Kam se to diva? Tak pozor, na tohle vam neskocime… Poutnik se s nehybnou tvari tupe zahledel nekam nad Maximovu hlavu; Maxim se po nem znovu vrhl a tentokrat zasahl naplno. Dlouha cerna postava se prehnula vejpul a pomalu se poroucela na asfalt. Maxim popadl dech a otocil se.
Sedy hranol Centra odsud bylo nadherne videt, ale ted uz to nebyl hranol. Zplostoval se primo pred ocima, tekl a hroutil se do vlastniho nitra, nad nim se zvedala kopule chvejiveho zhaveho vzduchu, para, dym a cosi oslepive bileho, zhnouciho az sem, co strasne a vesele unikalo svislymi puklinami ve zdech a v oknech… Takze tam by to bylo v poradku… Maxim se vitezoslavne vratil zpatky k Poutnikovi. Dabel lezel na boku, sviral si dlouhyma rukama bricho a oci mel zavrene. Maxim se opatrne prikradl az k nemu. To uz se z demolovaneho auticka pracne skrabal Knour. Maxim stanul nad Poutnikem a zauvazoval, jak uderit, aby s nim skoncoval jedinou ranou. Massaraks, ta zatracena ruka leziciho uderit nedokaze… A vtom Poutnik otevrel oci a zasipal:
»Dummkopf! Rotsnase!«
Pitomce… Smrkaci…
Pitomce…
Smrkaci…
Pak ze sede dunive prazdnoty jasne a zretelne zaznel Knouruv hlas:
»Ustupte, Maku, mam s sebou pistoli.«
Maxim ho reflexivne chytil za ruku.
Poutnik si ztezka sedl, ale dosud si rukama sviral bricho.
»Takovy kluk…,« zasycel vysilene. »Tak aspon nestujte jako parez… a hledejte nejaky vuz… Kristepane, nestujte, podivejte se kolem…!«
Maxim se tupe rozhledl. Silnice ozivala. Centrum uz neexistovalo — zmenilo se v jezero roztaveneho kovu, paru a puch; veze uz nefungovaly, loutky prestaly byt loutkami. Omamenym lidem se vracelo vedomi, podmracene civeli kolem sebe, preslapovali u svych vozu a pokouseli se dat nejak v hlave dohromady, co se to s nimi delo, jak se sem dostali, proc tu jsou a co tu delaji, pripadne co by meli delat dal.
»Kdo jste?« zeptal se Knour.
»Vam do toho nic neni,« vymackl ze sebe Poutnik nemecky. Stezi premahal bolest, tlumene hekal a nemohl popadnout dech.
»Nerozumim,« rekl Knour a zvedl hlaven pistole.
»Kammerere,« zvolal Poutnik. »Zacpete laskave chrtan tomu vasemu teroristovi a sezente nejake auto, okamzite…«
»Jake auto?« zeptal se Maxim bezmocne.
»Massaraks…!« zachroptel Poutnik. Jakz takz se zvedl, jeste porad se zmucene hrbil a drzel si ruku kousek pod zaludkem, ale uz se nejistymi krucky dovlekl k Maximovu auticku a vlezl dovnitr. »Posadte se, ale rychle…,« vybidl je jeste jednou od volantu. Pres rameno se ohledl na sloup dymu pomalovany plameny. »Co jste tam hodil?« zeptal se znicene.
»Termickou bombu.«
»Do podzemi nebo do haly?«
»Do podzemi.«
Poutnik tise zaskucel, chvili bezvladne sedel s hlavou zvracenou do operadla, ale nakonec se vzchopil a nastartoval. Vuz se roztrasl a rozdrncel.
»Tak sednete si konecne, nebo ne?!« zarval Poutnik.
»Kdo to je?« zeptal se Knour. »Nejaky Hont?«
Maxim zakroutil hlavou, trhl zadnimi vzpricenymi dvermi a rekl mu:
»Vlezte si tam.«
Sam vuz obesel a posadil se vedle Poutnika. Automobil sebou trhl, neco v nem zapistelo a zapraskalo, ale to uz jeli, trebaze auto nemotorne pajdalo, hrkalo nezavrenymi dvermi a praskalo do vyfuku.
»Co hodlate delat ted?« zeptal se Poutnik.
»Pockejte…,« pozadal ho Maxim. »Nejdriv mi prozradte, kdo jste vy?«
»Jsem pracovnik Galakticke bezpecnosti,« vysvetlil Poutnik trpce. »Sedim tady uz pet let. Pripravujeme zachranu tehle nestastne planety. Peclive, opatrne, s ohledem na vsechny potencialni dusledky. Na vsechny, rozumite…? To me by spis zajimalo, kdo jste vy? Kdo jste, ze se cpete do veci, do kterych vam nic neni, matete nam karty, strilite, rozmistujete naloze — co vy jste zac?«
»Ja jsem prece nemohl vedet…,« zakunkal Maxim zdrcene. »Kde by me neco takoveho napadlo?!«
»Ano, prirozene, vy jste nic nevedel. Ale jiste jste moc dobre vedel, ze takoveto amaterske zasahy jsou prisne zakazany, jste prece pracovnik SVP… Takze tohle byste vedet mel… Na Zemi po nem matka sili steskem…, otec nechal zamestnani…, porad k vam vytelefonovavaji nejake slecny… Co jste se, prosim vas, chystal delat dal?«
»Zastrelit vas,« septl Maxim.
»Coze?!«
Vuz se zakymacel jeste povazliveji.
»Ano,« pokracoval odevzdane Maxim. »A co jsem mel delat? Bylo mi receno, ze jste tu ten nejvetsi netvor a…,« Maxim znejistel.
»A vcelku to na to vypadalo, ze?«
»Ano.«
»No dobre. A dal?«
»Dal by mela zacit revoluce.«
»Ale bezte! A proc jako!«
»Centrum je prece zniceno, zareni uz nepusobi…«
»No a co ma byt?«
»Ted okamzite pochopi, ze jsou v podruci, ze je to bidne zivoreni, a razem se povznesou…«
»Kam se povznesou?« prerusil ho smutne Poutnik. »Kdo je povznese? Ohnostrujci ziji a tesi se bajecnemu zdravi. Legie je cela a neporusena, armada zmobilizovana a v zemi plati stanne pravo… S tim jste pocital?«
Maxim se bolestive kousl do rtu. Ted by samozrejme tehle smutne oblude mohl vylozit svoje plany, perspektivy atakdale, ale jaky by to melo smysl, kdyz neni nic pripraveno a nakonec to takhle dopadlo…?
»S necim pocitat museji oni sami,« ukazal za sebe na Knoura. »Treba tenhle muz uz s necim pocita… Mym ukolem bylo poskytnout jim moznost, aby vubec mohli s necim pocitat.«
»Vasim ukolem…« zabrucel Poutnik. »Vasim ukolem bylo sedet nekde v koute a cekat, az vas dopadnu…«
»Asi ano,« pripustil Maxim. »Priste to povedu v patrnosti…«
»Jeste dneska odcestujete na Zemi,« rekl prikre Poutnik.
»Ani me nenapadne,« odsekl Maxim.
»Ja jsem rekl, ze jeste dneska odcestujete na Zemi!« zvysil Poutnik hlas. »Na tehle planete mam dost starosti i bez vas. Seberte si svou Radu a lette…«
»Rada je ve vasich rukou?« zeptal se rychle Maxim.
»Ano. Uz davno. Je ziva a zdrava, nedelejte si starosti.«
»Tak za to vam dekuju, mockrat dekuju…«
Vuz uz vjel do mesta. Na hlavni tride hlucela, dymala a prevalovala se nevidana dopravni zacpa. Poutnik odbocil do vedlejsi ulice a projizdel chudinskymi ctvrtemi. Tady bylo uplne mrtvo, jen na narozich staly jako patniky hlidky vojenske policie. Ano, tady na udalosti reagovali rychle — stacil vseobecny poplach a vsichni jsou na svych mistech. Sotva se probrali z deprese… Nebylo by tedy byvalo lepsi postupovat podle prokuratorova planu? Ne, to ne, massaraks! Jen at vsechno bezi, jak to bezi. A on at me taky nepeskuje. At si sami udelaji jasno, co a jak, vsak oni to rozhodne dokazou, az se jim v hlavach vyjasni… Poutnik mezitim znovu vyrazil na magistralu.
Knour ho hlavni pistole zdvorile poklepal po rameni.
»Byl byste tak laskav a zastavil mi tady? Tady, jak stoji ti lide…«
Vedle novinoveho stanku postavalo asi pet lidi v dlouhych plastich a s rukama v kapsach — jinak tu nebyl nikdo, masova deprese asi obyvatelstvo podesila natolik, ze se vsichni poschovavali, kam to slo.
»A co se chystate delat?« zeptal se Poutnik a zvolnil.
»Nadychat se trochu cerstveho vzduchu,« odpovedel Knour. »Dnes mame mimoradne pekne pocasi…«
»Tohle je nas clovek,« zarazil Knoura Maxim a Poutnik se zoufale zasklebil. »Pred tim muzes klidne
