Sest set osmdesat metru. Kondratev vyrovnal ponorku do horizontalni polohy. Belov hlasite sykl a svalil se na operadlo.
„A je to,“ oznamil Kondratev a rozsvitil.
Akiko se drzela rukou za nos, po tvarich ji tekly slzy. „Jiskry z oci,“ promluvila a namahave se usmivala.
„Prominte, Akiko-san,“ rekl Kondratev.
Citil se vinen. Tak prudce vubec sestupovat nemuseli. Proste ho uz prestalo bavit to nekonecne spiralovite klesani. Otrel si pot z cela a ohledl se. Belov za nim sedel cely pokrouceny, byl svleceny do puli tela a u ust si drzel pomackanou kosili. Mel mokrou popelavou tvar a rude oci.
„To je ta pecena kachna,“ rekl mu Kondratev. „Zapamatuj si to, Belove.“
„Zapamatuju. Dej mi jeste kyslik.“
„Nedam. Otravil by ses.“
Kondratev mel chut zminit se jeste o tech sklenickach, ale nerekl uz nic a zhasl. Ponorka znovu sestupovala po spirale, vsichni dlouho mlceli, dokonce i Belov. Sedm set metru, sedm set padesat, osm set…
„Tady je,“ zaseptala Akiko.
Pres obrazovku pomalu prejizdela uzka mlhava skvrna. Zvire bylo jeste prilis daleko a nebylo mozno ho identifikovat. Mohla to byt krakatice, vorvan, osamela velryba nebo obrovsky zralok a mozna ze i nejake nezname zvire. V hlubinach je jeste mnoho zivocichu, ktere clovek nezna vubec nebo jenom povrchne. Oceanska sluzba dostala hlaseni o obrovitych dlouhokrkych a dlouhoocasych zelvach, o dracich, o hlubinnych pavoucich hnizdicich v propastech jizne od Boninskych ostrovu, o oceanske haveti — malych dravych rybkach, mnohatisicova hejna plujici ve hloubce puldruheho dvou kilometru a nicici na sve ceste doslova vsechno. Overit si tyto zpravy nebylo dosud mozne a ani nijak zvlast nutne.
Kondratev pomalu natacel ponorku, aby mu zvire neuniklo ze zorneho pole.
„Zajed k nemu bliz,“ zadal Belov. „Jed bliz!“
Hlasite dychal Kondratevovi do ucha. Ponorka se pomalu priblizovala.
Kondratev zapojil pruhled, na obrazovce se rozsvitily jasne protinajici se nitky. Stihla skvrna plula vedle krize.
„Pockej,“ rekl Belov. „Nepospichej, Kondrateve!“
Kondratev se rozzlobil. Sehnul se, nahmatal pod nohama diktafon a strcil ho do tmy pres rameno.
„Co je?“ nespokojene se zeptal Belov.
„Diktafon,“ rekl Kondratev. „Zaznamenej: hloubka osm set, objevili jsme cil.“
„To stihnem.“
„Ukazte, ja to udelam,“ rekla Akiko.
„Beg your pardon.“ Belov zakaslal. „Kondrateve! Ne aby te napadlo strilet, nejdriv si to musime prohlednout!“
„Tak se divej,“ rekl Kondratev.
Vzdalenost mezi ponorkou a zviretem se kratila. Ted uz bylo jasne, ze to je obrovita krakatice. Nebyt stazistu, Kondratev by uz necekal. Pracovnik Oceanske sluzby nesmi vahat. Zadne zvire nenadelalo v chovu velryb tolik skody jako velke krakatice. Povinnosti kazde ponorky bylo pri setkani je okamzite znicit. Jakmile se cil dostal do krize pruhledu na obrazovce, ponorka vystrelila torpeda. Dve torpeda. Nekdy pro jistotu tri. Torpeda se hnala po ultrazvukovem paprsku a vybuchovala u cile. Na zvuk vybuchu se ze vsech stran shromazdovali zraloci.
Kondratev s litosti stahl prst ze spousteci paky pro vystrelovani torped.
„Divej se,“ opakoval.
Ale nebylo na co se divat. Hranice viditelnosti v te nejcistsi oceanske vode nepresahne petadvacet tricet metru, jenom ultrazvukovy lokator umoznoval sledovat cil do vzdalenosti pul kilometru.
„Kdyby to tak slo rychleji,“ netrpelive rekl Belov.
„Nespechej.“
Ponorky Oceanske sluzby chrani planktonove plantaze pred velrybami a velryby samy pred morskymi dravci. Jejich cilem neni vedecky vyzkum. Jsou prilis hlucne. Pokud krakatice neziska zajem o ponorku a nechce se s ni blize seznamit, uprchne driv, nez je mozno rozsvitit reflektory a nez si ji kdo staci prohlednout. Pronasledovani nema smysl: obroviti hlavonozci jsou schopni vyvinout rychlost trikrat vetsi nez dokaze vyvinout ta nejrychlejsi ponorka. Kondratev spolehal jenom na neuveritelnou odvahu a krutost krakatice, ktere ji nekdy zenou do bitvy se zurivymi vorvani a hejny kosatek.
„Opatrne, opatrne,“ opakoval jemne a prosebne Belov.
„Chces kyslik?“ zeptal se ho Kondratev vztekle.
Akiko se mu zlehynka dotkla ramene. Uz chvili stala sklonena nad obrazovkou a jeji vlasy ho simraly do tvare a ucha.
„Ika nas vidi,“ rekla.
Belov vykrikl:
„Nestrilej!“
Skvrna na obrazovce, ted byla velika a temer kulata, se pomerne rychle vrhla dolu. Kondratev se spokojene usmal. Krakatice mirila pod ponorku, odkud mela ve zvyku utocit. Nemela v umyslu utikat. Sama se rozhodla pro boj.
„Neztrat ji,“ septal Belov.
Akiko take rekla:
„Ika utika.“
Staziste stale jeste nechapali, o co jde. Kondratev zacal naklanet nos ponorky. Silueta krakatice se znovu objevila na protinajicich se carach. Stacilo jen stisknout spoust a z netvora by letaly kusy.
„Nestrilej,“ opakoval Belov. „Jenom nestrilej.“
‚To by me zajimalo, kam se podela ta jeho nemoc z hloubky?‘ pomyslel si Kondratev. Rekl:
„Krakatice ted bude pod nami. Postavim ponorku na nos. Pripravte se na to.“
„Dobre, soudruhu ponorkovy mistre,“ rekla Akiko.
Belov nerekl ani slovo a zacal se vsemozne vrtet a delat si pohodli. Ponorka se zvolna natacela. Cil na obrazovce se zvetsoval a dostaval podobu mnohacipe hvezdy s mihotajicimi se paprsky. Ponorka znehybnela nosem dolu.
Krakatice byla zrejme zaskocena podivnym chovanim zvolene obeti. Vahala jenom nekolik sekund. Pak se vrhla do utoku. Prudce a jiste, jak to delala urcite tisickrat za sveho nepredstavitelne dlouheho zivota.
Cil na obrazovce se rozplynul a zaplnil celou jeji plochu.
Kondratev zapojil okamzite vsechny reflektory: dva po stranach vstupniho otvoru a jeden pode dnem. Vytrysklo oslnive svetlo. Pruhledna voda dostala zlutozelenou barvu. Akiko kratce vydechla. Kondratev se na ni ukosem podival. Sedela na bobku nad iluminatorem a drzela se rukou za okraj pultu. Pod rukou ji bylo videt poskrabane koleno.
„Podivejte!“ rekl chraptive Belov. „Podivejte se, tamhle je! Tak se koukejte!“
Nejprve byla svetelkujici mlha za iluminatorem nehybna. Pak se v ni zacaly zmitat nejake stiny. Mihlo se v ni neco dlouheho a pruzneho, za okamzik spatrili krakatici. Spise vsak videli siroke bezbarve telo, dve uprene oci v dolni casti a pod nimi jako zrudne vousy dva svazky tlustych pohybujicich se koncetin. Vsechno se to v jedinem okamziku vrhlo na iluminator a zastinilo svetlo reflektoru. Ponorka se prudce zachvela, neco odporne zaskripalo o kryt, jako kdyz nuz prejizdi po skle.
„No tak,“ rekl Kondratev, „uz jste se pokochali?“
„Ta je obrovska!“ obdivne pronesl Belov. „Akiko-san, vsimla jste si, jak je obrovska?“
„O-o-ika,“ rekla Akiko.
Belov rekl:
„Nikdy jsem nenasel ani zminku o takovych obrovskych exemplarich. Obdivuji tu vzdalenost mezi ocima, je to nejmene dva metry. Co myslis, Kondrateve?“
„Tak nejak.“
„A co vy, Akiko-san?“
„Pul druheho dva metry,“ odpovedela Akiko a odmlcela se.
„To v beznem meritku obnasi… Belov zaseptal a lamal si prsty. „To obnasi delku trupu nejmene tricet metru a vahu…“
„Poslyste,“ netrpelive ho prerusil Kondratev, „uz jste se vynadivali?“
