nemu nepriblizuje. Baterka mu vypadla z ust a zmizela dole v nenavratnu. Vys, stale vys. Ackoliv plaval ke svetlu, zdalo se mu, ze se stmiva. Panicky tloukl pazemi a pripadalo mu, ze se prodira rtuti nebo necim, co je daleko hustsi nez voda. Jednou rukou uderil o neco tvrdeho a kulateho. Zachytil se a pritahl a hlava vystrcil nad vodu.
Celou minutu nedokazal nez viset na korenu stromu a dychtive, chraptive sat do plic vzduch. Kdyz zacinal mit v hlave jasno, zjistil, ze se nachazi na okraji rybniku temer uplne obklopeneho stromy. Za nim koncil rybnik v upati vezoviteho utesu, ktery se tycil vzhuru az do oparu a mraku. Zde vytekala ponorna ricka z nahorni planiny.
Byl v nizinach.
Vytahnout se z vody stalo namahu, a kdyz se dostal ven, lehl si do travy a zhluboka oddechoval, dokud se mu nevratil aspon zlomek sil. Kdyz spatril na blizkych kerich nejake bobule, prinutil se k pohybu. Nebylo jich tam mnoho, nastesti, protoze i to malo, co zhltnul, mu zpusobilo mucive bolesti zaludku. Pak lezel v trave, oblicej potrisneny purpurovou s?avou, a uvazoval, co delat dal. Usnul, aniz chtel, a kdyz se probudil, v hlave se mu vyjasnilo.
„Branit se. Prvni domorodec, ktery me uvidi, se me asi pokusi zabit, jen aby ziskal tyhle starozitne kozesiny, co mam na sobe.“
Nuz pozbyl spolu s baterkou, takze musi postacit ostry ulomek skaly. Za dalsi material poslouzil stromek, ktery ohnul k zemi a zatizil kamenem. Odlamat vetve bylo uz snadnejsi, a behem hodiny mel hrubou, ale pouzitelnou dlouhou hul. Nejdrive mu poslouzila za oporu, kdyz belhal na vychod po lesni stezce, ktera, jak se ukazalo, vedla spravnym smerem.
K veceru, kdyz se mu zase zacala tocit hlava, potkal na stezce vysokeho, vzprimeneho muze v polovojenske uniforme, ozbrojeneho lukem a nebezpecne vypadajici halapartnou. Muz na neho vychrlil nekolik otazek v neznamem jazyce. Misto odpovedi Jason jenom pokrcil rameny a neco zabrucel. Pokusil se vypadat nevinne a zeslable, coz bylo docela snadne. S odreninami, rozcuchanymi vousy a uspinenymi kozesinami urcite nevypadal nijak hrozive ani vabne. Ten neznamy si urcite myslel totez, protoze z luku nevystrelil a halapartnu drzel jen jakoby na obranu.
Jason vedel, ze nema na vic nez na jednu poradnou, nebo aspon polovicni ranu, a tomu se musel prizpusobit. Tento zdatne vypadajici mladik by ho snedl zaziva, kdyby se minul.
„Amble, amble,“ zamumlal a couvnul, hul drzel obema rukama.
„Frmblebrmble,“ odpovedel muz a potrasal hrozive halapartnou, kdyz se priblizoval.
Jason stlacil dolu pravou ruku a otocil hul kolem levice tak, ze jeden konec hole se vymrstil. Pak ji zasahl muze do branice v krajine solaru plexu. Ten jenom hekl a klesl bezvladne k zemi.
„Stestena mi zacina prat!“ zasmal se vitezoslavne, kdyz u muze objevil nadity vacek. Neni v nem jidlo? V ustech se mu sbihaly sliny, kdyz vacek otviral.
18
Rhes byl ve sve kancelari a prave dokoncoval ucetni vykazy, kdyz zaslechl ze dvora vykriky. Jako by nekdo chtel vniknout nasilim dovnitr. Nevsimal si toho, sve dva Pyrrany poslal pryc, a on mel spoustu prace, kterou chtel dokoncit, nez odejde. Jeho strazce Riclan byl muz na svem miste a umel se o sebe postarat. Kazdeho nezvaneho hosta by vyhodil. Vykriky nahle ustaly a za okamzik se ozval hluk, ktery nasvedcoval, ze Riclanuv kovovy chranic a zbrane dopadly na dlazbu.
Dva dny Rhes nespal, a zbyvalo jeste tolik prace, nez bude moci odtud nadobro odejit. Nebyl proto zrovna v nejlepsi nalade. A kdyz Pyrran nema dobrou naladu, je nebezpecne byt mu nablizku. Chystal se, ze vetrelce zlikviduje, nejradeji holyma rukama, aby slysel praskat kosti, az se dvere otevrou. Za?al prsty a postoupil vpred, kdyz se ve dverich objevilo nejake individuum s osklivymi cernymi vousy a v zoldnerske uniforme.
„Co se deje? Vypadas, jako bys me chtel rovnou zabit,“ zarazila ho plynna pyrranstina.
„Jasone!“ Rhes k nemu pribehl a vzrusene ho poplacaval po zadech.
„Uklidni se,“ vysmekl se Jason z jeho objeti a klesl na pohovku. „Pyrransky pozdrav dokaze cloveka zmrzacit, a ja se posledni dobou necitim zrovna nejlip.“
„Mysleli jsme, ze jsi mrtev. Co se stalo?“
„To ti s radosti vylicim, ale az se najim a napiju. A sam bych rad slysel, co se s vami delo. Posledni vyvoj z politickeho deni na Felicity znam do doby, nez jsem nedobrovolne spadl z utesu. Jak to jde?“
„Mizerne,“ rekl Rhes mrzute. Vytahl maso a chleb ze skrinky a opletenou lahev vina ze slameneho obalu. „Pote, co te zabili — jak jsme si to mysleli, ze te zabili — se vsechno rozpadlo. Kerk te slysel pres dentifon a temer schvatil moropa, aby se tam dostal. Ale prijel prilis pozde — uz jsi zmizel v Brane do pekel. Motal se tam ten zongler, ktery te zradil, a obvinoval Kerka, ze je take z jine planety. Kerk ho poslal kopancem do pekel, drive nez toho mohl rict moc. Temuchin byl stejne rozbesneny jako Kerk a situace malem explodovala primo tam. Ale tys byl pryc, to rozhodlo. Kerk si myslel, ze to nejlepsi, co muze udelat, je pokusit se dokoncit tve plany.“
„A udelali jste to?
„Je mi lito, ale musim ti sdelit, ze jsme neuspeli. Temuchin presvedcil vetsinu kmenovych vudcu, ze maji bojovat, ne obchodovat. Kerk nam pomahal, ale bylo to marne. Nakonec jsem se musel stahnout sem. Ja tady koncim, obchod prenecham celkem v dobrem stavu svym asistentum, aby v nem pokracovali, a pyrransky kmen je na ceste zpatky k lodi. Je po planu, a jestlize nemuzeme uskutecnit jiny, dohodli jsme se, ze se vratime na Pyrrus.“
„To nemuzete!“ zamumlal Jason tak hlasite, jak to jen s usty plnymi jidla dokazal.
„Nemame na vybranou. A ted mi, prosim te, rekni, jak ses sem dostal. Spustili jsme sve lidi jeste teze noci do Brany do pekel. Nenasli po tobe vubec zadnou stopu, ackoliv tam byla spousta jinych mrtvol a koster. Mysleli si, ze ses propadl ledem a ze tvoje telo odnesla voda.“
„Odnesla, to jo, ale ne jako mrtvolu. Dopadl jsem na snehovou plan, a byl bych na vas cekal, promrzly, ale zivy, kdybych se neproboril ledem, jak jsi uhodl. Ricka tece labyrintem jeskyni. Mel jsem s sebou baterku a vic trpelivosti, nez jsem si uvedomoval. Bylo to osklive, ale nakonec jsem se dostal pod utesy do nizin. Par mistnich jsem prastil po hlave a zazil toho dost, nez jsem se sem dostal.“
„Tos mel stesti. Zitra by uz bylo pozde. Clun z kosmicke lodi si me ma vyzvednout hned po setmeni, a nez se k mistu pristani dostanu, ceka me deset kilometru veslovani.“
„No, tak ted mas druheho veslare. Jsem pripraven vyrazit kdykoliv, jen co mi jidlo a piti sklouznou pod uroven opasku.“
„Radiem jim sdelim, ze jsi tady, aby o tom mohli zpravit Kerka a ostatni.“
Vypluli v tichosti v jednom z Rhesovych clunu a ke skalnatemu ostruvku v pobreznich vodach dojeli drive, nez se slunce dotklo obzoru. Rhes prorazil holi do dna otvor a lodku zatizil tezkymi kameny. Lodka klesla ke dnu, a potom uz mohli jen cekat, obdivovat vrstvy guana a poslouchat krik vyrusenych morskych ptaku, dokud si je nevyzvedl kosmicky clun.
Let trval kratce — pilot Clon prikyvl, ze Jasona poznava, a to bylo asi tak vse z nadseni pyrranskeho privitani, co mohl ocekavat. Na lodi ti, co meli po sluzbe, spali, a ti, co meli sluzbu, byli na svych stanovistich, takze Jason nevidel nikoho. Celkem to uvital, protoze byl po sve anabazi unaven. Ostatni Pyrrane meli dorazit nekdy nasledujiciho dne a do te doby musi spolecensky zivot pockat.
Jeho kabina zustala ve stejnem stavu, v jakem ji opustil, draha knihovna na neho skodolibe posilhavala z jednoho rohu. Co ho to tenkrat napadlo, aby ji prednostne koupil. Vyhodil naprosto zbytecne penize. Kopl do ni, kdyz sel kolem ni, ale noha mu jen sklouzla po nalestenem kovovem krytu.
„Zbytecnost,“ prohodil a zmackl spousteci tlacitko. „K cemu jsi dobra?“
„Jestli je to otazka,“ zanotovala knihovna, „lepe ji formuluj a vymez presny vyznam slova
„Mas moc reci. Ted ti to mluvi — ale kdes byla, kdyz jsem te potreboval?“
„Jsem tam, kam me umistili. Odpovim na kazdou otazku, kterou dostanu. Tvuj dotaz nema smysl.“
„Neurazej sve pany, stroji. To je rozkaz.“
„Ano, pane.
