„Prima. Ted si dej neco vychlazeneho na zizen nebo obed nebo co ja vim, a za par hodin se sejdeme zase tady. Myslim, ze Kerk na me muze dohlednout stejne dobre jako ty.”
Chlapec nekolik sekund nerozhodne stal, pak se otocil a odesel. Jason setrel trochu nadbytecneho potu a protlacil se dvermi.
V kancelari sedela hrstka lidi. Nikdo z nich na Jasona nepohledl, ani se ho nezeptal, co tady chce. Na Pyrru melo vsechno svuj smysl. Jestlize sem nekdo prisel, musel mit k tomu duvod. Nikoho by ani nenapadlo zeptat se, co chce. Jason, navykly na malicherne reci vykonavatelu byrokracie, chvili cekal, nez to pochopil. V kancelari byly jen jedny dalsi dvere, na jejim vzdalenem konci. Dosoural se k nim a otevrel je.
Kerk vzhledl od stolu poseteho papiry a ucetnimi knihami. „Rikal jsem si, kdy se asi objevis,” pronesl na uvitanou.
„Objevil bych se mnohem driv, kdybys tomu nebranil,” oplatil Jason, kdyz klesl znavene na zidli. „Konecne mi doslo, ze bych stravil zbytek zivota ve vasi krveziznive skolce, kdybych s tim neco neudelal. Tak jsem tady.”
„Kdyz jsi ted z Pyrru videl uz dost, jsi ochoten vratit se do takzvane civilizovaneho sveta?”
„Nejsem,” odpovedel Jason. „A moc me unavuje, kdyz mi kazdy rika, abych odesel. Zacinam si myslet, ze ty a vsichni ostatni na planete se snazite neco tajit.”
Kerk se pri tech slovech usmal. „Co bychom meli tajit? Pochybuji, ze na nejake jine planete se zije tak jednoduse a jednoucelove jako na nasi.”
„Jestli je to pravda, pak by ti urcite nevadilo, kdybys mi odpovedel na nekolik delikatnich otazek, ktere se tykaji Pyrru, ze ne?”
Kerk se chystal neco namitnout, pak se zasmal. „To se ti povedlo. Nemel jsem se s tebou poustet do diskutovani. Co chces vedet?”
Jason se pokusil udelat si na tvrde zidli vetsi pohodli, pak to vzdal. „Kolik ma vase planeta obyvatel?” zeptal se.
Kerk chvili vahal, pak odpovedel. „Zhruba tricet tisic. Na planetu, ktera je tak dlouho obydlena, to neni moc, ale z pochopitelneho duvodu.”
„Dobra, tricet tisic lidi,” rekl Jason. „A jak je to u vas s kontrolou nad uzemim? Prekvapilo me, kdyz jsem zjistil, ze toto mesto obklopene ochrannym valem — hradbami — je na cele planete jedine. Opominme tezebni tabory, jelikoz jsou pouze prodlouzenou rukou vaseho mesta. Rekl bys, ze se svymi lidmi mate kontrolu nad vetsim nebo mensim povrchem planety, nez jste meli v minulosti?”
Kerk zvedl ze stolu velkou ocelovou dymku, kterou pouzival jako tezitko, a pohraval si s ni, zatimco premyslel. Jak se soustredoval na odpoved, silna ocel se v jeho prstech ohybala jako guma.
„To je tezke vysypat z rukavu. O necem takovem musi existovat zaznamy, ale nevim, kde je najit. Zavisi to na tolika faktorech…”
„Tak toho ted nechejme,” prerusil ho Jason. „Zeptam se na neco dulezitejsiho. Nerekl bys, ze pocet obyvatelstva na Pyrru se rok od roku trvale snizuje?”
Ozvalo se kovove zarinceni — to dymka narazila na stenu. Vzapeti stal Kerk nad Jasonem, natahoval k nemu ruce, oblicej mel zrudly vztekem.
„To uz nikdy nerikej,” zahrmel. „A? to od tebe uz nikdy neslysim!”
Jason sedel tak klidne, jak jen dokazal, hovoril pomalu a kazde slovo peclive volil. Jeho zivot visel na vlasku.
„Nerozciluj se, Kerku. Nemyslel jsem tim nic zleho. Jsem na tve strane, rozumis? S tebou mohu diskutovat, protoze jsi videl z vesmiru mnohem vic nez Pyrrane, kteri vasi planetu nikdy neopustili. Ty jsi na debatovani zvykly. Ty vis, ze slova jsou pouze symboly. Muzeme diskutovat a vime, ze pouha slova te nemusi rozcilovat…”
Kerk zvolna spustil ruce a poodstoupil. Pak se otocil a z lahve na stole si nalil sklenici vody. Po dobu, kdy pil, zustal k Jasonovi otocen zady.
Z potu, ktery si Jason setrel z oroseneho cela, se jen velmi malo dalo pripsat teplu v mistnosti.
„Mrzi… mrzi me, ze jsem se neovladl,” rekl Kerk a dopadl ztezka na zidli. „Nestava se to casto. V posledni dobe je toho na me moc, jsem asi pretazeny.” O tom, o cem pred chvili hovoril Jason, se nezminil.
„To se stane kazdemu,” utesoval ho Jason. „Nebudu licit, v jakem stavu jsem mel nervy, kdyz jsem se dostal na tuto planetu. Nakonec jsem nucen priznat, ze vsechno, co jsi o ni rikal, je pravda. Je to nejvrazednejsi misto v soustave. A pouze rodili Pyrrane zde snad mohou prezit. Po svem vycviku se dokazu tak trochu potloukat kolem, ale vim, ze samotny bych nemel zadnou nadeji. Ty pravdepodobne vis, ze za sveho ochrance mam osmileteho chlapce. Coz dava dobrou predstavu o tom, jak na tom tady ve skutecnosti jsem.”
Nyni Kerk hnev jiz potlacil a opet se ovladal. V zamysleni primhouril oci. „Prekvapuje me, ze neco takoveho rikas prave ty. Nikdy by me nenapadlo, ze od tebe uslysim priznani, ze nekdo muze byt v necem lepsi nez ty. Neprijel jsi sem prave kvuli tomu? Abys dokazal, ze jsi zrovna tak dobry jako kazdy rodily Pyrran?”
„Uhrals na me bod,” uznal Jason. „Nemyslel jsem si, ze je to na mne tak videt. A jsem rad, ze nemas dobre vyvinute jenom svaly. Ano, priznavam, ze to asi byl ten hlavni duvod, proc jsem sem prijel. To a zvedavost.”
Kerk sledoval tok svych myslenek a zarazilo ho, kam vedou. „Tys sem prijel, abys dokazal, ze jsi tak dobry jako kazdy rodily Pyrran, ale ted priznavas, ze kazdy nas osmilety kluk je s pistoli rychlejsi nez ty. Nejak to nejde dohromady s tim, co o tobe vim. Jestlize jednou rukou davas, druhou musis neco brat. V jakem smeru dosud poci?ujes svou prirozenou prevahu?” Otazku polozil nedbale, ale za jeho slovy se skryvalo velke napeti.
Jason dlouho premyslel, nez odpovedel.
„Reknu ti to,” ozval se konecne. „Ale nesmis mi za to zakroutit krkem. Spoleham na to, ze reflexy ti ovlada civilizovany rozum. Protoze musim mluvit o tom, co je na Pyrru naproste tabu.
V ocich tvych lidi jsem slaboch, protoze pochazim z jineho sveta. Uvedom si vsak, ze v tom je i moje plus. Vidim to, co vy nevidite proto, ze zijete spolu dlouho. Podle znameho prislovi, ze pro stromy neni videt les.”
Kerk prikyvl na souhlas a Jason pokracoval. „Abych se toho prislovi drzel — kdyz jsem vystoupil z lode, ze vseho nejdriv jsem uvidel
Kerkovy velke ruce sevrely pevne operadla zidle v jedine reakci, kterou bylo slyset. Jason hovoril tise, ale jeho slova pronikala do mozku rychle a lehce jako skalpel.
„Myslim, ze lide na Pyrru svuj boj prohravaji. Po stovkach let osidleni je na cele planete jedine mesto — a z poloviny je v rozvalinach. Jako kdyby kdysi melo vic obyvatel. Ten kaskadersky kousek, ktery jsme predvedli, abychom sehnali lodni naklad valecneho materialu, kaskadersky skutecne byl. Nemusel dopadnout dobre. A kdyby nedopadl, co by se s mestem stalo? Vy tady chodite po rozpadajicim se okraji sopky a nepriznate si to.”
Kerk sedel na zidli strnule, vsechny svaly napnute a oblicej oroseny kapickami potu. Pritlacit sebemin pres miru a vybuchne. Jason hledal zpusob, jak napeti snizit.
„Nijak me netesi, kdyz neco takoveho rikam. Rikam to proto, ze podle me o tom urcite vis. Ale nedokazes se podivat pravde do oci, protoze pak bys musel priznat, ze cele to bojovani a zabijeni je absolutne kvuli nicemu. Jestlize pocet vaseho obyvatelstva neustale klesa, pak vas boj neni nic nez obzvlas? krvava forma rasove sebevrazdy. Mohli byste tuto planetu opustit, ale to by znamenalo priznat, ze jste prohrali. A jsem si jist, ze Pyrrane voli radeji smrt nez porazku.”
Kdyz se Kerk napolo ze zidle zvedl, Jason se postavil a slova vykrikoval, aby pronikla zavojem Kerkova hnevu.
„Snazim se ti pomoci — chapes to? Vyzen si z hlavy pokrytectvi, nici te. Vzdy? dnes svadite uz ztracenou bitvu. To neni opravdova bitva, jen katastrofalni lecba priznaku. Jako kdyz se jeden po druhem odrezavaji prsty zasazene rakovinou. Jedinym vysledkem musi byt nakonec porazka. Vy ale nedopustite, abyste si to uvedomili. Z toho duvodu bys me radeji zabil, nez abys ode me slysel to, o cem se nema mluvit.”
Kerk se uz zcela zvedl ze zidle a tycil se nad Jasonem jako vez smrti hrozici se zritit. Zadrzovala ho pouze sila Jasonovych slov.
„Musis se podivat skutecnosti do tvare. Neuvidis nic nez vecny boj. Musis si zacit uvedomovat, ze
Vyznam pronikl, naraz tech slov Kerkuv hnev ochladil. Kerk klesl zpatky na zidli, tvaril se temer komicky. „Co tim sakra minis? Mluvis jako zatraceny hrabos!”
Jason se nezeptal, kdo to je hrabos, ale to slovo si vryl do pameti.
„Placas nesmysly,” pokracoval Kerk. „Tohle neni nic jineho nez cizi svet, ktery se musi dobyvat. Priciny jsou v samozrejme skutecnosti existence.”
