Alexandr Buskov
Rytirka Natal
Kilometrovnik prvni
Souboj bez pravidel
Az prejde nas cas
a v plamenech staleti
shori vsechny nase erby, cisla,
jmena, ztrati lide klic
od cesty k budoucnosti…
N. Gilien
Cesta se chylila ke konci. Natalie vsechno spocitala uplne presne — rychlost koni, delku dennich pochodu, noclehy. Neprilis velke, ale nezanedbatelne cestovni zkusenosti, se ji opet vyplatily. Svit Velikeho Bre jeste oslepive zaril vysoko nad horizontem a ruda, zahadna Luna zatim nevyplula nad Kraj Zeme, kdyz se na obzoru objevily strechy vezi Tomu pokryte taskami, a Pet Hvezd na hrotu chramu zarilo cistym zlatem. Cesta plavne zahybala vpravo a mizela ve vysokych, otevrenych vratech, aby se v meste roztekla do desitek ulic, ulicek a zmizela do slepych zakouti, tak jako mizi voda v pisku. Zluta pole se tahla podel obou krajnic. Tom byl prosluly bohatymi polnostmi a obchodem specializovanym na potraviny pro celou Stastnou Imperii. Sest Rosinantovych podkov mirumilovne tepalo zemi. Zdvihal se prach. Cerny obr lehounce nesl svou jezdkyni. Kozena pochva mece okovana stribrem cinkala o trmeny. Svet byl jasny, cisty a svezi. Natalie, pres vsechny neprijemnosti cesty, najednou propadla opojne radosti. Nebot svet je takovy jaky je a je mlada a krasna. Jsou tu rytirky a ona k nim po pravu patri. Potrasla hlavou, aby se ji rozprostrely dlouhe vlasy po zadech. Skubla zlatym jezdcem zipu, ktery pokryvaly rubiny, a rozepnula si fialovou bluzu na prsou. Ulicnicky hvizdla a pustila Rosinanta do cvalu. Vysisovane zluti bratri Boj a Horn se zaradovali ze zmeny monotonniho pochodu a se stekotem se vrhli v jeho stopach. Lehce ho predehnali, vratili se zpatky a litali kolem. Vysoko vyskakovali a sikovne se vyhybali kopytum. Rosinant je ukosem sledoval svyma fialovyma ocima. Natalie se ritila po ceste, zlate vlasy se vlnily ve vetru, modry plast s jednorozcem vlal za zady, tvare ji horely. Ztratily se vsechny smutky, zmizel neklid, vse se rozpustilo v rytmickem dusotu cvalu. Natalii se dokonce v jedne chvili zazdalo, ze je stastna a jizda proti vetru bude trvat vecne.
Po chvili zatahla za sirokou, zlatem vysivanou uzdu. Rosinant rozryl kopyty pudu a machl vzduchem prednima nohama. Natalie se ohledla, zasmala se, jeste jednou hvizdla a odhodila z rozpalenych tvari vlnite prameny vlasu. Pospichala k ni Olga a na provazu za sebou vedla nakladniho kone.
Na jeho rozlozitych zadech poskakoval a cinkal objemny vak s brnenimi a ostatnimi rytirskymi potrebami. Natalie si jen tak mimochodem pomyslela, ze s Olgou mela stesti. Zbrojnoska musi byt pro rytirku spis sestrou. Neni to jenom obycejna pruvodkyne a sluzka. Stava se, ze rytircin zivot zavisi na zbrojnosce, A nezridka. Pravda, Natalii se na stesti zatim takova prihoda nestala, ale to je jedno. Proste s Olgou mela stesti. A Olziny podivnustky nejsou na skodu. Ostatne, Natalie si musi priznat, ze sama taky neni bez hrichu. Bude skoda se s ni rozloucit po skonceni predepsane doby. Zatim ji vsak tesi to, ze jeji zbrojnoska jeste nedostane zlate rytirske ostruhy tak brzy. Nejdriv mozna za rok.
Boj a Horn si to primetelili na svych sesti tlapkach jako micky. Zruzovela Olga zastavila kone.
„No, a jsme u cile. Diky Velikemu Bre,“ rekla Natalie. „Mirime ke Zlatemu medvedovi.“
„Hele, a co je to medved? V nasem knizectvi jsem o nicem takovem neslysela.“
„Legendarni nestvura,“ s autoritou v hlase rekla Natalie. „Okridlena a s dvema hlavami. Napada vesnice a unasi krasne mladiky. Pak je rytirky musi osvobozovat. Rikaji, ze jich kdysi byly prehrsle. Pak nejak vymizeli.“
Natalie trochu posmutnela, protoze Olga, verna zbrojnoska, cernovlasa a cernooka, ktera sice jeste nemela zlate ostruhy, nosila vsak jiz modro-cervenou kvetovanou stuhu sveho Prekrasneho chlapce. Mela ji na levem, rameni peclive pripevnenou zlatym spendlikem. Mezi lidmi se rika, ze se u nich nejedna o zadnou lasku a cele to zaridily jejich tvrdohlave matky. Jde o slozitou politickou hru. To je jedno. Natalie vsak nema zadnou stuhu. A rytirky bez Prekrasneho chlapce, kvuli kteremu se, podle starych kanonu, konaji hrdinske ciny a nechavaji zvonit rapiry pri soubojich, kdyz se to vezme kolem a kolem, jsou jenom polovicnimi rytirkami. Strasne polovicnimi. Bitvy a vitezstvi nad nestvurami jsou jenom polovicni slavou. Zvlast kdyz se rozletaji drby, ze Natalie je muzna rytirka…
Natalie se navztekane zakousla do rtu. A problemy byly zpatky.
„Stin se vratil na tve celo,“ rekla Olga jen tak pro legraci, ale v tomtez okamziku pochopila o co jde a sklopila oci. „To nic… Na Msi se sejde cely Tom a abych tak…“.
„No dobre,“ odsekla Natalie. „Jedem!“
Vbrzku zubaty stin kamennych sten dopadl na kavalkadu. Podle stareho ritualu si dve strazne stouply do otevrenych vrat a prehradily je. Do zariveho blesku vycidena ostri halaparten se zkrizila pres cestu. Sedooka velitelka straze se stribrnym odznakem na rameni se zeptala tak, jak se ptala tisickrat za den. Jen tak tak pri tom skryvala nudu.
„Nejste nepratele Velikeho Bre? Nejste hereticky? Nejste disidentky? Neochutnaly jste kukurici?“
„Jsme verne sluzebnice Velikeho Bre, Peti Vudcich hvezd, Zarici Tvare,“ odpovedela Natalie a presne pri tom dodrzovala ritual.“Nikdy jsme nenabidly pristresi hereticce, neposkvrnily sve oci pohledem na disidentku a neznesvetily sva usta hnusnou chuti kukurice. Jsem knezna Natalie z horskeho vybezku Ulu-Gemu, z rodu Druhych Sekretarek. Vsichni rozumni i nerozumni tvorove, ktere vidis pred sebou, patri mne.“
„At posle Veliky Bre vsem rozumnym i nerozumnym tvorum Svetly Zitrek!“
„Amen!“
Halapartny se rozestoupily a Natalie se dotkla koleny teplych konskych boku. Kopyta zadusala po dlazbe. Bohate mesto Tom, majitel sypek, si mohlo dovolit dlazdene ulice. Co se tyce ostatniho, bylo jako vsechna jina mesta — vysoke uzke domy, okenice pokryte rezbami, nad kazdymi dvermi.
Pet hvezd. Strednaci je meli medene, ti bohatsi pozlacene, a zlate meli dvorani a nejvetsi bohaci. I ti chodci jsou obycejni — svalnata kovarka v propalene kozene hazuce, ukricena pekarka v bilych kalhotach a kosili barvy mouky, s osatkou plnou pecenych pirohu na hlave, dustojne se nesouci kupkyne se zlatou ctyrhrannou minci na krku — jejich gildovnim znakem.
Natalie ani Olgy si nikdo nijak zvlast nevsimal. Na Msi prisly mraky rytirek, a tak uz vsem zevsednely.
„Dala bych si pirozek…“ skoro detsky si povzdychla Olga. „Co kdyby sme si koupily…“
„Zbrojnoska nema jist na ulici,“ poucila ji Natalie. „Zapomelas?“
„Ale kdyz mne se chce…“
„Jsi tvrdohlava, Olgo, jako chlap,“ stekla Natalie pres rameno. „Podivej! Podivej! Ten zrzavej… Nebyl by od veci…“
Natalie pootocila hlavu tak, aby pohyb vypadal jako nenuceny, a podivala se smerem, kterym ukazovala jeji verna zbrojnoska. Zrzounek s naondulovanou bradkou opravdu nevypadal spatne, ale prilis kriklave obleceni,
