Belov rekl:
„Ne, ne, pockej jeste. Musime se od ni nejak odpoutat a celou ji vyfotografovat.“
Ponorka se znovu zakymacela a znovu bylo slyset protivny skripavy zvuk rohovitych celisti o kov.
„To neni velryba, previte,“ zlovestne brucel Kondratev a rekl: „Dobrovolne nas ted nepusti a bude se plazit po ponorce tak dve hodiny, nejmene dve hodiny. Ja ji ale setresu, dostane se do proudu horke vody z trysek. Pak se prudce otocime, vyfotografujeme ji a odstrelime. Souhlasite?“
Ponorka se otrasala stale silneji. Krakatice se zrejme rozzurila a pokousela se ponorku rozpulit. Na okamzik se v iluminatoru objevilo jedno z jejich chapadel, nafialovela hadice silna jako sloup elektrickeho vedeni posety drave se chvejicimi prisavnymi bradavkami.
„Fesanda,“ zacukroval Belov. „Poslouchej, Kondrateve, nemohli bychom se s ni vynorit nahoru?“
Kondratev zaklonil hlavu a s primhourenyma ocima pohledl na Belova.
„Nahoru?“ promluvil. „Snad. Ted nas nepusti. Kolik podle tebe asi muze vazit?“
„Tak sedmdesat tun,“ rekl Belov nejiste.
Kondratev si hvizdl a znovu se obratil k pultu.
„To ale tam nahore,“ rychle dodal Belov. „Takze ve vode…“
„Takze ve vode to bude take nejmene deset tun,“ rekl Kondratev. „To nevytahneme. Pripravte se, prijde obratka.“
Akiko spesne usedla na bobek a nespoustela oci z iluminatoru. Mela strach, aby ji neuslo neco zajimaveho. ‚Nebyt tech stazistu,‘ uvazoval Kondratev, ‚uz bych s tou zrudou skoncoval a hledal bych jeji pribuzne.‘ Byl si jist, ze na dne prolakliny se ukryvaji deti, vnuci a pravnuci te prisery, potencialni a mozna uz aktivni pirati na migracnich trasach velryb.
Ponorka se vratila do horizontalni polohy.
„To je dusno,“ zavrcel Belov.
„Drzte se poradne,“ rekl Kondratev. „Hotovo? Jedem!“
Na doraz posunul rychlostni paku. Plna rychlost, tricet uzlu. Trysky pronikave zavyly. Vzadu neco buchlo, ozvalo se tlumene zastenani. ‚Chudak Belov,‘ pomyslel si Kondratev. Ubral rychlost a otocil smerovou ridici pakou. Ponorka opsala pulkruh a vratila se ke krakatici.
„Ted se divejte,“ rekl Kondratev.
Krakatice visela dvacet metru pred nosem ponorky, byla bezbarva, podivne plocha, pokroucena chapadla i trup ji bezvladne visely dolu. Podobala se pavoukovi, ktereho nekdo spalil sirkou. Oci mela zamyslene stoceny stranou dolu, jako kdyby o necem uvazovala. Kondratev dosud nevidel zivou krakatici z takove blizkosti a prohlizel si ji se zajmem i s odporem. Byl to skutecne nebyvale velky exemplar. Mozna ze nejvetsi na svete. V takove chvili by nikoho ani nenapadlo, ze jde o mohutneho a strasneho dravce. Kondratevovi se v tu chvili vybavily bezvladne visici vnitrnosti velryb v obrovskych nadrzich velrybiho kombinatu v Petropavlovsku.
Uplynulo nekolik minut. Belov se brichem opiral o Kondratevovo rameno a cvakal kamerou. Akiko neco brumlala do diktafonu (snad japonsky) a nespoustela z krakatice oci. Kondrateva uz bolelo za krkem, navic mel obavy, aby se krakatice nevzpamatovala a neuprchla nebo znovu nezautocila na ponorku, pak by musel vsechno opakovat jeste jednou.
„Uz to bude?“ informoval se Kondratev.
„Okamzik,“ zasipal zcela nesouvisle Belov.
Krakatice zacala prichazet k sobe. Chapadly ji projela lehka krec. Obrovite oci jako fotbalove mice se protocily, jako by to byla kulickova loziska, a uprela oci na reflektory. Chapadla se ji pak napjala jako struny, znovu se sevrela a mirne fialova pokozka se zbarvila do tmava. Krakatice byla oparena, ohlusena a pripravovala se k novemu skoku. Nehodlala ustoupit. Ani na to nepomyslela.
„Tak co?“ zeptal se Kondratev netrpelive.
„Dobra,“ nespokojene rekl Belov. „Muzes.“
„Tak ze me slez,“ rekl Kondratev.
Belov ustoupil a oprel se o Kondratevovo rameno bradou. Zrejme zapomnel na svou nemoc z hloubky. Kondratev pohledl na obrazovku a prilozil pak prst na spoust.
„Je moc blizko,“ zabrucel. „Ale nevadi. Strilim!“
Ponorka se zachvela.
„Ted!“
Ponorka se znovu zachvela. Krakatice pomalu rozhodila chapadla, kdyz ji pod ocima explodovala dve pyroxylinova torpeda. Dva mlhave vybuchy a dve hromova zarachoceni. Krakatice byla zahalena cernym mrakem, posleze byla ponorka odmrstena dozadu, naklonila se na levy bok a roztancovala se na miste.
Kdyz pohyb ustal, reflektory ozarily tmavohnedou pohupujici se hmotu, z niz se vyvalily pokroucene beztvare kourici chuchvalce. Nektere se jeste svijely a chvely v paprscich svetla, do zlutozeleneho prostoru odletaly matne stiny a mizely ve tme. Na obrazovce lokatoru se objevilo postupne ctyri, pet, sedm netrpelive vyckavajicich cilu.
„Zraloci,“ rekl Kondratev. „Jsou vsude.“
„Zraloci jsou pekna havet,“ rekl ochraptele Belov. „Te krakatice mi je… lito… Takovy kus! Jsi barbar, Kondrateve… Co kdyz je to rozumna bytost?“
Kondratev se odmlcel a rozsvitil. Akiko sedela oprena o stenu s hlavou sklonenou na rameno. Mela zavrene oci, usta pootevrena. Celo, tvare, krk i nahe ruce a nohy se ji leskly potem. Diktafon ji lezel pod nohama. Kondratev ho zvedl. Akiko otevrela oci a smutne se usmala.
„Hned budeme zpatky,“ rekl Kondratev.
Pomyslel si: ‚Zitra v noci se vratim a odstrelim ty ostatni.‘
„Je tu strasne dusno, soudruhu ponorkovy mistre,“ rekla Akiko.
„Aby ne,“ rekl vztekle Kondratev. „K tomu jeste konak, vonavka…“
Akiko svesila hlavu.
„To nevadi,“ rekl Kondratev. „Hned budeme zpatky, Belove!“
Belov neodpovidal. Kondratev se otocil a videl, ze Belov ma zvednute ruce a ohmatava zamek vstupniho otvoru.
„Co to delas, Belove?“ zeptal se ho Kondratev klidne.
Belov na neho pohledl svou popelavou tvari a rekl:
„Je tu dusno. Musim to otevrit.“
Kondratev ho uderil pesti do prsou, Belov padl naznak, az mu vystoupil jeho ostry ohryzek. Kondratev rychle otevrel kohout s kyslikem, pak vstal, prekrocil Belova a prekontroloval zamek. Byl v poradku. Pak stouchl Belova do zeber. Akiko ho sledovala lesknoucima se ocima.
„Soudruhu Belove?“ rekla tazave.
„Blouznil,“ rekl zlostne Kondratev. „A k tomu nemoc z hloubky.“
Belov si povzdechl a usedl. Mel ospale oci, mzourave hledel na Kondrateva, na Akiko a rekl: „Co se to stalo, pratele?“
„Malem jsi nas utopil, chytraku,“ rekl Kondratev. Otocil ponorku pridi nahoru a zahajil vystup. Byly ctyri hodiny rano. Kunasir je uz zrejme na miste setkani. V kabine se nedalo temer dychat. Nevadi, brzy to skonci. Kdyz se v kabine sviti, rucicka batymetru vypada jako ruzova a cislice jsou bile. Sest set metru, pet set osmdesat, pet set padesat…
„Soudruhu ponorkovy mistre,“ rekla Akiko. „Mohu se na neco zeptat?“
„Muzete.“
„To je prece uspech, ze jsme tak brzy objevili iku?“
„Ona si nasla nas. Tahla se za nami aspon deset kilometru, sledovala nas. Krakatice to vzdycky tak delaji.“
„Kondrateve,“ zastenal Belov, „neslo by to rychleji?“
„Neslo,“ rekl Kondratev. „Nesmis o nic prijit.“
,Jak je mozne, ze jemu nic neni?‘ premyslel Belov. ‚Snad je opravdu ze zeleza. Nebo to vsechno je zvyk? Paneboze, uz abych videl oblohu! Uz abych videl oblohu a vickrat na hloubkovy pruzkum nepujdu. Jen aby se povedly snimky. Jsem unaveny. A on ani trochu. Sedi malem hlavou dolu, a nic mu to nedela. Staci, abych se podival, jak sedi, a dela se mi zle od zaludku.‘
Tri sta metru.
