uzavira.
»No tak dobre,« souhlasil Maxim. »U vchodu je telefonni automat. Az vstoupim dovnitr — ale ne driv! —, muzete na chvili vystoupit a vyridit ty telefonaty.«
»Vyborne,« rekl Knour.
To uz se blizili k vyjezdu z autostrady. Maxim si neznamo proc vzpomnel na Radu a predstavil si, co s ni bude, kdyz se nevrati. To s ni bude zle. A mozna s ni nebude nic. Mozna ji naopak dokonce pusti… Stejne zustane sama. Gaj uz neni, ja taky nebudu… Chudak devce…
»Mate rodinu?« zeptal se Knoura.
»Ano. Zenu.«
Maxim si nervozne skousl ret.
»Nezlobte se, ze se to semlelo takhle hloupe,« zabrucel tise.
»Nedelejte si starosti,« uklidnil ho bohorovne Knour. »Rozloucil jsem se. Vzdycky se loucime, kdyz odchazim z domova… Tak tohle je Centrum? No vidite, koho by to napadlo…«
Maxim zajel na parkoviste a vmackl svuj vuz mezi vetche lidove vozitko a prepychovou vladni limuzinu.
»Tak — a je to,« oddechl si Maxim. »Poprejte mi uspech, Knoure.«
»Z celeho srdce…,« spustil Knour, ale vtom se jeho hlas zlomil a on si odkaslal. »Tak jsem se tohohle dne prece jen dozil,« broukl tise.
Maxim se oprel tvari o volant.
»Kez bychom ho taky prezili…,« rekl. »Jak prijemne by bylo dockat se dnesniho vecera…«
Knour na nej s obavou pohledl.
»Nechce se mi,« vysvetlil Maxim. »Vy vubec nemate predstavu, jak strasne se mi nechce… A jeste neco, Knoure: zapamatujte si a reknete vasim pratelum, ze nezijete uvnitr koule, ale na jejim povrchu. A takovych kouli je v prostoru kolem spousty a spousty, na nekterych se zije mnohem hur nez u vas, na nekterych zase mnohem lip. Ale nikde jinde se nezije tak pitome. Neverite? Tak vas vem cert. Ja jdu.«
Otevrel dvirka a vystoupil. Presel napric pres asfaltovanou plochu parkoviste a zacal schod za schodem stoupat po kamennem schodisti, ohmataval v kapse propustku opravnujici k vstupu do budovy, jiz pro nej poridil prokurator, vnitrni prukaz, ktery prokurator nekde ukradl, i docela obycejny kousek tvrdeho ruzoveho papiru misto dalsiho prukazu, ktery prokurator nedokazal ani vystavit, ani ukrast. Bylo horko, neproniknutelne nebe obydleneho ostrova se hlinikove lesklo. Kamenne schody palily skrz podrazky, ale to se Maximovi mozna jen zdalo. Bylo to vsechno trestuhodne hloupe. Plan mu pripadal amatersky. K cemu se do neceho takoveho poustet, kdyz jsme nestacili nic pripravit… Co kdyz tam nebude sedet jeden dustojnik, ale dva? Nebo co kdyz v tom predpokoji sedi dokonce tri dustojnici s naprazenymi samopaly a uz na me cekaji…? Rytmistr Cacu strilel z pistole, raze je stejna, ale ja uz nejsem to co driv, muj obydleny ostrov me uz stacil radne pocuchat a prevalcovat. Odplazit se pryc se mi tentokrat urcite nepodari… Jsem hlupak. Hlupak jsem byl vzdycky a hlupakem jsem zustal. Pan prokurator si me chytil na udicku, koupil si me… Ale jak to, ze mi uveril? To je u boha… Ted tak moct zmizet nekam do hor a nadychat se tam cerstveho vzduchu. Nakonec jsem nemel to stesti podivat se i do zdejsich hor… Mam hrozne rad hory… Takovy moudry a neduverivy clovek — a on mi sveri takovou vzacnost! Nejvetsi poklad tohoto sveta. Ten hnusny, odporny, zrudny poklad… Budiz proklet, massaraks, a jeste jednou massaraks, a triatricetkrat massaraks!
Strcil do sklenenych dveri a podal legionari propustku. Pak prosel sikmo vestibulem kolem slecinky v brylich, ktera se neustale ohanela razitkem, a kolem sefa recepce v lehke prilbe, ktery si s nekym bez ustani telefonicky nadaval — a u vstupu do chodby ukazal dalsimu legionari vnitrni prukaz. Legionar lehce pokynul hlavou: vicemene uz se znali, protoze Maxim sem posledni tri dny chodil denne.
A dal.
Prosel dlouhou chodbou bez dveri a zatocil doleva. Tady byl teprve podruhe. Poprve predevcirem, jako omylem (»A kam to vlastne potrebujete, vazeny?« »Ja se vlastne potrebuju dostat do mistnosti cislo sestnact, kaprale.« »Tak to jste se zmylil, vazeny. Odbocil jste o chodbu driv.« »Prominte, kaprale, mate pravdu. Spletl jsem se…«)
Podal kapralovi vnitrni prukaz a zasilhal po dvou obrovitych legionarich se samopaly, nepohnute stojicich po obou stranach protejsich dveri. Pak se podival tam, kam mel v nasledujicim okamziku vstoupit. Kapral si pozorne prohlizel prukaz, pak s ocima jeste stale uprenyma na karticku stiskl tlacitko a za dvermi zazvonil zvonek. Uvnitr uz se urcite pripravil dustojnik, co sedi u zeleneho zavesu, nebo dokonce dva dustojnici. A mozna se chystaji hned tri dustojnici… A cekaji, az vstoupim. A kdybych se jich lekl a uskocil zpatky, uvita me tu kapral a ti dva obri od dveri bez tabulky, za kterymi nejspis bude sedet plno dalsich vojaku.
Kapral mi vratil prukaz a rekl:
»Racte dal. A pripravte si papiry.«
Maxim vytahl ruzovou karticku, otevrel dvere a odhodlane vkrocil dovnitr.
Massaraks!
Uz je to tak.
To neni jedna mistnost. Jsou tri. Pruchozi. A az na konci zeleny zaves. Od prahu az k zavesu lezi behoun. Dobrych tricet metru dlouhy.
A zadni dva dustojnici. Ani tri. Sest.
Dva v sedych armadnich uniformach v prvnim pokoji. Ti uz na nej miri samopaly.
Dva v cetnickem cernem v dalsi mistnosti. Ti jeste nemiri, ale zbrane uz drzi v rukou.
A ve treti mistnosti u zeleneho zavesu sedi dva civilove.
Jeden se zrovna odvratil…
Ted, Maku!!
Vyrazil. Vyslo z toho neco jako trojskok z mista. Jen si jeste stacil pomyslet: hlavne abych si nepotrhal slachy.
Do tvare ho uderil tuhy zavan vzduchu.
Zeleny zaves.
Civil vlevo kouka stranou, krk je nechraneny. Hranou dlane.
Ten vpravo asi zrovna mrkl. Vicka jsou napul zavrena. Shora do temene — a sup do vytahu!
Je tu tma. Kde je knoflik? Massaraks, kde je koflik?
Pomalu a dute zaklapal samopal a vzapeti po nem druhy. Inu, vsechna cest, docela slusna reakce… Tata… Tatata… Tata… Ale je to zatim jen do dveri, do mista, kde me naposledy videli. Reflex.
Knoflik!
Za portierou klouza k zemi stin — to zrejme pada jeden z civilu.
Massaraks, tady je, primo pred nosem
Stiskl tlacitko a kabina se rozjela dolu. Byl to rychlovytah, takze kabina ubihala k cili pomerne svizne. Rozbolela ho odrazova noha. Ze bych si prece jen natahl slachy…? To uz je ted jedno… Massaraks, tak ja jsem nakonec opravdu pronikl!
Kabina zastavila, Maxim vyskocil ven a v sachte to okamzite zarachotilo a zazvonilo, ze stropu kabiny odletovaly trisky. Shora palily po kabine tri hlavne. Jen si posluzte, jak je libo… Ted si uvedomi, ze nemeli strilet, ale privolat vytah nahoru a sjet za nim… To jste nedomysleli, ztratili jste hlavu…
Rozhledl se. Massaraks, zase rebus… Neni tu jeden pruchod, ale hned tri. Tri naprosto stejne tunely… Aha… to jsou proste tri agregaty, jeden je v provozu a na dvou zbyvajicich se delaji preventivni prohlidky a pripadne opravy… Ktery ted asi bezi? Tak. Zda se, ze tenhle…
Vrhl se do prostredniho tunelu. Za zady mu vrcel vytah. Nene, hosi, uz je pozde… Nemate tu rychlost, nestihnete to…, i kdyz tunel je po pravde receno dlouhy a noha boli… No prosim, tady se jeste ke vsemu lomi, takze ted uz vubec nemate sanci me dostat… Dobehl ke generatoru, basove mrucicimu pod ocelovou deskou, nechal ruce volne klesnout a nekolik vterin odpocival. Tri ctvrtiny prace tedy mame za sebou, mozna dokonce sedm osmin… Zbyla malickost, takova polovina ctyriatricetiny… Ti troubove sjedou dolu a nahrnou se do tunelu, urcite nic netusi a depresivni zareni uz si s nimi poradi… Co by se tak jeste mohlo stat? Mohli by do tunelu hodit plynovy granat. Ale kde by ho vzali? Poplach uz ale urcite bude v chodu. Ohnostrujci by samozrejme depresivni barieru v tunelech mohli vypnout… Ale k tomu se nerozhoupou, nerozhoupou se a ani to nestihnou, protoze na to se musi sejit pet muzu s klici, vsechno promyslet a prodiskutovat, zjistit, jestli to nahodou neni lumparna jednoho z nich nebo nejaka provokace… A opravdu, kdo na celem tomhle svete by se sem dokazal skrz paprskovou barieru prodrat? Poutnik, pokud by vynalezl nejakou ochranu. Toho by zadrzelo tech sest samopalniku… A jinak nikdo… A
