nadechnout se se vsak o rozum nezajimala. Umiras, varovala. Vzduch, dychat — uz nedokazal dele vzdorovat. Otupele se posunul k zrcadlovemu povrchu, prolomil se jim do temnoty a nasaval mrazivy, zivotodarny vzduch.
Trvalo dlouho, nez si otupelymi smysly uvedomil, co se stalo. Doplazil se na kamenity breh a zustal lezet napolo ve vode jako nejaky morsky zivocich vyvrzeny z more. Pripadalo mu, ze nema vyznam ani se pohnout, ale kdyz s nim citelne otrasl mrazivy chlad, uvedomil si, ze bud se bude pohybovat, nebo tady zemre. A kde to je tady? Nesmirne pomalu se vytahl z vody a prejizdel svetlem po skalni stene nad sebou a opet az k vode. Zadny snih? Chladem otupele uvazovani mu prece jen sdelilo, co to znamena: Jeskyne.
Pri dodatecne uvaze to bylo zcela pochopitelne. Uzke udoli, Brana do pekel, muselo byt vytvoreno vodou, rickou rozezirajici po staleti skalu. Nikde v dohledu nevyverala, tekla v podzemi a strhla ho s sebou. To znamenalo, ze jeste vyrizen neni. Ta ricka musi nekam odtekat, a jestli skutecne nekde vyteka, pak to misto najde. Na okamzik ho napadlo, ze se taky muze ponorovat stale hloubeji do skalnatych podlozi a zmizet, ale rychle tu defetistickou myslenku zavrhl.
„Tec dal!“ vykrikl, kdyz se potacive zvedal a ozvena mu vracela „Dal, dal, dal…
„Dobry napad — dal, stale dal. Prave to udelam.“
Trasl se zimou a boril se do jemneho pisku na okraji vody, a najednou zahledl stopy nohou vynorujici se z ricky a mizici ve smeru, kterym se ubiral.
Je zde jeste nekdo? Stopy byly ostre a zretelne, zrejme nedavne. Urcite je sem vchod, o nemz se vi. Nyni staci ty stopy sledovat a dostane se ven. A kdyz pujde bez prestavky, nezmrzne ani v promocenych satech. Vzduch v jeskyni mrazil, ale ne tolik jako na nahorni plosine venku.
Kdyz stopy odbocily z pisku u bystriny do prilehle jeskyne, bylo obtiznejsi, ale dosud mozne je sledovat. Male stalagmity vyrustajici z vapencove podlahy nekdo jiz urazil, a tu a tam vyryte znacky do mekkeho kamene zustaly. Chodby se vetvily a jedna vedla zpatky k vode, kde naraz koncila u skalnateho srazu. Breh zmizel a voda zde naplnila jeskyni az k hladkemu stropu. Jason se vratil, stopy objevil opet u nejblizsi odbocky.
Prochazka to byla dlouha.
Jednou pri odpocinku usnul, aniz si to uvedomil, a kdyz se probudil, neovladatelne se roztrasl zimou — prinutil se pokracovat v chuzi. Vedel, ze hodinky, ktere mel v prezce opasku, jeste jdou, ale nikdy se na ne nepodival. Merit cas v techto nekonecnych jeskynich nemelo nejak cenu.
Kdyz prochazel jednou z jeskyni, nijak se nelisicich od ostatnich, narazil na cloveka, po jehoz stopach sel. Spal na podlaze jeskyne, mel na sobe kozesiny velice podobne Jasonovym.
„Zdravim te,“ zvolal v dorozumivacim jazyce, pak prisel bliz a ztichl. Muz spal vecnym spankem, a to asi velice dlouho. Leta, mozna staleti. V tech suchych, studenych jeskynich bez bakterii se to nedalo odhadnout. Mel vysusenou hnedou kuzi, svrastele rty odchlipnute od zlutych zubu. Naprazenou rukou ukazoval vpred, pod roztazenymi prsty lezel nuz. Kdyz ho Jason zvedl, zjistil, ze je na nem jen tenka vrstvicka rzi.
To, co udelal Jason pak, nebylo snadne, ale pro preziti nezbytne. Opatrne stahl z mrtvoly kozesinovy vrchni odev. Mrtvola vydavala praskave zvuky, kdyz byl nucen hybat jejimi ztuhlymi koncetinami, ale jinak se nebranila. S ukoristenymi kozesinami se Jasan odebral na vzdalenejsi misto v jeskyni, svlekl se donaha a oblekl si suchy odev. Pocit nechuti musel ustoupit, zde slo o preziti.
Svuj mokry odev rozvesil, aby uschl, svinul si kozesinu pod hlavu, naridil svetlo na tlumene zlute osvetleni — nesnesl ani pomysleni na uplnou tmu — a okamzite upadl do neklidneho spanku.
17
„Rika se, ze clovek nemuze rict, jak je cas dlouhy, kdyz vsechno je stale stejne. A tak bych rad vedel, jak uz jsem tady dlouho.“ Uvazoval o tom behem nekolika dalsich kroku. „Myslim, ze dost dlouho.“
Jeskyne se pred nim rozvetvila, a Jason vyryl peclive znacku nozem ve vysi ramene, pak zahnul doprava. Tato chodba koncila u vody, to uz vedel z predchazejiciho odboceni — poklekla poradne se napil, nez se vratil zpet. Na krizovatce vyskrabal vlnovku, coz znamenalo „voda“, a odbocil do dalsi chodby.
„Tisic osm set tri… tisic osm set ctyri…“ Musel pocitat kazdy treti krok leve nohy, protoze uz dospel k prilis vysokemu cislu. Pocitani nemelo zadny smysl, ale nutilo ho neco rikat — zjistil, ze zvuk jeho hlasu nejde tak na nervy jako to vecne ticho.
Alespon ho prestal bolet zaludek. Kruceni a krece byly velice neprijemne, ale pominuly. Na piti je tady vody dost, a melo ho napadnout, aby odmeroval cas zarezy na opasku.
„Tebe jsem uz videl, ty zatracena krizovatko.“ Vyplivl suchou slinu na stenu se tremi znackami u krizovatky. Pak vyskrabal nozem ctvrtou. Priste se sem uz nevrati. Ted vedel, kdy a kam ma odbocovat v tom bludisti pred sebou. Alespon doufal, ze vi.
„Cuglio je vlastnik koule jedine. Fletter ma dve, ale velmi podivne… Harmill…“ premital pri chuzi. Co to vlastne Harmill mel? To mu ted uniklo. Zpival vsechny stare pochodove pisne, ktere si pamatoval, ale z nejakeho duvodu zacinal zapominat slova.
Z nejakeho duvodu? Cha! Opovrzlive se zasmal sam sobe. Duvod byl jasny. Zacina mit velky hlad a pochovat velkou unavu. Clovek vydrzi dlouhou dobu bez vody a bez potravy. Ale jak dlouho dokaze pokracovat jit?
„Je cas k odpocinku?“ zeptal se sam sebe. „Je,“ odpovedel si.
Na chvilku. Chodba se svazovala a zepredu ucitil vodu. Posledni dobou se mu cich zlepsoval. Pisek u vody, na kterem mnohokrat spal, byl mnohem lepsi nez hola skala. Kosti mel ted jen malo chranene masem, napinaly kuzi a bolely.
Dobre. Pisek tu byl, a nadherny, cely siroky pruh. Ricka byla sirsi a urcite hlubsi, temer bazen, ale voda chutnala stale stejne. Vyhrabal v neporusenem pisku diru, zhasl baterku, strcil ji do vacku a usnul.
Az dosud nechaval baterku svitit, i kdyz spal, ale ted uz v tom nevidel zadny rozdil.
Jako vzdy spal kratce, probudil se, pak znovu usnul. Ale neco se mu nezdalo. Lezel s ocima otevrenyma a ziral do sametove tmy. Pak se otocil a zahledel na vodu.
Jako v dalce, v hloubce — tak slaby byl modry odlesk svetla.
Dlouhou dobu lezel a premyslel o nem. Byl unaveny, slaby, vyhladovely a mozna mel horecku. Coz znamenalo, ze svetlo je jen prelud, vidina umirajiciho cloveka, fata morgana zizniveho. Zavrel oci a upadal do polospanku, ale kdyz je opet otevrel, to svetlo tam porad bylo. Co to muze byt?
„Mel bych s tim neco udelat,“ rekl si a rozsvitil. Ve svetle baterky zare ve vode zmizela. Polozil baterku na pisek a vytahl nuz. Spicka byla dosud ostra. Skrabl se s ni po vnitrni strane paze, z rany se vyronily kapky huste krve.
„To boli,“ vyjekl. „Uz je to lepsi.“
Nahla bolest ho vytrhla z letargie, vpustila mu adrenalin do krevniho obehu a vyburcovala ho k neobvykle bdelosti. „Jestlize je tam dole svetlo, musi tam byt vychod. Proste musi.
A jestlize tam je, je mozna mou jedinou sanci, jak se z tehle pasti dostat. Ted. Dokud si jeste myslim, ze to dokazu.“
Pote zmlkl a zhluboka se nadechoval, plnil si plice znovu a znovu, az se mu zacala tocit hlava z premiry okysliceni. Pak s poslednim nadechnutim svitilnu zapnul na plny vykon a dal jeji konec do ust, aby mohl se zaklonenou hlavou svitit pred sebe. Spojil ruce a skocil.
Voda byla velice studena, ale s tim pocital. Skokem se ponoril hluboko, pak ze vsech sil plaval ve smeru, kde tusil to svetlo, Voda byla podivuhodne pruzracna. Na druhe strane bazenu byla skala, pevna skala. Tak tedy niz. Odev prosakly vodou mu pomahal klesat niz, temer az ke dnu, kde se napric tahla rimsa. A pod ni se proud zrychloval. Hlavu vsunul pod rimsu, odrazil se od skaly nad sebou — v kratkem tunelu mnohokrat narazil na skalu, nez se opet octl ve volnem prostoru.
Nad nim bylo nyni vice svetla, daleko nad nim, v nedostupne dalce. Uporne plaval, ale zdalo se mu, ze se k
