Harry Harrison
PRVNI PLANETA SMRTI
Venovano Joane
1
Kdyz do jimky potrubni posty vypadlo pouzdro se vzkazem, zaznel zvuk pripominajici tichy povzdech. Nevtiravy signal se ozval jen jednou — a utichl. Jason dinAlt se na neskodne pouzdro zahledel patrave, jako by to byla casovana bomba.
Neco zde nehralo. Jason citil, jak v nem vzrusta svirave napeti. To nebylo bezne upozorneni, ani zprava hotelove sluzby, ale zapeceteny soukromy vzkaz. Jason vsak na teto planete nikoho neznal, pricestoval sem kosmickou lodi pred necelymi osmi hodinami. A jelikoz zmenil i jmeno, kdyz naposledy prestupoval z jedne lode na druhou, osobni vzkazy by dostavat nemel. Jenze toto osobni vzkaz byl.
Nehtem palce odloupl pece? a odstranil horni vicko. V pouzdre velikosti tuzky byl prehravac a z neho se nyni ozval slaby, nijaky hlas, ktery v nejmensim neprozrazoval, komu patri.
„Kerk Pyrrus by se rad setkal s Jasonem dinAltem. Cekam v hale.”
To nevypadalo dobre, ale nebylo vyhnuti. Zbyvala jeste nadeje, ze ten clovek neni nebezpecny, ze je to treba obchodni cestujici nebo nekdo, kdo se spletl. Presto prese vsechno Jason peclive ulozil pod polstar pistoli, kterou napred odjistil. Nedalo se totiz predpovedet, co vsechno se z toho vyvine. Pak dal pokyn recepci, aby poslali navstevnika nahoru. Kdyz se dvere otevrely, Jason sedel na okraji pohovky a z vysoke sklenky usrkaval napoj.
„Vy jste profesionalni hrac dinAlt,” konstatoval prichozi bez oklik. „Mam pro vas jisty navrh.”
Jason pohledl pres horni obroucky bryli a v duchu probiral ruzne moznosti. Ten clovek patril bud k policii, nebo ke konkurenci — a on nechtel mit problemy s nikym z nich. Musi se vsak dozvedet mnohem vic, nez se do neceho zaplete.
„Lituji, priteli,” usmal se, „ale jste na nespravne adrese. Rad bych vyhovel, ale moje hracske umeni spis prospiva hernam nez mne samotnemu. Takze chapete…”
„Nevykladejme si pohadky,” prerusil ho Kerk hlubokym, dunivym hlasem. „Jmenujete se dinAlt, ale taky Bohel. Mate-li zajem slyset dalsi jmena, uvedu Mahautovu planetu, kasino Nebula a mnoha jina. Mam pro vas jisty navrh, na kterem vydelame oba, a vy udelate lip, kdyz si ho vyslechnete.”
Zadne z tech jmen neprimelo Jasona k tomu, aby se jen o poznani usmival jinak. Avsak vnitrni napeti ho zcela vyburcovalo do strehu. Ten neznamy svalovec vedel to, co vedet nemel. Bylo nacase zacit rec z jineho konce.
„Ta vase pistole, to je primo kanon,” poznamenal. „Vite, ze me pistole znervoznuji? Udelal byste mi radost, kdybyste ji odlozil.”
Kerk na svou pistoli pohledl udivene, jako by ji videl poprve. „Ne, tu nikdy neodkladam.” Zdalo se, ze ten navrh ho ponekud pobouril.
O?ukavani skoncilo. Jason potreboval ziskat prevahu, jestlize mel z te bryndy vyvaznout se zdravou kuzi. Predklonil se, aby postavil sklenici na stolek, a druhou ruku zcela prirozene polozil na polstar. Pazby se dotkl ve chvili, kdyz rikal: „Musim na tom bohuzel trvat. V blizkosti lidi, kteri jsou ozbrojeni, mam ponekud neprijemne pocity.” Zatimco hovoril, aby odvedl Kerkovu pozornost, vytahl pistoli. Rychle a bez zavahani.
Mohl ji klidne tahnout pomalu a vahave a dopadlo by to stejne. Kerk Pyrrus stal jako socha, jen se mu najednou v ruce objevila pistole mirici na Jasona a objevila se skutecne v poslednim okamziku. Objevila se, aniz clovek postrehl, ze se jeji majitel pohnul. Napred odpocivala v pouzdre na ruce — vzapeti mirila Jasonovi mezi oci. Byla masivni, krasou nijak neoplyvala, ale jeji usti posete teckami dolicku dokazovalo, ze zahali jen malokdy.
Jason vedel, ze by se mohl s zivotem rozloucit, kdyby svou pistoli pozvedl jen o zlomek centimetru. Opatrne nechal ruku poklesnout, proklinaje se za to, ze se pokusil nahradit diplomacii nasilim. Kerkova pistole zmizela v pouzdre stejne rychle, jak se objevila.
„To by stacilo,” navrhl Kerk. „Venujme se vaznym zalezitostem.”
Jason naprahl ruku a dopral si poradny dousek ze sklenky, aby se uklidnil. S pistoli zachazel rychle — na te rychlosti nejednou zavisel jeho zivot — a nyni se poprve setkal s nekym, kdo mu dokazal, ze je rychlejsi. A pobourilo ho, jak nedbale a nezucastnene mu to dokazal.
„Nejsem ochoten venovat se zadnym zalezitostem,” rekl zarputile. „Na Cassylii jsem priletel na dovolenou, oddechnout si od prace.”
„Neoblbujme se, dinAlte.” Z Kerkova hlasu zaznela netrpelivost. „Vy jste za cely svuj zivot nikdy poctive nepracoval. Jste profesionalni hrac a to je duvod, proc jsem vas tady vyhledal.”
Jason se prinutil ke klidu a odhodil pistoli na opacny konec pohovky, aby nepodlehl pokuseni spachat sebevrazdu. Jeste pred chvili byl stoprocentne presvedcen, ze ho na Cassylii nikdo nezna, a tesil se, jak pusti mistnimu kasinu zilou. Ale s tim si bude lamat hlavu pozdeji. Ten clovek z rodu zapasniku zrejme zna odpovedi na vsechny otazky. A? je tedy zatim podle neho, uvidime, co se z toho vyklube.
„Dobra, co si prejete?”
Kerk klesl do kresla, ktere pod jeho vahou hrozive zaskripalo, a z jedne kapsy vydoloval obalku. Rychle prolistoval jeji obsah a na stul hodil hrst zaricich galaktickych smenek. Jason na ne letmo pohledl — pak se nahle posadil rovne.
„Co to je… padelky?” zeptal se, kdyz zvedl jednu ze smenek proti svetlu.
„Jsou docela v poradku,” ujistil ho Kerk. „Vyzvedl jsem je v bance. Presne dvacet sedm smenek — neboli dvacet sedm milionu kreditu. Chci, abyste je pouzil ke hre, az pujdete dnes vecer do kasina. Hrajte s nimi a vyhrajte.”
Smenky skutecne vypadaly jako prave — a daly se overit. Jason po nich zamyslene prejizdel prsty a v duchu odhadoval, co je jeho protejsek zac.
„Nevim, co mate za lubem,” rekl, „ale uvedomujete si, ze vam nemohu dat zadnou zaruku? Hraju — ale ne vzdy vyhravam.”
„Hrajete — a vyhravate, kdyz chcete,” pripomenul mu Kerk. „To jsme si peclive proverili, nez jsem se za
