„Jak to, pracovala?“
„Vzdyt ti povidam, ze te lituju,“ rekl klidne Vasja. „Brzy odjizdi.“
Paul videl jenom jeji profil, prozareny sluncem.
„Kam?“
„Na Dalny vychod.“
„Vasjo, nalej mi vino,“ rekl Paul. Vyschlo mu v krku.
„A ty u nas budes pracovat?“ zeptal se Vasja. „Saska rikal, ze ti to docela mysli.“
„Ze mi to mysli?“ opakoval mechanicky Paul. „Vysoke jasne celo a klidne oci…“
Vasja se zasmal.
„Nebud smutny,“ rekl. „Vzdyt je nam teprve petadvacet.“
„Ne,“ rekl Paul roztrpcene. „Co by me tu melo vlastne drzet? Jasny, ze tu nezustanu… Pojedu na Dalny vychod…“
Tezka ruka mu dopadla na rameno a mohutny bas se informoval:
„Kdo ze to tu pojede na Dalny vychod?“
„Line, poslouchej me, Line,“ rekl Paul zalostne. „Proc ja musim mit takovou smulu? Rekni, proc?“
„Irina,“ rekl Vasja a vstal.
Lin usedl na jeho misto a pritahl k sobe jidlo se studenym masem. Mel unavenou tvar.
Paul na neho hledel s obavami i nadeji, docela jako kdysi za starych casu, kdy sousede z patra prichystali celoskolni honicku, aby dopadli vtipalka Lieber Pollyho a aby ho odnaucili jeho vtipkum.
Lin zacal zvykat veliky kus masa a rekl basem, ktery prehlusil hluk na verande:
„Zemedelci! Vysel novy vydavatelsky katalog v rustine. Zajemci jsou zvani do klubu.“
Vsichni se na neho ohledli.
„Co v nem vsechno je?“
„Je tam Mironov, Sasko?“
„Je,“ rekl Lin.
„A co ‚Zelezna vez?“
„Je. Uz jsem si ji objednal.“
„A co ‚Cisty jako snih‘?“
„Taky. Je tam sestaosmdesat titulu, vsechno si to nepamatuju.“
Veranda se zacala rychle vylidnovat. Odesel Alan. Odesel Vasja. Odesla Irina s dlouhonosym Zorou. Netusila nic. Dokonce si niceho ani nevsimla. A samozrejme si nic nepamatovala. A na nic si nevzpomnela. ‚Na Zoru si vzpomene. Na dvouhlave tele si taky vzpomene. Ale po mne ani nevzdychne…‘
Lin rekl:
„Nestastna laska cloveka aktivizuje. Je vsak kratka, Polly. Zustanes tady. Ja na tebe dohlednu.“
„Co kdybych prece jenom jel na Dalny vychod?“ rekl Paul.
„Proc? Budes ji tam jenom prekazet a plest se pod nohy. Znam Irinu a znam taky tebe. Jsi o padesat let hloupejsi nez jeji hrdina.“
„Co kdybych…“
„Ne,“ rekl Lin. „Zustan tu se mnou. Copak te tvuj Lin nekdy zklamal?“
A tak se Paul podridil. Mirne poklepal Linovi po obrovitych zadech, vstal a pristoupil k balustrade. Slunce zapadlo, na farmu se snasel teply pruhledny soumrak. Nekde docela blizko hrali na pianino a velice krasne dvojhlasne zpivali. ‚Tak jo,‘ pomyslel si Paul. Naklonil se pres balustradu a vydal tichounke zajeceni gigantickeho rakopavouka, ktery prave ztratil stopu.
VYSADKARI
Sputnik mel obrovske rozmery. Byl to prstenec o prumeru dvou kilometru, uvnitr byl rozdelen tlustymi prepazkami na spoustu mistnosti. V prstencovitych chodbach bylo pusto, svitilo svetlo, trojuhelnikovite otvory vedouci do prazdnych svetlych mistnosti byly otevreny dokoran. Sputnik byl opusten pred neuveritelne davnymi casy, snad pred milionem let, ale drsna zluta podlaha byla cista a August Bader rekl, ze tu nenasel ani smitko.
Bader sel prvni, jak to prislusi objeviteli a panu, Gorbovskij s Walkensteinem videli jeho velke odstavajici usi a svetlou stetku vlasu na temeni.
„Cekal jsem, ze tu uvidim spoust,“ pomalu vypravel Bader. Mluvil rusky a peclive se snazil vyslovovat kazdou hlasku. „Tenhle sputnik nas zaujal na prvnim miste. Bylo to pred deseti lety. Videl jsem jeho otevrene vstupni otvory. Tak jsem si rekl: ‚Auguste, vidis obraz strasne bidy a spouste.‘ Dokonce jsem zene dal prikaz, aby zustala na korabu. Obaval jsem se, ze tu najdu jeste mrtva tela, to me musite chapat.“
Zastavil se pred nejakym otvorem, Gorbovskij do neho malem narazil. Walkenstein, ktery zustal trochu pozadu, je dohnal a cely zamraceny se zastavil vedle nich.
„Aber tady bylo prazdno,“ rekl Bader. „Tady bylo svetlo, velice cisto a uplne prazdno. Prosim, podivejte se.“ Udelal pohyb rukou. „Predpokladam, ze tady bylo dispecerske stredisko sputniku.“
Protlacili se do mistnosti s pulkulatym pultem uprostred. Steny byly svetle zlute, matove a zevnitr svitily. Gorbovskij na ni sahl. Byla hladka a chladila.
„Vypada to na jantar,“ rekl. „Sahni si, Marku.“
Walkenstein to zkusil a prikyvl.
„Vsechno tu je demontovane,“ rekl Bader. „Avsak ve stenach a prepazkach stejne jako v prstencovitem krytu sputniku zustaly zatim pred nami skryte svetelne zdroje. Predpokladam…“
„My vime,“ rychle rekl Walkenstein.
„Jak to?“ pohledl Bader na Gorbovskeho. „Ale co jste cetl? Vy, Marku, a vy, Leonide.“
„Cetli jsme radu vasich clanku, Auguste,“ rekl Gorbovskij. „Umele sputniky Vladislavy.“
Bader naklonil hlavu.
„Umele sputniky mimozemskeho puvodu planety Vladislavy hvezdy EN-17,“ opravil je. „Pak se samo sebou rozumi, ze vam nemusim vykladat sve predstavy o moznem svetelnem zdroji.“
Walkenstein sel podel steny a ohlizel se.
„To je divny material,“ rekl z dalky. „Zrejme kovoplast. Takovy kovoplast jsem ale nikdy nevidel.“
„To neni kovoplast,“ rekl Bader. „Nezapominejte, kde jste. Vy, Marku, a vy taky, Leonide.“
„My nezapominame,“ rekl Gorbovskij. „Byli jsme na Phobosu, ale tam byl docela jiny material.“
Gorbovskij s Walkensteinem byli na Phobosu, na sputniku Marsu, ktery byl dlouhou dobu povazovan za sputnik prirodniho puvodu. Ukazalo se vsak, ze jde o ctyrkilometrovy prstenec kryty kovovou siti proti meteorum. Husta sit byla ponicena meteorickou korozi a na nekterych mistech byla protrzena. Sputnik sam ale vydrzel. Jeho vnejsi otvory byly otevreny a obrovsky preclik byl stejne prazdny, jako je tenhle. Podle opotrebovani meteoricke site bylo spocitano, ze byl uveden na drahu kolem Marsu nejmene pred deseti miliony let.
„Jo Phobos!“ Bader pokyval hlavou. „Phobos, to je jedna vec, Leonide. Ale Vladislava je neco docela jineho.“
„Proc?“ preptal se Walkenstein, ktery prave prichazel.
„Tak treba proto, ze od Slunce a od Phobosu je k Vladislave, kde prave jsme, tri sta tisic astronomickych jednotek.“
„My jsme tu vzdalenost prekonali za pul roku,“ rekl rozezlene Walkenstein. „Mohli udelat totez. A pak, obeznice Vladislavy i Phobosu maji spoustu spolecneho.“
„To je ale treba dokazat,“ rekl Bader.
Gorbovskij promluvil s linym usmevem:
„O to se taky pokusime.“
Bader nejakou dobu uvazoval a pak se vyslovil:
„Phobos a satelity Zeme maji taky mnoho spolecneho.“
Byla to odpoved v jeho stylu — presvedciva a soucasne nic nerikajici.
