„No dobra,“ rekl Gorbovskij. „A co tu jeste je krome toho dispecerskeho strediska?“
„Na tomhle satelitu,“ rekl vazne Bader, „je sto sedesat mistnosti velkych od patnacti do peti set ctverecnych metru. Muzeme si je vsechny prohlednout. Jsou ale prazdne.“
„Kdyz jsou prazdne,“ rekl Walkenstein, „tak se radeji vratime na Tariel.“
Bader na neho pohledl a znovu se obratil na Gorbovskeho.
„Rikame tomu satelit Vlada. Jak jiste vite, Vladislava ma jeste jeden satelit, je take umely a take je mimozemskeho puvodu. Ma mensi rozmery. Rikame mu Slava. Chapete to? Planeta se jmenuje Vladislava. Je docela prirozene pojmenovat jeji satelity Vlada a Slava. Nebo snad ne?“
„Prirozene,“ rekl Gorbovskij. Tuhle elegantni uvahu znal. Slysel ji uz potreti. „To je vymysleno opravdu vtipne, Auguste. Vlada a Slava rovna se Vladislava. Nadhera.“
„U vas na Zemi,“ pokracoval Bader beze spechu, „se dva satelity jmenuji X-l a X-2, coz odpovida jmenum Vlada a Slava. Zatimco my, my jsme je pojmenovali jinak. My jim rikame Vlada a Slava.“
Prisne pohledl na Walkensteina, kteremu pracovaly svaly ve tvarich. Pokud Walkenstein vedel, ‚my‘, to byl sam Bader, jenom Bader a nikdo jiny.
„A slozeni tohoto zluteho materialu, ktery se ani v nejmensim nepodoba kovoplastu a ktery jsme pojmenovali jantarin…“
„To je vtipne,“ skocil do reci Walkenstein.
„Ano, neni to tak spatne… Jeho slozeni vsak dosud nezname. Zustava pro nas tajemstvim.“
Rozhostilo se mlceni. Gorbovskij rozpacite prohlizel mistnost. Pokousel se predstavit si ty, kdo tento satelit staveli a pak tu pred davnymi casy pracovali. Byli to jini lide. Prisli do slunecni soustavy a odesli, nechali u Marsu opustene kosmicke laboratore a velke mesto pobliz severniho polarniho vrcholu. Satelity byly opustene, mesto bylo opustene, zustaly jenom podivne stavby vedouci mnoho pater pod povrch. Pak, nebo mozna pred tim, prisli do soustavy hvezdy EN-17, postavili u Vladislavy dva umele satelity a rovnez odesli. Proc a odkud sem prisli? Proc a kam odesli? Vlastne odpoved na to ‚proc‘ je jasna. Prirozene to byli velci badatele. Vysadkari z jineho sveta.
„A ted,“ rekl Bader, „pujdeme a prohledneme si mistnost, v niz jsem nasel predmet, ktery jsem pracovne nazval knoflikem.“
„Je tam dosud?“ zeptal se Walkenstein ozivene.
„Kdo?“
„Ten predmet.“
„Knoflik,“ rekl stroze Bader, „je v teto chvili na Zemi v rukou Komise pro zkoumani stop po cinnosti jinych civilizaci ve vesmiru.“
„Hm,“ rekl Walkenstein. „U Stoparu. A ja jsem sbiral material na Vladislave, jenze mne ten vas knoflik neukazali.“
Bader vysunul bradu.
„Odeslal jsem ho po kapitanovi Antonu Bykovovi pred puldruhym lokalnim rokem.“
S Bykovem se cestou minuli. Mel pristat na Zemi sedm mesicu po startu Tarielu ke hvezde EN-17.
„Tak jo,“ rekl Gorbovskij. „Prohlidka knofliku se tedy odklada.“
„Prohledneme si ale mistnost, kde jsem ho nasel,“ rekl Bader. „Neni vylouceno, Leonide, ze v predpokladanem meste na povrchu Vladislavy objevite obdobne predmety.“
Vlezl do otvoru. Walkenstein rekl skrze zuby:
„Uz ho mam dost, Leonide Andrejevici…“
„Musite to vydrzet,“ rekl Gorbovskij.
K mistnosti, kde Bader objevil knoflik, to bylo pul kilometru. Bader ukazal na misto, kde knoflik nasel. (Stoupl na nej a rozslapl ho.) Podle Baderova nazoru to byl akumulator, ktery byl zpocatku kulaty. Byl vyroben z castecne pruhledneho stribriteho mekkeho materialu. Prumer tricet osm a sestnact setin milimetru… pevnost… vaha… vzdalenost od blizsi zdi…
V mistnosti na protejsi strane chodby sedeli mezi pristroji rozestavenymi na podlaze dva mladi chlapici v modrych pracovnich bluzach. Pracovali a divali se na Gorbovskeho a Walkensteina a polohlasne si spolu povidali.
„Vysadkari. Prileteli vcera.“
„Nojo. Tamhleten dlouhan je Gorbovskij.“
„Ja vim.“
„A ten druhy s bilymi vlasy?“
„To je Mark Jefremovic Walkenstein. Navigator.“
„Jo, o nem jsem slysel.“
„Zitra zacnou.“
Bader konecne prestal s vysvetlovanim a zeptal se, jestli jim je vsechno jasne. „Vsechno,“ rekl Gorbovskij a zaslechl, jak se v mistnosti naproti nekdo zachechtal.
„Ted se vratime domu,“ rekl Bader.
Vstoupili do chodby a Gorbovskij kyvl na chlapce v modrem.
Oba vstali a s usmevem se uklonili.
„Hodne uspechu!“ rekl jeden z nich.
Druhy se mlcky usmival a kroutil v ruce svitek pestrobarevneho dratu.
„Dekuju,“ rekl Gorbovskij.
Walkenstein take rekl:
„Dekuju.“
Kdyz poodesli asi o sto kroku, Gorbovskij se ohledl. Ti dva v modrych bluzach stali na chodbe a divali se za nimi.
Cas se v „Baderove cisarstvi“ (tak sprymari pojmenovali celou soustavu umelych i prirozenych satelitu Vladislavy — observatore, dilny, palivove zakladny, cerne cisterny — plantaze s chlorelou, skleniky, skolky, sklenene zahrady pro odpocinek a prazdne prstence mimozemskeho puvodu) pocital ve tricetihodinovych cyklech. Ke konci tretiho cyklu, kdyz se D-hvezdolet Tariel, sestikilometrovy obr zdalky podobny trpyticimu se kvetu, dostal na rovnikovou obeznou drahu kolem Vladislavy, rozhodl se Gorbovskij pro prvni patrani. D-hvezdolety nejsou uzpusobeny pro pristani na planetach, zvlaste na planetach s atmosferou, tim spise ne na planetach s bourlivou atmosferou. Na to jsou prilis krehke. Vysadky se uskutecnuji na pomocnych vysadkovych clunech s atomovym impulsnim nebo fotonovym pohonem, coz jsou stabilni planetolety odlehceneho druhu s promennym tezistem. Linkovy hvezdolet s sebou nese jeden takovy clun, vysadkovy dva az ctyri. Tariel mel na palube dva fotonove cluny, v jednom z nich se Gorbovskij rozhodl uskutecnit prvni pokus a ohmatat atmosferu ovzdusi Vladislavy. „Podivame se, jestli to stoji za to,“ rekl Gorbovskij Baderovi.
Bader osobne priletel na Tarielu. Hodne prikyvoval a pritom stale rikal: „O, ano,“ a kdyz se clun s Gorbovskym odlepil od Tarielu, usedl na zidlicku vedle sledovaciho pultu a trpelive vyckaval.
Vsichni Vysadkari se tu shromazdili a sledovali matne zablesky na sedive obrazovce oscilografu — byly to odrazy signalnich impulsu, ktere predaval automaticky vysilac na clunu. Nepocitame-li Badera, byli tam tri Vysadkari. Mlceli a kazdy po svem uvazoval o Gorbovskem.
Walkenstein premyslel o tom, ze se Gorbovskij vrati za hodinu. Nesnasel nejistotu a chtel, aby Gorbovskij byl uz zpatky, trebaze vedel, ze prvni takove patrani dopadne dobre vzdycky, kdyz clun ridi Gorbovskij. Vzpomnel si na prvni setkani s nim. Walkenstein se prave vratil z vysadku na Neptun. Bylo to na na Cifeje, na mesicnim satelitu, odkud obvykle startovaly vsechny fotonove koraby. Gorbovskij prisel za nim do jidelny a rekl: ‚Prominte, nejste snad nahodou sam Mark Jefremovic Walkenstein?‘ Walkenstein prikyvl a zeptal se: ‚Co pro vas mohu…‘ Gorbovskij se tvaril strasne nestastne. Sedl si vedle neho, zahybal svym dlouhym nosem a pozadal: ‚Poslyste, Marku, nevite nahodou, kde bych tady mohl sehnat harfu?‘ Tady, tri sta padesat tisic kilometru od Zeme, na zakladne pro hvezdolety. Walkenstein se zakuckal polevkou. Gorbovskij si ho se zajmem prohlizel, pak se mu predstavil a rekl: ‚Uklidnete se, Marku, ono to tolik nespecha. Ja jsem se vlastne chtel zeptat, pri jakem rezimu jste vstupoval do exosfery Neptunu.‘ To byl Gorbovskeho zpusob — prijit k nekomu, zvlaste kdyz slo o nekoho neznameho, polozit mu takovou otazku a divat se, jak se z toho ten neznamy pokousi vykroutit.
Biolog Percy Dixon, cerny muzsky s kudrnatymi vlasy, take premyslel o Gorbovskem. Percy Dixon pracoval v oboru kosmofyziologie cloveka. Byl uz stary, skutecne hodne toho vedel, provedl sam se sebou i s druhymi spoustu blaznivych pokusu. Dosel k zaveru, ze clovek, ktery uz byl ve vesmiru celkove vic nez dvacet let, odvykne Zemi a
