Poledne, XXII. stoleti

vnitrnosti pristroje.

Planetoletem to trhlo tak, jako kdyby narazil na skalu. Sidorov rozevrel vyschla usta a lapal po vzduchu. V kabine bylo naproste ticho, jen Walkenstein sipal, jak se mu krk zaleval krvi.

„Kybernetickeho navigatora,“ rekl.

Vtom se zachvely steny znovu. Gorbovskij mlcel.

„Jsme bez privodu paliva,“ rekl Walkenstein necekane klidne.

„To vidim,“ rekl Gorbovskij.

„Nemame ani kapku. Padame. Uzavrelo se to…“

„Zapojuji nouzovou, posledni. Vyska ctyricet pet… Sidorove!“

„Ano,“ rekl Sidorov a zacal pokaslavat.

„Vase kontejnery se plni.“ Gorbovskij k nemu otocil svou protahlou tvar se suchyma lesknoucima se ocima. Sidorov u neho takovy vyraz jeste nevidel. „Kompresory pracuji. Mate stesti, Athosi!“

„To mam teda pekne stesti,“ rekl Sidorov.

Dalsi naraz prisel zdola. V Sidorovovi neco chrouplo, usta mel plna trpkych slin.

„Privod paliva!“ zvolal Walkenstein.

„Vytecne… To je nadhera. Sidorove, proboha, tak delejte si svou praci! Halo, Miso…“

„Ano,“ zasipal Sidorov pres stisknute zuby.

„Nemate nahradni soupravu?“

„Hm,“ rekl Sidorov. Spatne se ted orientoval.

„Jake hm?“ vykrikl Gorbovskij. „Tak mate, nebo ne?“

„Nemam,“ rekl Sidorov.

„Pilot,“ rekl Walkenstein. „Hrdina!“

Sidorov zaskripal zuby a zacal sledovat obrazovku periskopu. Na ni se zprava doleva prohanely matne oranzove pruhy. Divat se na to bylo neco az na zvraceni, Sidorov radeji zavrel oci.

„Vysadili se tady!“ zvolal Gorbovskij. „Musi tam byt mesto, vim to!“

V kabine se neco slabounce rozezvonilo v hrozivem zmitajicim se tichu a najednou Walkenstein vykrikl tezkym preryvanym basem:

Ohnivych blesku klikaty svit,
cernaveho viru vzlet,
z plamenu oci bez svetla mit,
zpatky kdybys chtel, clovece, jit,
kdo by sel za tebe vpred?

,Ja bych sel,‘ myslel si Sidorov. ‚Jsem trouba, osel. Mel jsem pockat, az se Gorbovskij rozhodne k pristani. Nebyl jsem dost trpelivy. Kdyby pristal dnes, vykaslal bych se na expresni laborator.‘

A Walkenstein rval dal:

Usmev a pohled, ten neni tvuj,
zkrivil ti, pilote, ret…
Bojis se, clovece, radeji stuj.
Kdyby ses nevratil, zivot dal svuj,
kdo by sel za tebe vpred?

„Vyska jednadvacet!“ zvolal Gorbovskij. „Prechazim na horizontal!“

‚Ted nekonecne minuty horizontalniho letu,‘ uvazoval Sidorov. ‚Priserne minuty horizontalniho letu. Nekonecne minuty narazu a kreci v zaludku, dokud se nenasyti tech svych pozorovani. Ja tu budu sedet jako slepec s tim svym pitomym rozbitym zarizenim.‘

Do planetoletu neco narazilo. Naraz to byl tak silny, ze se jim zatmivalo pred ocima. Zadychany Sidorov videl, jak se Gorbovskij silne uhodil o pult do obliceje, jak se Walkenstein s rozhozenyma rukama vznesl nad kreslo a pomalu, jak to vidame jen ve snu, se s rozhozenyma rukama snasel na podlahu, az zustal lezet tvari dolu. Kus remenu, ktery se na dvou mistech pretrhl, sjel plavne jako podzimni list po jeho zadech. Nekolik sekund se korab pohyboval setrvacnosti a Sidorov vtlaceny do pasu stacil vnimat, jak klesa. Vzapeti vsak vsechno znovu ziskalo svou vahu.

Uvolnil zamek a postavil se na chvejici se nohy. Pohledl na pristroje. Rucicka vyskomeru se plazila nahoru, v modrych okenkach kontrolniho zarizeni se mihaly zelene klikatiny a zanechavaly za sebou pohasinajici rozostrene stopy. Kyberneticky navigator vedl korab od Vladislavy. Sidorov prekrocil Walkensteina a pristoupil k pultu. Gorbovskij lezel hlavou na klavesach. Sidorov se ohledl na Walkensteina. Sedel uz a rukama se opiral o podlahu. Mel zavrene oci. Pak Sidorov opatrne zvedl Gorbovskeho a oprel ho o operadlo kresla. ‚Chtel jsem se vykaslat na expresni laborator,‘ pomyslel si. Zapojil kybernetickeho navigatora a polozil prsty na lepkavou klavesnici. Skyt Alex se zacal natacet a najednou poklesl o sto metru. Sidorov se usmal. Zaslechl, jak za nim Walkenstein vztekle zasycel:

„To si nesmite dovolit…“

Sidorov se vsak ani neohledl.

„Jste dobry pilot, korab jste posadil solidne. Podle mne jste vytecny biolog,“ rekl Gorbovskij. Mel zavazanou tvar. „Skutecne jste vytecny biolog. Opravdovy fanda. Ze je to tak, Marku?“

Walkenstein prikyvl, odtrhl od sebe slepene rty a rekl:

„To jiste. Korab posadil dobre. Ale on to nezvedl.“

„Vite,“ rikal Gorbovskij presvedcive, „cetl jsem vasi monografii o prvocich, je vyborna. Nase cesty se ale rozchazeji.“

Sidorov namahave polkl a rekl:

„Proc?“

Gorbovskij pohledl na Walkensteina, pak na Badera.

„On to nechape.“

Walkenstein prikyvl. Nedival se na Sidorova. Bader rovnez prikyvl a pohledl na Sidorova jakymsi nedefinovatelnym pohledem.

„No tak proc?“ zeptal se vyzyvave Sidorov.

„Mate v krvi prilis sturmovani,“ rekl Gorbovskij mekce. „Vite, to je takove Sturm und Drang, jak by rekl reditel Bader.“

„To je presne,“ rekl Walkenstein. „Az moc. Neco takoveho nepotrebujeme. Je to mooc spatna vlastnost. Prasti pri ni kosti. A vy to dokonce nechapete.“

„Ma laborator byla znicena,“ rekl Sidorov. „Nemohl jsem jednat jinak.“

Gorbovskij si povzdychl a pohledl na Walkensteina, ktery pohrdave rekl:

„Jdeme, Leonide Andrejevici.“

„Nemohl jsem jednat jinak,“ palicate opakoval Sidorov.

„Vasi povinnosti bylo udelat neco jineho,“ rekl Gorbovskij. Otocil se a vykrocil chodbou.

Sidorov zustal stat uprostred chodby a dival se, jak vsichni tri odchazeji, jak Bader s Walkensteinem podpiraji Gorbovskeho. Pak se podival na ruku a uvidel rude krupeje na prstech. Sel tedy do lekarskeho useku, pridrzoval se sten, protoze se motal ze strany na stranu. ‚Chtel jsem to udelat, jak nejlepe jsem dovedl,‘ uvazoval. ‚Nejdulezitejsi prece bylo pristat. Privezl jsem kontejnery s mikrofaunou. Ma to obrovskou cenu. I pro Gorbovskeho: driv nebo