vratil do Ammhu a organizuje proti tve invazi odpor. Nekteri z nas hlasovali, abychom se k nemu pridali. Naposledy te zadam, abys prestal s tim, co delas, nez bude prilis pozde.“
Kdyz zaznel z radia Jasonuv hlas, mel zvlastni plochost, ale nedalo se rict, jestli byla chyba v prenosu anebo v mluvcim. „Kerku, slysim, co rikas, a ver mi, chapu to. Ale uz je prilis pozde se obratit. Vetsina armady uz prosla jeskynemi a zmocnila se spousty moropu ve vesnicich. Nerikam, ze bych nedokazal Temuchina zastavit. Ale budeme to muset dovest az do konce. Lide z nizin mohou zvitezit, i kdyz o tom pochybuju. Temuchin bude vladnout, nad utesem i pod nim, a nakonec to bude tak nejlepsi.“
„Ne!“ vykrikla Meta a vrhla se k mikrofonu. „Jasone, poslouchej! To nemuzes udelat. Prisels k nam a pomohl nam, a my jsme ti verili. Ukazals nam, ze zivot neznamena jen zabijet a byt zabijen. Ted vime, ze valka na Pyrru nemela smysl, protoze jsi nam otevrel oci, a sem jsme prisli jen proto, ze jsi nas o to pozadal. Ted se zda, jako bys nas zrazoval. Snazil ses nam vstipit, jak nezabijet, a ver mi, my se to snazili naucit. Ale to, co delas ted, je horsi, nez co jsme kdy delali na Pyrru. Tam jsme aspon bojovali o sve zivoty. Takovou omluvu tady nemas. Ukazals tomu netvoru Temuchinovi, jak dal valcit a zabijet vic lidi. Jak to ospravedlnis?“
Staticka elektrina praskala, kdyz cekali, az Jason promluvi. Kdyz se ozval, jeho hlas znel velice unavene.
„Meto… lituji. Rad bych ti to rekl, ale je prilis pozde. Hledaji me, musim radio schovat, nez sem prijdou. To, co delam, je spravne. Snaz se mi verit. Kdosi kdysi rekl, ze nemuzes udelat omeletu, aniz nerozbijes vejce. To znamena, ze nemuzes zmenit spolecnost, aniz bys nekomu neublizila. Lide kvuli mne trpi a umiraji, a nemysli si, ze si to neuvedomuji. Ale… poslys, uz nemuzu dal mluvit. Uz jsou za dvermi.“ Zacal septat. „Meto, kdybych te uz nikdy neuvidel, zapamatuj si jedno slovo, ktere existuje ve spouste jazyku. Knihovna ti ho prelozi a vysvetli jeho vyznam. Rika se lip pres radio. Pochybuji, ze bych ti ho dokazal rict primo do oci. Jsi silnejsi nez ja, Meto, a mas mnohem rychlejsi reflexy, ale jsi jenom zena. Krucinal, chci rict, ze… te miluji. Hodne stesti. Koncim.“
V radiu to cvaklo a v mistnosti nastalo ticho.
„Co to bylo za slovo, o nemz mluvil?“ zeptal se Kerk.
„Myslim, ze to vim,“ odpovedela a odvratila oblicej.
„Halo,“ ozval se hlas. „Tady ridici vez. Je tu zprava z Pyrru s oznacenim
„Spojte,“ naridil Kerk.
Ozvalo se praskani mezihvezdne staticke elektriny, pak duverne zname bubnove vireni skokoprostorove nosne vlny. Ozval se spesny, ustarany hlas nejakeho Pyrrana.
„Vsem stanicim v akcnim radiu zeta, pozor. Nalehava zprava pro planetu Felicity, lod Rvac, kod Ama Roma Pi, 290-633-087. Nasleduje zprava. Kerkovi, nebo komukoliv. Nahly utok. Ve vsech kvadrantech. Zkratili jsme ochranny val, vyklidili vetsi cast mesta. Nevime, jestli se udrzime. Brucco rika, ze je to neco noveho a ze to konvencnimi zbranemi nezastavime. Potrebujeme palebnou silu vasi lodi. Pokud muzete, okamzite se vra?te. Konec zpravy.“
Ridici vez propojila zprav do vsech oddilu lodi, a v ohromenem tichu, ktere po ni nasledovalo, zaznely rychle kroky z obou spojovacich chodeb. Kdyz vtrhli do veze prvni muzi, Kerk jiz ozil a vykrikoval rozkazy.
„Vsichni na sva mista! Ihned vystartujeme! Svolejte z venku straze! Propus?te vsechny zajatce! Odletame!“
Nemohli nez odletet, zadny Pyrran by nejednal jinak. Jejich domov, jejich mesto se octlo na pokraji zkazy, mozna ze uz neexistovalo. Rozbehli se na sva stanoviste.
„Rhes,“ pripomenula Meta. „On je s armadou. Jak se k nemu dostat?“
Kerk chvili premyslel, pak zavrtel hlavou. „Nijak, to je jedina odpoved. Nechame mu na ostrove, kde se setkavame, kosmicky clun. Nahrajeme pro neho zpravu a hodime ji na automat, aby se vysilala kazdou hodinu. Clun zamkneme, aby se do neho nikdo jiny nedostal — jsou tam leky a dokonce meziplanetarni komunikator. Bude mit vsecko.“
„A taky namitky.“
„Vic pro neho nemuzeme udelat. Ted se musime pripravit k odletu.“
Pracovali jako tym pohaneny spolecnou touhou. Zpatky, zpatky na Pyrrus. Jejich mesto bylo v nebezpeci. Lod odstartovala pri sedmnactinasobnem pretizeni, a Meta by zvolila silnejsi tah, kdyby to lod vydrzela. Skok prostorem vedl v nejrychlejsim a nejnebezpecnejsim kursu, jaky se dal vypocitat. Nikdo nic nemel proti tomu, ze cesta trva dlouho — smirili se s tim. Mluvili jen malo, nebo vubec ne. Kazdy si ve svem nitru uvedomoval, ze jejich svet a jejich zivot stoji tvari v tvar zkaze, a o takovych vecech se nediskutuje.
Dlouho predtim, nez mel Rvac dokoncit skok prostorem, kazdy muz a zena na palube byli ozbrojeni a cekali. Dokonce tam byl i devitilety Grif, Pyrran jako vsichni ostatni.
Lod se hnala od zvlastnosti skoku prostorem a cerni mezihvezdneho prostoru do atmosfery Pyrru. A dolu po balisticke draze, kdy se trup zahral az k tani a chladice pracovaly na hranici pretizeni. Z vedra jim stekal z tvare pot a smacel jim odev, ale nevsimali si toho. Obraz kamery na pridi se prenasel na vsechny obrazovky v lodi. Mihla se dzungle, pak se na vzdalenem obzoru objevil vysoky sloup koure. Jako dravy ptak za koristi se k nemu lod snesla.
Mesta se uz zmocnila dzungle. Kruhovy nasep, pokryty rostlinami a tuhym porostem, to jedine zbylo z kdysi nedobytneho ochranneho valu. Kdyz se snesli niz, uvideli trnum podobne plazy derouci se okny budov. V ulicich, kdysi plnych lidi, se loudala zvirata, na vezi ustredniho skladu sedel drapaty jestrab a svou vahou drtil zdivo.
Leteli dal a videli, ze z trosek jejich druhe kosmicke lodi vychazi kour. Zrejme nestacila odstartovat — ted ji poutala k zemi sit obrovskych popinavych rostlin.
Nikde ve znicenem meste nebylo znat zadnou cinnost. Vsude jen zvirata a rostliny planety smrti, nyni nezvykle klidne a netecne, kdyz nepritel prestal existovat a nenavist, tak dlouho podnecovana, s nim. Zvirata se jen pohnula a ustoupila, kdyz nad nimi proletla lod, vyburcovana primitivnimi emocemi prezivsich Pyrranu.
„Vsichni nemohou byt mrtvi,“ prohlasil Teca priskrcene.
„Prohledavam cely prostor,“ rekla mu Meta.
Kerk zjistil, ze se na tu zkazu nemuze divat, a kdyz se ozval, mluvil tichym hlasem, jako by mluvil sam k sobe.
„Vedeli jsme, ze to takhle musi skoncit — nekdy. Proto jsme se pokusili znovu zacit na jine planete. Ale vedet, ze se neco stane, a videt to na vlastni oci, to jsou dve ruzne veci. Tam v tech… troskach, jsme jidavali, spavali. Meli jsme tam pratele a kamarady, cely nas zivot. A ted je vse pryc.“
„Pristanme,“ zvolal Clon. Nemyslel na nic, citil nenavist. „Zautocme. Jeste muzeme bojovat.“
„Uz neni pro co bojovat,“ unavene poznamenal Teca. „Jak rekl Kerk, je po vsem.“
Snimac z trupu zachytil zvuk palby z pusek — rychle tam zamirili v chvilkove nadeji. Byl to vsak jenom kulomet s automatickym nabijenim. Brzy mu dojde munice a ztichne tak jako znicene mesto.
Kontrolka radia uz nejakou dobu blikala, nez si ji nekdo vsiml. Signal mel vlnovou delku Rhesova byvaleho stanoviste, ne tu, kterou pouzivalo mesto. Kerk se pomalu natahl a zapnul prijem „Tady Naxa, slysite me? Mluv, Rvaci.“
„Tady Kerk. Jsme nad mestem. Prileteli jsme… prilis pozde. Muzes mi rict, co se tady stalo?“
„Pozde o cele dny,“ neodpustil si Naxa. „Neposlechli nas. Rekli jsme, ze je odtud dostaneme, ze jim poskytneme uzemi, ale oni delali, ze nas neslysi. Jako by chteli v meste zemrit. Kdyz se zhroutil ochranny val, ti, co prezili, se stahli do jedne budovy, a pak jako by vsechny sily teto planety zautocily naraz. Nemohli jsme zustat stranou a jenom prihlizet. Vsichni se hlasili dobrovolne. Vybrali jsme nejlepsi a vzali pancerove vozy z dolu. Jeli jsme do mesta. Vzali jsme odtud deti, tem dovolili odejit, a nekolik zen. Ze zranenych jen ty, kteri byli v bezvedomi. Ostatni tam zustali. My jsme jen tak tak z mesta unikli, nez nastal konec. Neptej se, jak mi bylo. Pak boj skoncil a zanedlouho zavladl uplny klid, jaky je ted. Cela planeta se zklidnila. Az to bylo mozne, zajel jsem se tam podivat spolu s nekolika dalsimi hovornymi. Museli jsme se prodirat pres haldu mrtvych tvoru. A nasi si vybrali — vsichni zahynuli. Zemreli v boji. Jedina vec, kterou jsme mohli prinest, byl svazek zaznamu, ktere po sobe zanechal Brucco.“
„Jinak ani jednat nemohli,“ minil Kerk. „Sdel nam, kde jsou ti, co prezili, a my tam hned zaletime.“
Naxa udal souradnice a zeptal se: „Co budete ted delat?“
„Navazeme zase s tebou spojeni. Prepinam a koncim.“
„Co budeme delat my? zeptal se Teca. „Tady proste pro nas nic neni.“
„Na Felicity take ne. Pokud tam vladne Temuchin, nemuzeme doly otevrit,“ odpovedel Kerk.
„Vratime se. Zabijeme Temuchina,“ navrhl Teca.
