zatimco si budou nadavat, rozmotavat situaci a spekulovat, ja uz tady budu davno hotov…
V tunelu za rohem uderily samopaly. Beze vseho, panstvo, proti tomu nic nemam… Naklonil se nad rozvodnou deskou, opatrne sejmul kryt a hodil ho do kouta. Mnojo, pekne primitivni hracka. Jeste ze me napadlo pocist si v ucebnicich zdejsi elektrotechniky… Ponoril prsty mezi vodice… A kdyby me to nenapadlo? Kdyby Poutnik prijel uz vcera? To by potom bylo horsi, panstvo…
Massaraks, kope to jako potvora, ten proud…! Ano, panstvo, to bych se ocitl v situaci embryomechanika, ktery se rychle musi zorientovat v konstrukci… ani nevim ceho…, treba parniho stroje? Jenze v tom by se embryomechanik vyznal. Tak ve velbloudim sprezeni…? Ano, to je ono, ve velbloudim sprezeni. Tak co? Vyznal by se v tom embryomechanik? Sotva… Massaraks, jak to, ze to vsechno maji bez izolace…? Aha, tady to je… Tak buh s vami, jak rika pan statni prokurator!
Posadil se rovnou na podlahu pred rozvodnou desku a hrbetem ruky si utrel celo. Hotovo. Celou zemi zaplavilo mimoradne silne depresivni pole — od Zarici az po hontskou hranici, od oceanu az k Alabastrovemu hrebeni.
Samopaly za rohem utichly. Pani dustojnici upadli do hluboke deprese. Ted se aspon podivam, jak to vypada, takovi pani dustojnici v depresi.
Pan prokurator ma nejspis poprve v zivote z paprskoveho uderu radost. To individuum uz nechci ani videt. Ohnostrujci, kteri se v situaci v zadnem pripade zorientovat nedokazali, se svijeji v krecich a nozky maji nahore, receno slovy pana rytmistra Caca. A pan rytmistr Cacu take upadl do hluboke deprese — uz jen to pomysleni dela cloveku dobre.
Zef s chlapci bohuzel taky lezi s nozkami nahore. Prominte, chlapci, ale neda se nic delat, musi to byt.
Poutnik! No to je ohromne: ten strasny Poutnik take lezi s nozickami nahore a obrovske boltce se krasne rozprostrely po podlaze — to jsou urcite nejvetsi usi v zemi! Ale mozna ze uz ho zastrelili. To by bylo jeste lepsi.
Rada, moje mala uboha Rada lezi v depresi… To nic, holcicko, nejspis to boli, a vubec, uz brzy to skonci jednou provzdy.
Knour…
Vyskocil. Kolik vlastne uplynulo casu? Vrhl se zpatky k tunelu. Knour taky lezi s nozickama nahore, ale jestli zaslechl strelbu, mohly mu selhat nervy… O Knourovych nervech by sice pochybovat nemel, ale co kdyby?
Dobehl k vytahu, ale cestou se zastavil nad pany dustojniky, aby se podival, jak vypada takova paprskova deprese. Podivana to byla sklicujici — vsichni tri odhodili samopaly a plakali, ani nemeli silu utirat, si slzy. Jen si poplacte, panstvo, to je uzitecne a zdrave, poplacte si nad mym Gajem, nad Sojkou…, nad Gelem…, nad mym Lesnikem… Da se predpokladat, ze od detskych let jste si nepoplakali a rozhodne jste neuronili ani slzu nad temi, koho jste zabijeli… Tak si to zkuste alespon pred smrti… Vytah ho bleskove vynesl nahoru. Tri pruchozi pokoje byly plne lidi: dustojnici, legionari, lide v civilu, vsichni ozbrojeni a vsichni lezi, stoji, sklesle sedi, nekteri placou nahlas, jeden si tamhle v rohu neco brouka, busi se pesti do prsou a potrasa hlavou… A tenhle se dokonce zastrelil… Massaraks, to je strasna vec, tohle cerne zareni, vsak si ho taky Ohnostrujci schovavali na nejcernejsi dny…
Vybehl z vestibulu, preskakal pres hromadky bezmocne lezicich lidi, div se neskutalel po kamennem schodisti, a ulevne popadaje dech se zastavil az u sveho vozu. Knourovy nervy vydrzely. Pololezel na prednim sedadle se zavrenyma ocima.
Maxim vytahl ze zavazadloveho prostoru bombu, vybalil ji z mastneho papiru, opatrne ji uchopil a beze spechu se vratil k vytahu. Peclive prohledl rozbusku, zapnul hodinovy mechanismus, ulozil bombu do kabiny a stiskl knoflik. Kabina se propadla do sachty a odnesla s sebou do paprskoveho pekla ohnive jezero, ktere se za deset minut dostane na svobodu. Presneji receno za devet minut a par vterin…
V automobilu Knoura posadil pokud mozno zprima, skocil za volant a vyklickoval z parkoviste. Jeste porad se pohyboval ve zlovestnem stinu tezke budovy odsouzene ke zkaze a plne lidi take odsouzenych ke zkaze, kteri se nemohli ani pohnout.
Bylo to doupe, odporne hadi hnizdo, nacpane obzvlaste peclive vybranou pakazi — a ta pakaz tu byla nahromadena proto, aby promenovala v pakaz vsechny, na koho dosahne priserna paprskova kletba soustavy vezi. Vsichni uvnitr jsou nepratele a ani jediny z nich by se v nejmensim nerozpakoval, kdyby mel me, Knoura, Zefa, Radu, vsechny moje pratele a nejblizsi provrtat samopalem, ukrizovat, zradit… A stejne je dobre, ze me to napadlo az ted. Jinak bych si hned vzpomnel na Rybu… Jedineho cloveka v prakticky mrtvem hadim hnizde, i kdyz je to jen Ryba… Tim spis, ze o ni vlastne nic nevim, pomyslel si… Ze me ucila mluvit? A ze po mne prestylala postel? Dost! Nech Rybu Rybou, ty prece moc dobre vis, ze tady nejde o Rybu. Jde o to, ze ode dneska se zacinas prat doopravdy, na zivot a na smrt, jak se tady rve kazdy, a rvat se musis s pablby, se zurivymi pablby, ohlupenymi paprskovymi udery, se lstivymi, nevzdelanymi a chamtivymi pablby, kteri soustavu zaricu obsluhovali, a s radoby uslechtilymi pablby, kteri by nejradeji za pomoci zareni zmenili loutky zbesile a zvlcile v loutky jelimankovsky hodnoucke… Ti vsichni se budou snazit tebe, tve pratele i tvou vec zabit… Carodej pravil: Necht svedomi nebrani myslit jasne a necht se rozum nauci v pripade nutnosti potlacit svedomi. Spravne, pomyslel si. Je to trpka pravda, desiva pravda… Tomu, co jsem ted udelal, se tu rika hrdinstvi. A Knour se dnesniho dne dozil. A v tento den verili jako v krasnou baj Lesnik, Sojka, Zelenac a Gel Ketsef, i muj Gaj a jeste desitky a stovky a tisice lidi, ktere jsem nikdy nevidel… A stejne mi neni dobre po tele. Pokud budu chtit, aby mi ti lide napriste duverovali a sli za mnou, nikdy a nikomu nesmim rict, ze nejvetsim hrdinstvim nebylo klickovani mezi kulkami, ale to, co prozivam ted, kdy je jeste cas jit a naloz zneskodnit a ja zatim jedu pryc z toho proklateho mista…
Uhanel po rovne autostrade, kudy ho pred pulrokem vezl ve sve prepychove limuzine Fank, a ritil se kolem nekonecne rady smutnych nakladaku, aby ho z ruky do ruky predal Poutnikovi… Ted uz je jasne proc… Ze by uz tenkrat vedel, ze jsem vuci zareni imunni, ze nicemu nerozumim a ze se se mnou da manipulovat, jak se komu zlibi. Musel to vedet. Musel, ten proklatec! To znamena, ze je to skutecny dabel, nejstrasnejsi clovek v tehle zemi a mozna na cele planete. Vi vsechno, rekl o nem statni prokurator a bazlive se rozhledl… Ne, vsechno nevi. Tentokrat jsi nad Poutnikem vyzral, Maku. Pokoril jsi dabla. A ted je ho treba dorazit, dokud neni; pozde, dokud se nestacil vzpamatovat, i kdyz mozna uz ho dorazili — primo u vchodu do jeho doupete… Ach, neverim, tomu neverim, na to chlapci stacit nebudou. Puchyr prece mel ctyriadvacet pribuznych se dvema kulomety… Massaraks! Ani jsem nestacil upozornit Generala na nucenych pracich, aby byl pripraven s politickymi povstat a vypravit sem vlak lidi. Ale at uz se stane co se stane, Poutnika musime vyridit. Musim si s nim poradit a udrzet se alespon tech nekolik hodin, nez Legii a armadu skosi paprskova kocovina. Nikdo z nich nema o paprskove kocovine ani poneti, dokonce ani Poutnik asi nevi, co to je, a jak taky, kdyz v cele zemi jsem jedine ja vyvezl chudaka Gaje za hranice paprskoveho pole…
Na silnici staly spousty aut. Jen tak halabala, napric pres silnici ci zcasti nebo nadobro v prikopech. Ridici i cestujici zdrceni depresi sedeli nestastne na stupatkach, bezmocne se povalovali po sedadlech nebo lezeli po krajnicich a prikopech. Tohle vsechno prekazelo, neustale bylo treba brzdit a nekoho objizdet a Maxim si hned ani nevsiml, ze v protismeru se od mesta blizi nizky jasne zluty vladni vuz, ktery se take vyhyba a objizdi lidi a auta, ale temer nebrzdi.
Setkali se na pomerne rovnem a volnem useku vozovky, stastne se minuli, ale Maxim prece jen stacil zahlednout holou lebku, kulate zelene oci a obrovske odchliple usi, cely se choulil a ztuhl na kamen, protoze jeho plany se zase hroutily… Poutnik! Massaraks! Cela zeme se zmita v tezke depresi, vsichni degenerati jsou v bezvedomi, a tenhle nicema, ten satan se z toho zase nejak vykroutil. To znamena, ze pro svou ochranu uz prece jen neco vymyslel… A ja nemam zbran… Maxim pohledl do zrcatka — velka zluta limuzina uz otacela. Neda se nic delat, budu se muset obejit beze zbrane. Pro tohohle me spatne svedomi urcite pronasledovat nebude… Maxim seslapl plynovy pedal. Rychleji, rychleji… No tak, zlaticko, pridej jeste… Zluta plocha kapota se blizila, rostla, uz vidi zelene uhrancive oci nad volantem…
Ted, Maku!
Rukama a jednou nohou se zaprel tak, aby pridrzel Knoura, a druhou ze vsech sil dupl na brzdu.
Srdceryvne zavyly a zakvilely brzdy, zluta kapota se skripave a s kovovym rachotem zaborila do kufru Makova vozu, zmackala se do harmoniky a vysplhala se malem az na strechu neboheho auticka. Z oken se sypala skla. Maxim vykopl dvirka a vyrazil ven. Vsechno ho strasne bolelo — pata, narazene koleno i odrena ruka —, ale hned na to vsechno zase zapomnel, protoze Poutnik uz stal proti nemu. Bylo to vyloucene, nemozne, ale bylo to tak. Dabel, dabel — dlouhy, vychrtly, hrozivy s rukou naprazenou k rane.
Maxim po nem skocil a vlozil do toho skoku vsechno, co v nem jeste zustalo. Vedle! A jeste inkasoval straslivy uder do tyla… Svet se zakymacel, Maxim se div nezhroutil, ale nakonec neupadl a znovu ocima nasel Poutnika, znovu ta hola lebka, pichlave zelene oci a ruka naprazena k rane… Stop, zastav se a on te mine… Aha…!
