Kerk se neotocil, ale zamumlal na souhlas a jeho hlas se prenesl do malickeho radia v Jasonovych ustech. Pak uz Jason nemohl nez odejit.
Smula. Doufal, ze se lamani chleba zucastni. Kdyz se protahoval vchodem, jeden ze straznych se sehnul, aby ho za nim zasneroval. Druhy spustil kopi.
Jason uprel na kopi prekvapeny pohled a hledel tak, i kdyz strazny natahl obe ruce a popadl ho za zapesti. Co se deje? Zkroutil predlokti proti palcum strazneho, aby se vysmekl, a zaroven mu namiril kolenem do rozkroku na znameni nesouhlasu. Ale drive nez se mohl vysmeknout, nebo uderit kolenem, druhy strazny mu zezadu prehodil kolem krku kozeny remen a stahl jej.
Jason nemohl bojovat, ani vykriknout. Svijel se a marne vzdoroval, nez zanedlouho upadl do bezvedomi.
16
Nekdo mu trel snehem oblicej, cpal mu ho do nosu a ust a tak ho privadel k vedomi. Jason chrcel a plival, snazil se dostat z dosahu nesetrnych rukou. Kdyz si vytrel snih z oci, rozhledl se, zamrkal a pokusil se postavit.
Klecel mezi dvema Temuchinovymi muzi s tasenymi meci, jeden z nich drzel blikajici pochoden, ktera osvetlovala pruh navateho snehu a cerne usti rokle. Kolem neho spechaly snehove vlocky osvetlene cervenym svetlem, a mizely v temnote rokle.
„Znate ho?“ zeptal se nekdo, a Jason poznal, ze je to Temuchin. Z temnoty se vynorili dva muzi a postavili se pred neho.
„Ja ho znam, velky Temuchine,“ kyvl jeden z nich. „Je to ten cizinec z te velke letajici veci, co po zajeti utekl.“
Jason pohledl na tu zahalenou tvar pozorneji a v jasnejsim zablesku pochodne poznal orli nos a sadisticky usmev zonglera Oraiela.
„Toho jsem nikdy nevidel. Lze,“ prohlasil Jason a nezarazilo ho, ze chrapti a ze ho pri mluveni boli v krku.
„Pamatuju si na neho, kdyz ho zajali, pane, a pozdeji me napadl a zbil. Sam jsi ho tehdy videl.“
„Ano, videl.“ Temuchin pristoupil k Jasonovi s chladnym a nelitostnym vyrazem a pohledl mu do tvare stocene vzhuru. „Ovsem. Je to on. Proto mi pripadal povedomy.“
„Co… je… to… za… lzi…“ vyrazel Jason a snazil se vstat. Temuchin ho drsne uchopil za predlokti a odstrcil, az se jeho paty ocitly na drobicim se okraji propasti.
„A ted mluv pravdu, a? jsi kdokoliv. Stojis na pokraji Brany do pekel a za chvili te do ni svrhneme. Nemuzes uniknout. Mohl bych te vsak nechat jit, kdyz mi povis pravdu.“
Behem reci naklanel Jasonovo telo dale nad cern propasti, a jen proto, ze sviral jeho zapesti, se Jason do ni nezritil. Jason nevidel nacelnikuv oblicej; jen cerny obrys ve svetle pochodni. Presto vedel, ze v nem neni slitovani. Tohle je konec. To nejlepsi, co muze ted udelat, je zachranit Pyrrany.
„Kdyz me pustis, povim ti pravdu. Jsem z jineho sveta. Prisel jsem sem sam a proto, abych ti pomohl. Setkal jsem se s umirajicim zonglerem Jasonem, od nehoz jsem si vzal jmeno. Jason odesel od sveho kmene pred mnoha lety a ten uz si na neho nepamatoval. A ja jsem ti pomohl. Propust me a pomohu ti jeste vic.“
V hlave mu zaznel slaby hlas, ruseny praskanim.
„Proc jsi tady?“ zeptal se Temuchin. „Pomahas nizanum zatahnout do nasich zemi mesta?“
„Pust me. Nespoustej me do Brany pekel, a ja ti to povim.“
Temuchin dlouho vahal, nez znovu promluvil.
„Jsi lhar. Vsechno, co reknes, je lez. Nevim, cemu verit.“ Otocil hlav a na okamzik mu zablesk pochodne osvetlila nevesely usmev na rtech.
„Pustim te,“ rekl a rozevrel ruce.
Jason chnapl do prazdna, pokusil se zkroutit a pridrzet okraje srazu, ale neslo to. Padal do temnoty.
Svist vzduchu.
Narazil se do ramene, do zad. Pak sjizdel po stene srazu a uporne se snazil drzet oblicej a ruce od skaly a drti ostre jako brusivo, skala mu rozervala kozeny odev.
Pak stena zmizela a Jason znovu do temnoty padal — padal po nemeritelne dlouhou dobu, sekundu nebo vecnost, nez ho zkroutil zdrcujici naraz.
Nezabil se — to ho velice prekvapilo. Setrel si neco z obliceje a zjistil, ze je to snih. Snehova plan, navej, tady na dne Brany do pekel. Snehova plan v pekle — a on do ni spadl.
„Kde je zivot, je i nadeje, Jasone,“ rekl si v duchu, nepresvedcive. Jakou ma nadeji na dne tehle nepristupne jamy? Jen tu, ze Kerk a Pyrrane ho odtud mozna dostanou ven. Pri te myslence se dotkl jazykem vroubkovane kovove hrany v ustech. S novym navalem strachu nahmatl rozdrcene zbytky dentifonu. Nekdy behem padu ho nevedomky skousl mezi zuby a znicil.
„Tak jsi zase odkazan sam na sebe, Jasone,“ rekl nahlas a v te obrovske temnote se mu zvuk ztracejiciho hlasu ani trochu nelibil. Co ma na sve strane? Hmatal ve snehu kolem sebe, ale medikit byl pryc. Brasnu vsak mel dosud na opasku, nuz, ktery mel v bote, zmizel. Prsty se prohraboval v brasne, dokud nenahmatl neco, co tam nepatrilo. Co? Ale ovsem, fotonova svitilna. Hodil ji do brasny te noci, kdy si balil horolezeckou vystroj, a zapomnel na ni.
Nebude rozbita? Podle toho, jake ho dosud provazelo stesti, asi bude. Zapnul ji a hlasite si povzdechl, kdyz se nic nestalo. Pak otocil zesilovacem a tmu prorizl zarivy paprsek. Svetlo! I kdyz se jeho situace fakticky nezmenila, citil se trochu lip. Rozsiril paprsek a posvitil si na sve vezeni. Vzduch se nehybal a snehove vlocky tise padaly svetlem a mizely. Snih pokryval rovne dno udoli a hromadil se u sten. Po obou stranach se zvedala cerna skala, nad jeho hlavou byl skalni previs, ktery branil vyhledu na oblohu. Musel sjet po tom vybezku a ten ho katapultoval sem do snehu. Zachranila ho cira nahoda.
Ozvalo se zastenani a neco cerneho padalo shora a kuzelem svetla a dopadlo na dno udoli necelych deset metru od Jasona. V tom miste lezela na svislych skalach jen slaba vrstva snehu a ten clovek narazil primo na ne. Oci mel dosiroka otevrene a z ust mu vytekal praminek krve. Byl to zongler Oraiel.
„Oc jde? Temuchin likviduje svedky? To neni jeho styl.“ Oraiel mel usta dosud dokoran, ale uz nikdy nepromluvi. Jason se vyhrabal ze zaveje a vydal na cestu dnem uzkeho udoli. Uprostred byl teren velice plochy. Nenapadlo ho proc, dokud se mu pod nohama nezacalo ozyvat zlovestne praskani. Pokusil se sice rychle uskocit, ale led praskl, praskliny se sirily vsemi smery, a Jason se propadl do temnych vod.
Otres z ledove vody mu temer vyrazil vzduch z plic — sevrel pevne usta a za?al zuby do dolniho rtu, prsty krecovite sevrel svitilnu. Bez ni by otvor v ledu nenasel.
Temer v zapeti se dotkl nohama skalnateho dna, voda nebyla hluboka, prudce se naprimil. Svetlo se odrazelo od zrcadla nad nim, kdyz natahl ruku, aby zatlacil dlani na jeji zrcadlovy obraz. Nad nim byl led, pevny a celistvy. Teprve kdyz pocitil, jak mu prsty klouzou po povrchu ledu, uvedomil si, ze ho unasi proud. Otvor v ledu je uz urcite daleko za nim.
Kdyby mel sklony propadat beznadeji, byl by v teto chvili zemrel. Dostat se pod led na dne nepristupneho udoli, to je situace, v niz se normalni clovek vzdava. Avsak Jason o necem takovem ani neuvazoval. Zadrzel rezavy vzduch v plicich a pokusil se plavat ke strane, kde by se mohl postavit a pokusit se led prolomit. Krouzil svetlem nad sebou a hledal prasklinu.
Proud byl prilis rychly. Narazil ho necitlive na skalu, pak ho vratil do silneho proudu. Nechal se proudem unaset a kopanim se udrzoval v jeho stredu — ve vzdalenosti natazene paze mu pred ocima ubihaly hladke skaly.
Voda mrazila, znecitlivovala mu pokozku a unasela ho s sebou. Ale byla to rezava bolest v plicich, kterou nemohl ignorovat. Rozum mu rikal, ze v bunkach a krvi ma dost kysliku, aby vydrzel po mnoho minut. Potreba
