betonu.
„Chcete cokoladu?“ zeptal se Michajlov.
Zvancev zavrtel hlavou. Sli k silnici mezi radami nizkych nazloutlych budov bez dveri i oken.
Budov bylo mnoho, cela ulice. Byly to bloky s kvazibiohmotou, kde byl uchovavan Okaduv mozek — dvacet tisic useku biohmoty, dvacet nizkych budov s tricetimetrovym prucelim, ktere vsak pokracuji sesti patry v podzemi.
„Pro zacatek to neni spatne,“ rekl Michajlov. „Dal uz to takhle nepujde. Dvacet budov pro jednoho cloveka, to je moc. Kdyby kazdy z nas dostal tolik mistnosti…“ Zasmal se a odhodil obal z cokolady na beton.
‚Kdo vi,‘ uvazoval Zvancev, ‚tobe by stacil treba jediny kufr. A mne mozna taky.‘ K odhozenemu papiru se pomalu kolebal kyberneticky metar a cvakal po betonu neohrabanyma nohama.
„Halo, Sanko!“ vykrikl najednou Michajlov.
Nakladni auto, ktere je predjelo, se zastavilo a z kabiny se vyklonil znamy ridic s lesknoucima se ocima. Nastoupili.
„Kdes nechal ty tve velbloudy?“ zeptal se Michajlov.
„Nekde se pasou,“ rekl ridic. „Uz jich mam plne zuby. Jeste kdyz jsem je vyprahal, stacili me poplivat.“
Michajlov uz spal s hlavou polozenou na Zvancevovo rameno.
Drobny cernovlasy ridic rychle uhanel se svym tezkym autem a potichu si prozpevoval, a temer nepohyboval rty. Byla to nejaka zpola zapomenuta pisnicka. Zvancev nejdriv naslouchal a potom najednou uvidel vrtulniky letici nizko nad cestou. Bylo jich sest. Pak pomyslel na to, ze se v teto mrtve zone znovu rozproudi zivot. Daly se do pohybu plynouci cesty. Lide pospichali ke svym domovum. Zacala pracovat zarizeni pro mikropocasi a signalni svetelne sloupy na silnici. Nekdo odtrhaval kus preklizky s rozklepanymi pismeny. Rozhlas oznamoval, ze Velke kodovani skoncilo a ze dopadlo uspokojive. Na vrtulnicich zrejme priletela tiskova skupina, budou do celeho sveta vysilat obraz prizemnich zlutych budov a rozteklych svicek pred vypnutymi pulty. Nekdo prirozene bude chtit budit Kaspara, ale nepusti ho k nemu, mozna ze to bude muset dostat na srozumenou nazorneji. A cely svet se brzy dozvi, ze se clovek velice brzy stane vecnym. Nikoli lidstvo, ale clovek, kazdy jednotlivec, kazda osobnost. Dejme tomu, ze ze zacatku to budou ti nejlepsi… Zvancev pohledl na ridice. „Soudruhu,“ rekl mu s usmevem, „chcete zit vecne?“
„Chci,“ odpovedel ridic a take se usmival. „Ale ja budu zit vecne.“
„To ja chci taky,“ rekl Zvancev.
PRIRODOVEDA VE SVETE DUCHU
Laborant Kocin po spickach pristoupil ke dverim a nahledl do loznice. Reader*) spal. Byl to pomerne stary clovek, ktery mel nesmirne nestastny vyraz ve tvari. Lezel na boku s dlani podlozenou pod tvari. Kdyz Kocin pootevrel dvere, reader zamlaskal a rekl hlasite:
„Jeste jsem se nevyspal. Chce se mi spat.“ Kocin pristoupil k posteli a zatrasl mu ramenem: „Uz je cas, soudruhu Petersi. Vstante, prosim…“ Peters otevrel kalne oci. „Jeste pul hodinky!“ rekl zadonive. Kocin zkrousene zavrtel hlavou:
„To nejde, soudruhu Petersi. Kdybyste se prespal…“
„Ano,“ povzdechl si Peters. „Otupim.“ Usedl a protahl se. „Vis, co se mi ted zdalo, Georgi? Zdalo se mi, ze jsem u sebe na farme v Yukonu. Ze se mi vratil syn z Venuse a ja ze mu ukazuji chov bobru. Vis, Georgi, jake ja mam bobry? Jsou uplne jako lidi.“
Reader vylezl z postele a zacal se rozcvicovat. Kocin vedel, ze Petersuv syn prede dvema lety zahynul na Venusi, ze se Petersovi nesmirne styska po jeho zene, ze neduveruje svym mladsim pomocnikum na farme a ma velky strach o bobry, ze to tu pro neho je velice smutne, ze se tu nudi a ze se mu nelibi, co tu dela.
„No nic!“ rekl Peters a energicky pritom otacel chlupatym trupem. „Nemusis me litovat, chlapce Georgi! Mne je to prece jasne: kdyz je to potreba, tak je to potreba a neda se nic delat…“
Kocin se provinile zacervenal. Ma takovy pocit, ze se nikdy nebude umet chovat v pritomnosti readra. Neustale dochazi k trapnym situacim…
„Jsi hodny kluk, Georgi,“ rekl laskave Peters. „Lide vetsinou nemaji radi, kdyz jim nekdo cte myslenky. Proto my readri davame prednost samote, a kdyz se prece jenom objevime mezi lidmi, snazime se co nejvice mluvit — vzdyt lide velmi casto berou nase mlceni za nejaky vyrobni postup. Mate tady jednoho mladicka, ktery si v me pritomnosti neustale opakuje nejake matematicke vzorce. Co to ma za smysl? Nerozumim ani jedinemu, zato mi je ale uplne jasne, ze se az chorobne boji, abych neodhalil jeho nezny vztah k jedne mlade divce…“
Peters vzal rucnik a zamiril do koupelny. Kocin si rychle utrel z cela studeny pot.,Jeste stesti, ze ja nejsem do nikoho zamilovany!‘ neuprimne si pomyslel. ‚Katenka by se mohla urazit. Jsou to skveli lide tihle readri! To by me zajimalo, jestli taky neco slysi za dvermi te koupelny. My ho samozrejme pekne dopalujeme temi svymi pokusy, ale on nam nezustane nic dluzen… Ten mladicek je prirozene Petka Bystrov. Jednom by me zajimalo, ke komu ty sympatie chova?‘
„Tak tohle vam nereknu,“ prohlasil Peters, kdyz se objevil ve dverich koupelny. Navlekl si svetr. „Tak, Georgi, jsem pripraven. Kam jdeme dnes? Zase do vyzkumne komory?“
„Zase tam,“ rekl Kocin. „Jako vzdycky. Snad se ale nasnidate? Mate jeste ctvrt hodinky.“
„Ne,“ rekl Peters. „Kdyz se najim, tak mi to tak nemysli. Dejte mi jenom glukozu.“
Vykasal si rukav. Kocin vytahl z kapsy plochou krabicku s ampulkami a aktivizovanou glukozou, jednu vzal a pritiskl ji prisavnym zarizenim k vystouple Petersove tepne na ruce. Kdyz se glukoza vstrebala, Peters cvrnknutim odstranil prazdnou ampulku a stahl si rukav.
„Tak si to jdeme odtrpet,“ rekl s povzdechem.
Ustav vesmirne fyziky byl vybudovan asi pred dvaceti lety na ostrove Kotlin ve Finskem zalivu. Stary Kronstadt byl definitivne odstranen, zustaly jenom sedive omsele zdi stare pevnosti a zlaty pomnik ucastnikum Velke revoluce v parku vedeckeho mestecka. Na zapad od Kotlinu bylo postaveno umele souostrovi, na nemz byly rozmisteny raketodromy, letiste, shromazdovace energie a elektrarny ustavu. Nejzapadnejsi ostrovy tohoto souostrovi patrily takzvanym „hlucnym laboratorim — obcas odtud bylo slyset vybuchy a bylo videt pozary. Teoreticke prace a „tiche“ vyzkumy se delaly v dlouhych nizkych budovach vlastniho ustavu na Kotlinu.
Ustav pracoval v cele vedecke fronty. Rozsah praci byl nesmirne siroky. Problem pritazlivosti. Deritrinitace. Otazky nove fyzikalni axiomatiky. Teorie diskretniho prostoru. A mnoho a mnoho dalsich odbornejsich, specifictejsich otazek. Nejednou se ustav pustil do reseni otazek, ktere, jak se nakonec ukazalo, byly beznadejne slozite a nedostupne. Experimentalni pristup k temto problemum vyzadoval nesmirne mnozstvi energie. Vedeni ustavu kazdou chvili zneklidnovalo Svetovou radu svymi jednotvarnymi zadostmi o ziskani hodinoveho, dvouhodinoveho a nekdy i celodenniho mnozstvi energie cele Planety. Za jasneho pocasi mohli Leningradane videt nad obzorem blyskave koule obrovitych energetickych shromazdovacu rozmistenych na okrajovych ostrovech Kotlinskeho souostrovi. Nejaky vtipalek (z Rady rezerv) pojmenoval tyto shromazdovace energie „Danajskymi soudky“ a chtel tim rici tolik, ze energie Planety se tam propada jako do bezednych soudku bez jakychkoli viditelnych vysledku; take v Rade byli mnozi lide pomerne jedovati, kdyz hovorili o cinnosti ustavu, avsak energii dodavali spolehlive, protoze byli presvedceni, ze lidstvo je bohate a ze si muze dovolit vydaje na problemy, ktere je cekaji pozitri. Dokonce i pri nejintenzivnejsich pracich na Velke sachte prodirajici se do stredu Planety.
Pred ctyrmi lety udelala skupina vedcu z ustavu pokus, jehoz cilem bylo zamerit rozptylenou energii pri sigma-deritrinitaci. Na hranici slunecni soustavy daleko za obeznou drahou Transplutonu byla dvema parovym automatickym kosmoletum udelena relativisticka rychlost a byla pozorovana jejich srazka pri relativni rychlosti 295 tisic kilometru za sekundu. Doslo k hroznemu vybuchu; hmota obou hvezdoletu se temer cela promenila v zareni, hvezdolety zmizely v oslepujicim zablesku, zanechaly po sobe jenom ridky oblacek kovovych vyparu. Kdyz bylo dokonceno mereni, vedci zjistili, ze se cast energie ztratila: slo o velice malou cast, ale zcela jasne zmeritelne mnozstvi energie ‚zmizelo‘. Z pohledu kvalitativniho na tom nebylo nic zvlastniho. V souladu s teorii sigma- deritrinitace urcita cast energie musela zmizet v danem prostorovem bodu, aby se objevila v te ci jine podobe v
