Jason dinAlt zastavil sveho moropa na vrcholu sirokeho svahu a hledal mezi balvany stezku. Vitr, vlhky a studeny, se hnal timto jedinym otvorem ve vysokych utesech a busil mu do obliceje. V dali se rozprostiralo ocelove sede more se skvrnami hrebinku vln. Temnou oblohu pokryvaly mraky od obzoru k obzoru, a nekde u more buracel hrom.
Stezka se nezretelne svazovala po svahu — Jason pobodl moropa. Kdyz se po stezce vydal, zjistil, ze je stara, ale dosud pouzivana. Nomadi sem urcite prichazeji pravidelne, snad pro sul. Vzdusny pruzkum z kosmicke lodi ukazal, ze zde je jedina prurva v bariere utesu tahnouci se tisice kilometru. Jak sestupoval, vzduch se oteploval, ale na rozdil od prasne planiny bodal vlhkosti. Posledni zatacka ho privedla do kruhoveho zalivu s velkymi utesy po obou stranach a pobrezim s cernym piskem. Vedle dvou malych clunu vytazenych na breh staly zlute latkove stany. Ve vetsi vzdalenosti v zalivu kotvil dvousteznik se zacouzenym kominem na zadi a svinutymi plachtami. Prijizdejiciho Jasona uz zahledli, a z klubka muzu u clunu se vynoril vysoky muz, ktery vykrocil energicky po pisku. Jason zastavil moropa, sklouzl dolu a vykrocil mu vstric.
„Mas na sobe bajecny ohoz, Rhesi,“ rikal, kdyz mu trasl rukou.
„O nic okoryvnejsi nez ty,“ usmal se Rhes a prejel prsty po purpurovych volankach, ktere mu zdobily hrud. Mel vysoke boty ze zlute kozinky sahajici az do rozkroku a nalestenou prilbu se zlatou spici. Vypadal pusobive. „Tohle nosi dobre oblekany velkoobchodnik z Ammhu,“ dodal.
„Podle zprav, co mam, se ti v nizinach vedlo dobre.“
„Nikdy se mi tak dobre nevedlo. Ammh je v podstate agrarni spolecnost, ktera se usiluje dostat do primitivniho strojoveho veku. Tridy jsou prisne rozlisene, v cele jsou vojaci a obchodnici, a nepocetna vrstva klerikalu ma uklidnovat venkovany. Mel jsem kapital a dostal jsem se mezi obchodniky — vytloukl jsem z toho, co se dalo. Vsechno jde tak dobre, ze nepotrebuju financni podporu. Mam obchodni dum v Camaru, nejblizsim pristavu od horske bariery, a prave cekam zpravu, abych se plavil na sever. Co takhle sklenku vina?“
„A neco na jidlo. Vystrachej pro me to nejlepsi.“
Dosli k otevrenemu stanu, v nemz stal stul na zkrizenych nohach plny lahvi a rezu uzeneho masa. Rhes vybral zelenou lahev s dlouhym hrdlem a podal ji Jasonovi. „Ochutnej,“ rekl. „Sest let stary rocnik, lahoda. Prinesu nuz, abys mohl odriznout zatku.“
„Neobtezuj se.“ Jason urazil hrdlo lahve o okraj stolu. Zhluboka se napil zlataveho vina s bublinkami, pak si utrel usta rukavem. „Jsem barbar, chapes? Tak presvedcim tve strazce, ze jsem neurvalec.“ Ukazal hlavou na vojaky. kteri se zamrcenym vyrazem sahali po zbranich.
„Vypestoval sis jiste zlozvyky,“ uznal Rhes a vytrel ulomene hrdlo lahve kusem latky, nez si nalil. „Jaky mas plan?“
Jason hladove zvykal kotletu. „Temuchin sem miri s armadou. Ne velkou — vetsina kmenu odjela domu, kdyz jsme Lasicky potreli. Vsichni mu vsak napred odprisahli vernost a slibili, ze se k nemu pripoji, kdykoliv rozkaze. Kdyz se mu doneslo, zes tady pristal, povolal nejblizsi kmeny a vydal se na pochod. Je asi den daleko, ale Kerk a Pyrrane jsou mu stale v patach. Dnes vecer se spojime. Zajel jsem sem sam, abych to tu zkontroloval, nez se setkate.“
„A je to podle tebe v poradku?“
„Drzel bych si ty ozbrojene hlidace pobliz, ale ne moc napadne. A? se z nich mota kolem jen par, ostatni nacpi do stanu. Mas to zbozi, o kterem jsme mluvili?“
„Vsechno. Noze, ocelove spice sipu, drevene driky na sipy, zelezne nadoby a mnoho dalsiho. Cukr, sul, nejake koreni. Urcite se jim z toho bude neco hodit.“
„V tom je nase nadeje.“ Jason venoval nes?astny pohled prazdne lahvi, pak ji odhodil.
„Dal by sis jeste jednu?“ zeptal se Rhes.
„Ano, ale uz pit nebudu. Zadny styk s nepritelem — prozatim. Vratim se do tabora, abych se mohl setkat s Temuchinem. To je ten pan Dulezity. Musime dostat kmeny na svou stranu, zacit obchodovat a dat nacelnika k ledu. A k ledu dej i tu lahev, nez se vratim.“
V dobe, kdy Jasonuv morope vylezl opet na pahorkatinu, obloha potemnela, a vitr mu vmetl mokry snih za krk. Skrcil se a pobidl ostruhami moropa k vyssi rychlosti. Do pyrranskeho tabora dorazil pozde odpoledne, prave kdyz se Pyrrane chystali vyrazit.
„Stihls to taktak,“ prohlasil Kerk a dojel k nemu. „Nechal jsem pohyb Temuchina sledovat z clunu na orbite. Kratce po poledni odbocil z prime trasy k pobrezi a zamiril k Brane do pekel. Asi se tam zastavi na noc.“
„Nikdy bych do nej nerekl, ze je nabozensky zalozeny.“
„Urcite neni,“ rekl Kerk. „Ale jako vudce je natolik dobry, aby se zavdecil svym vojakum. Ta dira, nebo co to je, je zrejme jednim z mala posvatnych mist, ktera maji. Ma to byt zadni vchod primo do pekla. Temuchin tam bude obetovat.“
„Muzeme se s nim setkat tam jako kdekoliv jinde. Jedme.“
Temne odpoledne se nepozorovane prolnulo s vecerem, kdyz se obloha pritiskla k zemi a vitr na ne vrhal zrnity blizardovy snih. Ten se jim shromazdoval v zahybech odevu a na srsti moropu, az je vsechny pokryl bilymi pruhy. Nez dorazili ke
„Kdo se opovazuje vstoupit bez pozvani, kdyz se Temuchin radi se svymi dustojniky?“
Kerk se naprimil a oplatil stejnym. „Kdo je ten Temuchin, co se opovazuje Kerkovi z kmene Pyrranu, vitezi od Slatiny, zabranit ve schuzce s nacelniky planin?“
Boj zacal, to vsichni pritomni pochopili. Napjate ticho prerusoval jen selest snehu vrhaneho vetrem na
Temuchin byl prvni nacelnik, ktery sjednotil vsechny kmeny pod jednu korouhev. Avsak bez souhlasu kmenovych nacelniku by vladnout nemohl. A z nich nekterym se uz zajidala jeho rozkazovacnost, klidne by snesli nekoho jineho — nebo vubec zadneho. Ted pozorne naslouchali.
„Na Slatine jste bojovali dobre,“ rekl Temuchin. „Stejne jako vsichni zde pritomni. Zdravime vas, a ted uz muzete jit. To, o cem zde jedname, se netyka te bitvy ani vas.“
„Ne?“ zeptal se Kerk s ledovym klidem a posadil se. „Co se to pokousis prede mnou zatajit?“
„Ty me obvinujes…“ Temuchin zbledl vzteky, ruku na meci.
„Nikoho neobvinuji,“ zivl zesiroka Kerk. „Zda se, ze obvinujes sam sebe. Delas tajne porady, vyhazujes z nich nacelniky a misto pravdy vyslovujes urazky. Ptam se te znovu, co zatajujes?“
„Nic duleziteho. Z nizin priplulo par vetrelcu k nam na pobrezi, aby tam postavili mesta. Znicime je.“
„Proc? Jsou to neskodni obchodnici,“ namitl Kerk.
„Proc?“ Temuchin ted plal hnevem a nedokazal stat klidne, prechazel sem a tam. „Copak neznas
„Tak dobre jako ty — nebo jeste lip. V te pisni se rika, abychom znicili staveni tech, co nas chteji ulovit. Jsou tam nejake stavby na zniceni?“
„Ne, ale budou. Ti nizane vztycili stany…“
Jeden z velitelu ho prerusil zanotovanim verse ze
Temuchin ovladl hnev a preruseni presel. Slova
„Ti obchodnici jsou jako hrot mece, ktery jen skrabne. Dnes jsou ve stanech a obchoduji — ale brzy se objevi na pobrezi s vetsimi stany, pak s budovami, aby mohli obchodovat lip. Nejdriv hrot mece, pak nas probodne a znici cela cepel. Musime je zlikvidovat uz ted.“
To, co Temuchin rikal, byla naprosta pravda. Ale kmenovi nacelnici si to nesmeli uvedomit. Kerk v tom okamziku nic nerikal a toho Jason vyuzil.
„Je to
„Proc jsi tady, zonglere?“ vyjel Temuchin. „Nevidim tady zadne jine zonglery, ani obycejne vojaky. Muzes odejit.“
Jason otevrel usta, ale nevedel co rict. Temuchin mel nepopiratelnou pravdu. Jasone, rekl si v duchu, mels drzet klapacku. Uklonil se nacelnikovi a pritom zaseptal Kerkovi: „Budu nablizku a poslouchat pres dentifon. Jestli prijdu na neco, co by nam mohlo prospet, reknu ti.“
