aby ne!“ Pavel znovu ozil. „A jestlipak vis, proc se to prozradilo?“
„No… Jak bych to rekl… Byli jsme mladi…“
„Ale prosim te!“ rekl Pavel a hned byl veselejsi. „Ucitel nas prece naschval postval na Valtra! A pak nas nechal prasknout pri zkousce…“
„Pri jake zkousce?“
„Sasko,“ zvolal v zapalu Pavel. „Kapitan mel pravdu, kdyz rikal, ze ty jediny jsi nic nepochopil.“
Kostylinovi to pomalu zacinalo byt jasne.
„No samozrejme…“ rekl. „Ale ne, co te to napadlo? Proste jsem na to zapomnel. A vzpominas si, jak na nas Kapitan porad zkousel pretizeni?“
„A jak ty ses prejedl cokolady?“ rekl jedovate Pavel.
„A vzpominas si, jak jsme zkouseli palivo pro rakety?“ rychle si vzpomnel Lin.
„No jo,“ zasnene rekl Pavel. „To byl prusvih!“
„Ja mam jizvu do dneska,“ hrde rekl Lin. „Hele, sahni si.“ A obratil se k Paulovi zady.
Pavel si na jizvu ochotne sahl.
„Byli jsme dobra parta,“ rekl. „Prima. A pamatujes si, jak jsme pri velkem nastupu napodobili hejno rakopavouku?“
„To byl rachot!“ zvolal Lin.
Bylo to skutecne prijemne vzpominani.
Pavel najednou vyskocil a nebyvale zive predvedl rakopavouka. Odporne skrehotave zavyti mnohanohe zrudy prodirajici se dzungli hrozne Pandory se rozlehlo po okoli. A jako odpoved sem zdalky doletelo hluboke hlasite
