mlcenlivosti.“
Pitt aktivoval zvukovou clonu a poznamenal: „Musime o tom znovu zacinat? Eugenie, prosim te, tohle uz je jednou provzdy za nami. Bylo to za nami, uz kdyz jsme pred ctrnacti lety odesli. Chapu, ze ti to obcas neda spat —“
„Neda spat? Samozrejme, ze mi to neda spat. Je to
Pitt sevrel rty. Musime s tim vsim znovu zacinat? povzdechl si v duchu.
Nahlas rekl: „Jsme pod clonou. Tak, co te trapi?“
„Marlene. Moje dcera. Nejak se to dozvedela.“
„Co se dozvedela?“
„To o Nemesis a slunecni soustave.“
„Jak by se to mohla dozvedet? Pokud jsi ji to ovsem sama nerekla?“
Insignova bezmocne rozhodila ruce. „Ovsem, ze jsem ji to nerekla, nebylo to totiz zapotrebi. Nevim, jak je to mozne, ale vypada to, ze Marlene slysi a vidi vsechno. A z malickosti, ktere zaslechne nebo kterych si vsimne, si posklada zbytek. Mela tuhle schopnost vzdycky, ale behem posledniho roku je to k nevydrzeni.“
„Takze jen hada a obcas se proste trefi do cerneho. Povez ji, ze se myli a dohledni na to, at si to necha pro sebe.“
„Jenze ona uz to sdelila jednomu mladikovi, ktery s tim prisel za mnou. Tak jsem se to dozvedela. Aurinel Pampas. Rodinny pritel.“
„Aaa, ano. To jmeno mi neco rika. Jednoduse mu rekni, aby neposlouchal vymysly nejake male holky.“
„Ona uz neni mala holka. Je ji patnact.“
„Pro nej je, to te mohu ujistit. Jak rikam, uz jsem o nem slysel. Mam takovy pocit, ze se nemuze dockat dospelosti, a taky si vzpominam, ze kdyz jsem byl v jeho letech, byla patnactileta devcata pod moji uroven, zvlaste kdyz byla —“
„Chapu,“ rekla trpce Insignova. „Zvlaste kdyz byla mala, zavalita a nezajimava. A ze je vysoce inteligentni, to nic neznamena?“
„Pro me a pro tebe jiste ano. Pro Aurinela urcite ne. Kdyz bude treba, tak s chlapcem promluvim. A ty si promluv s Marlene. Vysvetli ji, ze je to nesmysl, ze to neni pravda, a ze nesmi svymi vymysly delat zbytecny rozruch.“
„A co kdyz to je pravda?“
„To sem nepatri. Podivej se, Eugenie, ty a ja jsme po leta tuto moznost tajili, a bude nejlepe, kdyz v tom budeme pokracovat. Kdyby se to dostalo mezi lidi, urcite by se cela vec zvelicila a mohla by vyvolat sentimentalni nalady — zbytecne sentimentalni nalady. Jenom by to odvedlo nasi pozornost od ukolu, ktery nas zamestnava od chvile, co jsme opustili slunecni soustavu a ktery nas bude zamestnavat mozna po cele generace.“
Podivala se na nej — otresene, nevericne.
„Copak v tobe opravdu neni ani trochu citu ke slunecni soustave, k Zemi — ke svetu, ze ktereho vzesla lidska civilizace?“
„Ale ano, Eugenie, je a ne malo. Ale city jsou pudova zalezitost, a ja si nemohu dovolit, aby me ovladly. Opustili jsme slunecni soustavu, protoze jsme se domnivali, ze je nacase, aby se lidska civilizace rozsirila dal. Jini, jsem si jisty, nas budou nasledovat; mozna uz to prave delaji. Udelali jsme z cloveka galakticky fenomen a uz nemuzeme uvazovat v ramci jedine planetarni soustavy. Nase prace je zde.“
Chvili si uprene hledeli do oci, potom Eugenie odevzdane rekla: „Zase jsi me premluvil. Tolik let a vzdycky me premluvis.“
„Ano a pristi rok budu muset zase, prespristi rok stejne tak. Ty toho nikdy nenechas, Eugenie, a me to uz zacina zmahat. Melo ti to stacit hned napoprve.“ A polozil si na klin klavesnici pocitace.
DVE
NEMESIS
4
Poprve ji premluvil pred sestnacti lety, v roce 2220, v tom vzrusujicim roce, kdy se pred nimi otevrely brany Galaxie dokoran.
Janus Pitt mel tehdy tmave hnede vlasy a jeste nebyl komisarem Rotoru, ackoli o nem vsichni mluvili jako o muzi stoupajicim vzhuru. Uz tehdy stal v cele Vyzkumneho a Obchodniho oddeleni, a projekt Dalkova Sonda spadal pod jeho zodpovednost a byl do znacne miry vysledkem jeho snazeni.
Slo o prvni pokus o prekonani vesmirneho prostoru pomoci hyperposilovaneho pohonu.
Pokud jim bylo tehdy znamo, jediny Rotor vyvinul hyperposilovaci technologii, a Pitt byl nejsilnejsim zastancem navrhu, aby vynalez zustal v tajnosti.
Na schuzi Rady tehdy rekl. „Slunecni soustava je prelidnena. Nove vesmirne kolonie pro sebe stale obtizneji nachazeji dostatecny prostor. Nebude trvat dlouho a vsude bude neprijemne tesno. A co vic, kazda kolonie ma svou ekologickou rovnovahu a ta se nam zacina vymykat z rukou. Omezujeme obchod ze strachu, aby se k nam nedostaly zastupy necich parazitu ci patogenu.
Zbyva nam jedine reseni, vazeni panove, a to opustit slunecni soustavu — bez fanfar, bez ohlaseni. Odejit a najit si novy domov, kde budeme moci zalozit novy svet s vlastnim lidstvem, vlastni spolecnosti, vlastnim zpusobem zivota. A toho nejde docilit bez hyperposilovaneho pohonu — ktery my mame. Ostatni kolonie ho drive ci pozdeji take vyvinou a vydaji se do vesmiru. Slunecni soustava bude jako odkvetla pampeliska, jejiz chmyri je rozesete po celem vesmiru.
Kdyz vyrazime jako prvni, najdeme mozna vhodny svet driv, nez se ostatni rozhodnou nasledovat nas. Mezitim uz muzeme byt pevne usidleni, takze kdyz po nas prijdou dalsi a coz se muze stat, narazi na nas novy svet, budeme dost silni na to, abychom je poslali jinam. Galaxie je velka a vhodne svety musi byt i jinde.“
Ozvaly se tehdy namitky, jak by ne, velmi ostre namitky. Nekteri protestovali ze strachu — strachu pred neznamem. Nekteri protestovali ze sentimentality — sentimentality vuci domovske planete. Nekteri protestovali z idealismu — z touhy predat ziskane vedomosti, aby mohli s nimi jit i druzi.
Pitt mohl sotva cekat, ze zvitezi. Odvazil se prosazovat svuj nazor jen proto, ze mu Eugenie Insignova dodala vitezny argument. Bylo neuveritelne stesti, ze s tim tehdy prisla nejprve za nim.
V te dobe byla jeste mlada, sestadvacetileta, vdana, ale prozatim bezdetna. Vesla cela vzrusena, s rumencem ve tvari a s naruci pocitacovych sestav.
Vzpomnel si, ze se tehdy zamracil, rozladeny jeji opovazlivosti. Byl sekretarem oddeleni a ona — ona nebyla nikdo, i kdyz, jak se dal ukazalo, byl to ten uplne posledni okamzik, kdy nebyla nikdo.
V tu chvili si to samozrejme neuvedomoval a byl poboureny, ze bez ohlaseni vtrhla dovnitr. Jeji zjevne rozruseni v nem vzbuzovalo odpor. Chystala se ho seznamit s nekonecnou slozitosti neceho, co drzela v rukou, a udelat to navic s takovym nadsenim, ze ho to muselo ve chvilce odrovnat.
Spravne mela vypracovat kratke shrnuti a predat ho jednomu z jeho asistentu. To se ji take chystal rici. „Vidim, ze mate s sebou nejake udaje, pani doktorko, kterymi chcete upoutat moji pozornost. Rad se na ne v patricnem case podivam. Co kdybyste je nechala u jednoho z mych asistentu?“ A ukazal ke dverim. Touzebne si pral, aby udelala celem vzad a odkracela naznacenym smerem. (Nekdy, v zahalcivych chvilich pozdejsich let, premital, co by se asi stalo, kdyby to tenkrat opravdu udelala. Tuhla mu pri te myslence krev v zilach.)
Ona ale rekla: „Ne ne, pane sekretari. Musim mluvit s vami a s nikym jinym.“ Hlas se ji pritom chvel, jako by nemohla ovladnout sve rozruseni. „Jde o nejvetsi objev, ktery kdo ucinil, od doby — od doby —“ Nenasla slova. „Proste ten
Pitt pochybovacne pohledl na archy papiru. Trasly se ji v rukou, zatimco on na sobe nezaregistroval zadnou odezvu odpovidajici jejimu vzruseni. Tihle specialiste si vzdycky mysli, ze nejaky mikropokrok v jejich mikrooboru muze rozmetat cely dosavadni system.
