nezretelnymi hlasy.
Jason pronesl hlasite, aby celou zalezitost ukoncil.
„Mejte rozum. Dejte mi v hotovosti tolik, kolik mate, a na zbytek se spokojim s sekem.”
Nebylo vyhnuti. Za pozorne asistence shromazdeneho zastupu naplnil reditel obalku bankovkami a vypsal sek. Jason sek letmo zkontroloval a dal si jej do naprsni tasky. Obalku zasunul pod rameno a vydal se s Kerkem pred sebou smerem k vychodu.
V hlavni hale se to obeslo bez problemu, protoze zde bylo hodne lidi, ale kdyz dorazili k bocnimi vchodu, objevili se dva muzi a zatarasili jim cestu.
„Jen na okamzik,” zacal jeden z nich, ale vetu nedokoncil. Kerk do nich vrazil, aniz zpomalil, a oni odletli jako kuzelky. Kdyz se Kerk a Jason dostali z budovy, temer bezeli.
„Na parkoviste!” naridil Kerk. „Mam tam auto.”
Kdyz odbocili za roh, vyritilo se na ne auto. Drive, nez mohl Jason vytahnout pistoli z pouzdra, Kerk ho predbehl, pozvedl ruku a velka, seredna pistole mu protrhla rukav prevleku a skocila do dlane. Jedinym vystrelem zabil ridice, auto prudce zmenilo smer a narazilo do zdi. Dalsi dva muzi z auta prisli o zivot, kdyz se soukali ze dveri — pistole jim vypadly z rukou.
Pak uz zadne komplikace nemeli. Kerk jel od kasina jako blazen, roztrzeny rukav jeho pyzama se v proudu vzduchu trepetal a chvilemi nabizel pohled na velkou pistoli spocivajici opet v pouzdre.
„Az bude prilezitost,” poznamenal Jason, „musis mi ukazat, jak to eskamoterske pouzdro funguje.”
„Jestli ta prilezitost bude,” odpovedel Kerk, kdyz se autem vritil do privadecoveho tunelu k mestu.
3
Budova, u ktere zastavili, patrila k nejnadhernejsim rezidencim na Cassylii. Jeste behem jizdy prepocital Jason penize a oddelil svuj podi1. Temer sestnact milionu kreditu. Dosud mu vsechno pripadalo jako neskutecne. Kdyz pred budovou vystoupili z auta, predal Kerkovi zbytek.
„Tady jsou vase tri miliardy. Nemysli si, ze to bylo jednoduche,” rekl.
„Mohlo to byt horsi,” odpovedel usecne Kerk.
V reproduktoru nad dvermi zaskripal nahrany hlas.
„Sir Ellus se jiz odebral k odpocinku, zavolejte prosim zitra. Vsechny schuzky se domlouvaji predem…”
Hlas umlkl, kdyz Kerk zatlacil do dveri a otevrel je. Udelal to temer bez namahy, jen tlakem dlane. Kdyz vchazeli dovnitr, Jason utkvel pohledem na zbytcich potrhaneho a pokrouceneho kovu, ktere visely ze zamku, a znovu se nad svym spolecnikem zamyslel.
Poburovalo ho to — a soucasne fascinovalo. Uminil si, ze se nerozlouci driv, dokud se o Kerkovi a jeho planete nedozvi vic. A o tech, kteri zahynuli pro penize, s nimiz hral.
Sir Ellus byl stary, plesatel, a ted se certil, protoze nebyl zvykly na vyrusovani, kdyz odpocival. Ale prestal okamzite protestovat, kdyz Kerk hodil na stul penize.
„Lod se uz naklada, Ellusi? Tady je prislusny doplatek.” Ellus chvili jen nervozne prohrabaval bankovky, nez se zmohl na odpoved na Kerkovu otazku.
„Ta lod… no samozrejme. Zacali jsme ji nakladat, jen jak jste nam slozil zalohu. Musite omluvit, ze jsem vyveden z miry — tato situace je ponekud neobvykla. Transakce takoveho rozsahu nikdy neprovadime v hotovosti.”
„Toto je styl, jakym obchoduji ja,” odpovedel mu Kerk. „Zrusil jsem vklad, toto je celkova castka. A co takhle nyni potvrzeni prijmu?”
Ellus napsal potvrzeni driv, nez se stacil vzpamatovat. Nyni je sviral v ruce a zneklidnene se dival na tri miliardy pred sebou.
„Pockejte… nemohu si ty penize ted vzit, budete muset prijit jeste jednou rano, a do banky. Udelame to tak, jak se obchody normalne delaji,” rozhodl se Ellus.
Kerk natahl ruku a nenasilnym pohybem vytahl potvrzeni Ellusovi z prstu. „Diky za stvrzenku,” rekl. „Rano tady uz nebudu, takze to bude muset stacit takhle. A pokud se o ty penize bojite, doporucuji vam, abyste si zavolal hodne hlidacu z vaseho podniku nebo soukromou policii. Budete si pripadat mnohem bezpecnejsi.”
Kdyz prochazeli vylomenymi dvermi, Ellus zurive volil cisla na sve obrazovce. Driv, nez se stacil Jason zeptat, co bude dal, Kerk mu odpovedel.
„Chapu, ze bys rad zil, aby sis mohl uzit penize, co mas v kapse, a proto jsem pro nas objednal dve mista na meziplanetarni lodi.” Pohledl kratce na hodiny na palubni desce auta. „Lod startuje asi za dve hodiny, mame tedy spoustu casu. Mam hlad, podivejme se po nejake restauraci. Doufam, ze sis nenechal v hotelu nic, pro co by stalo za to se vracet. Nebylo by to nijak jednoduche.”
„Nic takoveho, za co by se clovek mel nechat zabit,” odpovedel Jason. „Kde si dame neco k jidlu? Mam par otazek, ktere bych ti rad polozil.”
Opatrne jezdili oklikami k transportni urovni, dokud se neujistili, ze je nikdo nesleduje. Kerk zamiril autem do jednoho neosvetleneho nakladniho doku, a tam auto nechali.
„Novy au?ak sezeneme vzdycky,” usoudil, „a tenhle si pravdepodobne nechali zjistit. Pujdeme po svych zpatky k nakladni silnici, zahledl jsem tam restauraci, kdyz jsme jeli kolem.”
Parkoviste vyplnovaly tmave, do vysky cnejici tvary pozemnich nosicu nakladu. Opatrne se protahli mezi koly vysokymi jako clovek a vklouzli do prilis vytopene a hlucne restaurace. Ridici a delnici ranni smeny jim nevenovali nejmensi pozornost. Vzadu nasli prazdny box a vytocili si jidlo.
Z platu masa, ktery se objevil pred nim, si Kerk odkrojil poradny kus a radostne jej vstrcil do ust. „Ptej se,” vybidl. „Ted uz je mi mnohem lip.”
„Co je to za lod, kterou sis na dnesni vecer objednal? A kvuli jakemu nakladu jsem riskoval svuj krk?”
„Myslel jsem, ze krk riskujes kvuli penezum,” namitl vecne Kerk. „Ale ujis?uji te, ze to bylo pro dobrou vec. Ten naklad znamena preziti jednoho sveta. Pusky, munice, miny, vybusniny a takovy material.”
Jasonovi malem uvizlo sousto v krku. „Obchod se zbranemi! Cemu se to venujes? Financujes soukromou valku? A jak muzes mluvit o preziti, kdyz se jedna o takovy smrtonosny naklad? Nepokousej se mi namluvit, ze je k mirumilovnemu ucelu. Koho budete zabijet?”
Kerk pozbyl hodne ze sve dobre nalady — nasadil ten zlovestny vyraz, ktery Jason uz dobre znal.
„Ano, mirumilovny bude to prave slovo. Protoze to je v podstate to, co vsichni chceme. Jen zit v miru. A neni v tom,
Jason od sebe vzrusene odstrcil talir. „Mluvis v hadankach,” rekl. „To, co rikas, nedava zadny smysl.”
„Dava to dostatecny smysl,” tvrdil Kerk. „Ale pouze na jedne planete ve vesmiru. Rekni, co vlastne o Pyrru vis?”
„Naprosto nic.”
Chvili Kerk jen sedel pohrizen do vzpominek a nepritomne se mracil. Pak pokracoval.
„Clovek na Pyrrus nepatri… a presto tam existuje uz tri sta let. Predpokladana delka zivota meho lidu je sestnact let. Samozrejme ze vetsina dospelych zije mnohem dele, ale pro vysokou umrtnost deti je prumer nizsi.
Pyrrus je vsim, cim by pro cloveka nemel byt. Gravitace je temer dvojnasobkem zemskeho normalu. Teplota muze denne kolisat od arktickych hodnot k tropickym. Podnebi… no, to by clovek musel okusit na vlastni kuzi, aby uveril. To je neco, co jsi nikde jinde v galaxii nevidel.”
„Jsem vydesen,” poznamenal Jason chraptivym hlasem. „Co tam mate? Metan nebo chlorove slouceniny? Na takovych planetach jsem uz byl…”
Kerk uderil silne rukou do stolu. Misy poskocily, nohy od stolu zaskripaly. „Laboratorni pokusy!” zahrimal. „Na laboratornim stole vypadaji bajecne…, ale co se stane, kdyz je takovymi slouceninami vyplnen cely svet? Behem
