kombinatu pripominal, ze ani jediny novy potravinovy druh nesmi byt pusten do spotrebitelske site bez schvaleni Akademie zdravotnictvi. (Volani z rad genetiku: Konzervativci! Spolecnost pratel slepeho streva!) Zastupce kombinatu rozhodil rukama a celym svym vzezrenim daval najevo, ze jim nijak nemuze pomoci. Volani prechazelo v huceni a brzy zaniklo docela: autorita Akademie zdravotnictvi byla obrovska. Pak zastupce doprovodili do laboratore, aby mu predvedli „nejake novinky“. Zastupce kombinatu bledl, potacel se a vyzadoval na nich ujisteni, ze nic z toho neni jedleho. Misto odpovedi mu davali ochutnat maso, ktere nepotrebovalo zadne koreni, maso, ktere nepotrebovalo solit, maso, ktere se rozpoustelo v ustech jako zmrzlina, specialni maso pro kosmonauty a jaderne techniky, specialni maso pro budouci matky a dokonce i maso, ktere je mozno jist syrove. Zastupce kombinatu vsechno ochutnaval a nadsene volal: „No to je dobrota! To je skvele!“ a vyzadoval na nich prisahu, ze tohle vsechno bude prevedeno z pokusne oblasti uz v pristim roce. Naprosto klidny se rozloucil a odjizdel, aby po mesici cely ten kolotoc zacal znovu.
Informace, ktere za cely den Paul nasbiral, mu dala kridla a dala mu jistotu, ze je tu spousta moznosti, jak se zamestnat. ‚Nejdriv pujdu ke kybernetikum a budu past kravy,‘ uvazoval, kdyz sedel na otevrene verande kavarny a roztrzite pozoroval sklenici sodove kysky. ‚Polovinu kybernetickych metaru zazenu na pole. At tam chytaji mouchy. Navecer budu vzdycky pracovat s genetiky. Bylo by dobre, kdyby Irina byla taky geneticka. Me by samozrejme nechali pracovat s ni. Kazde rano bych k ni posilal kyberneticky stroj s kytici. A vecer taky.‘ Upil trochu kysky a pohledl dolu na cerne pole za rekou. Uz se tam zlehynka zelenala mlada trava. ‚To je vymyslene!‘ pomyslel si Paul. ‚Zitra kyberneticke stroje otoci stado a pozenou ho zpatky. To jsou tedy tak zvane clunkove pastviny. Vsechno je to ovsem pouha rutina. My s Irinou vypestujeme kravy, ktere budou pozirat pudu. Jako destovky. To bude legrace! Jenom jak to bude s Akademii zdravotnictvi…‘
Na verandu se nahrnula pocetna spolecnost debatujici o smyslu zivota a hned zacala sestavovat stoly k sobe. Nekdo tam drmolil:
„Clovek umira, ale je mu to fuk — dedic nededic, potomek nepotomek…“
„To bykovi Mikulasi druhemu je naprosto jedno…“
„Co sem pletes byka? Tobe je taky vsechno uplne jedno! Ty jsi odesel, zmizel, rozpustil se… Ty tu nejsi, chapes to…?“
„Pockejte, hosi… Je v tom urcita logika, prirozene. Smysl zivota zajima jenom zive.“
„To by me zajimalo, kde bys byl, kdyby tvoji predkove uvazovali stejne. Dodneska bys oral pudu hakem…“
„Ale jdi! Co to ma spolecneho se smyslem zivota? Je to proste zakon vyvoje vyrobnich sil…“
„A co to ma spolecneho se zakonem?“
„Co to ma spolecneho? At chces nebo nechces, vyrobni sily se vyvijeji. Po radlu prisel traktor, po traktoru kyberneticky stroj…“
„Dobra, nechme tedy predky na pokoji. Ale existovali prece lide, jejichz smysl zivota byl v tom, ze by meli vymyslet traktor?“
„Co to sem tahate? Co to sem porad tahate? Nejde prece o to, proc zije clovek jako jednotlivec, ale proc existuje lidstvo! Nic jste z toho nepochopili a…“
„Ty jsi nic nepochopil!“
„Poslouchejte! Poslouchejte me! Zemedelci! Ja vam to hned vysvetlim… Auvej!“
„Nechte ho! Nechte ho, at mluvi!“
„To je slozita otazka. Jak dlouho lide existuji, tak dlouho se dohaduji o smyslu zivota…“
„Strucneji!“
„…o smyslu sve existence. Tak za prve — potomci tu s tim nemaji nic spolecneho. Clovek dostane zivot at chce, nebo ne.“
„Strucneji!“
„Tak si to rekni sam!“
„Jasne, Alane, rekni to strucneji!“
„Tak strucneji — zivot je zajimavy, a proto ho zijeme. A pro koho zajimavy neni — uz at jsi v Snegirevu, tam je tovarna na hnojiva…“
„Jen do neho, Alane!“
„Ale ne, kluci… Ono to svou logiku ma…“
„To je filozofie od plotny. Co to znamena, kdyz reknes — zivot je zajimavy? Proc vubec jsme — to je otazka!“
„Proc je posunuti perihelia? Nebo Newtonuv zakon?“
„To je to nejhloupejsi, jak se muzes ptat — proc. Proc slunce vychazi na vychode?“
„Prosim te! Jeden trouba klade takovou otazku, aby zahnal do kouta tisic filozofu.“
„Trouba? Ja jsem takovy trouba, jako vy jste filozofove…“
„Nechte tech reci, pojdte mluvit radeji o lasce.“
„Laska, co to je? Co to je laska?“
„A proc je laska? To je otazka! Co ty na to, Zoro?“
„Vite, zemedelci, kdyz se na vas clovek podiva v laboratori, tak si rikam — lidi jako lidi. Ale jak dojde na filozofii… Laska, zivot…“
Paul si vzal zidli a vmisil se do spolecnosti. Poznali ho.
„A hele! Poutnik! Poutniku, co to je laska?“
„Laska,“ rekl Paul, „to je specificka vlastnost vysoce organizovane hmoty.“
„Proc zrovna organizovane a hmoty k tomu — prosim te!“
„Tak prece…“
„Poutnice, znas nejake nove vtipy?“
„Znam,“ rekl Paul. „Jsou ale hloupe.“
„My jsme taky hloupi…“
„At je povi. Rekni vtip, ja ti reknu, jaky jsi.“
Paul rekl:
„Jeden kybernetik (smich) vynalezl prediktor, stroj, ktery predpovida budoucnost, takovy stopatrovy agregat. Nejdriv polozil prediktoru otazku: ‚Co budu delat za tri hodiny?‘ Prediktor si broukal do rana a pak oznamil: ‚Budes sedet a cekat, az ti odpovim.‘“
„Tak jo,“ rekl nekdo.
„Co — tak jo?“ rekl Paul chladnokrevne. „Chteli jste to sami.“
„Poslouchejte, zemedelci, proc jsou vsechny tyhle vtipy o kybernetice takove prastene?“
„Proc — to je nejdulezitejsi! To je otazka!“
„Poutniku, jak se vlastne jmenujes?“
„Paul,“ zabrumlal Paul.
Na verandu prisla Irina. Byla nejkrasnejsi ze vsech devcat, co sedela u stolu. Byla tak krasna, ze Paul prestal vnimat. Usmala se, neco prohodila, na nekoho zamavala rukou a usedla vedle dlouhonoseho Zory, ten se k ni hned naklonil a neco se zeptal, urcite to bylo: Proc? Paul nabral dech a vsiml si, ze soused po pravici mu place na rameni:
„My to proste jeste nedovedeme. Saska to za nic na svete nedokaze pochopit. Takove veci se nedaji lamat pres koleno…“
Paul souseda poznal, byl to Vasja, ten s unudenym hlasem.
„…Takove veci se nedaji lamat pres koleno. My dokonce ani Prirodu neuzpusobujeme, my ji lameme na kousky!“
„Ale… clovece… o cem to vlastne mluvis?“ preptal se Paul opatrne. Zanic si nedokazal vysvetlit, kdy a jak se tu objevil Vasja.
„Vzdyt ti to povidam,“ trpelive rikal Vasja, „prestavet zivy organismus, aniz se zmeni genetika.“
Paul neustale hledel uprene na Irinu. Zora s dlouhym nosem ji naleval sampanske. Irina neco rychle povidala a poklepavala na sklenici opalenymi prsty. Vasja rekl:
„Hele! Ty ses zamiloval do Iriny! To te lituju.“
„Do jake Iriny?“ drmolil Paul.
„Ta divka je Irina Jegorovova. Pracovala u nas v oddeleni obecne biologie.“
Paulovi pripadalo, ze spadl z velke vysky.
