»Kdyby me nekdo hledal, rekni, ze jsem jel do Departmentu vystavby. Vratim se tak za hodinu za dve. Zatim ahoj.«
Stiskl desky v podpazdi, vysel z laboratore a sebehl po schodech dolu. Zef uz prechazel po vestibulu. Kdyz spatril Maxima, zustal stat, zalozil ruce za zada a nasupil se.
»U vsech dasu, massaraks…,« spustil uz zdalky.
Maxim se dlouho nezdrzoval, chytil ho za loket a vlekl ho k vychodu.
»Kruci, co blaznis?« vzpiral se Zef. »Kam jdem? A proc…?«
Maxim ho vystrcil ze dveri a tahl ho po asfaltovem chodniku za roh ke garazim. Kolem bylo pusto a prazdno, jen na vzdalenem travniku skrehotala zahradnicka motorova sekacka.
»Herdek, tak kam me to vlacis?« zarval Zef.
»Mlc,« okrikl ho Maxim. »A poslouchej. Okamzite das dohromady vsechny nase lidi. Vsechny, co chytis… Hrome, nech tech otazek! Jen poslouchej. Vsechny, na koho padnes. A se zbranemi. Proti vratum je takovy pavilon, vis kde…? Tam se ukryjte a cekejte. Asi tak za pul hodiny… Poslouchas me, Zefe?«
»No tak co?« zeptal se netrpelive Zef.
»Asi tak za pul hodiny prijede k brane Poutnik…«
»On se vratil?«
»Neprerusuj me. Asi tak za pul hodiny k brane mozna prijede Poutnik. Kdyz ne — taky dobre. Sedte v ukrytu a cekejte na me. A az prijede Poutnik, zastrelte ho.«
»A nezblaznil ses takhle nahodou?« zeptal se Zef a zustal stat. Maxim sel dal a Zef ho s kletbami na rtech musel dobehnout. »Vsechny nas oddelaj…! Ochrana…! Kolem je to samej strelec a spicl…«
»Udelejte vsechno, co bude ve vasich silach,« rekl Maxim. »Poutnika musime zabit…«
Dosli ke garazim. Maxim nalehl na zavoru a odsunul vrata.
»To je ale prastenej napad…,« brucel Zef. »Ale proc? Proc Poutnika? Je to docela dobrej chlap, tady ho maj vsichni radi…«
»Jak myslis,« poznamenal chladne Maxim. Otevrel kufr, skrz promasteny papir ohmatal naloz s hodinovym mechanismem a znovu kapotu zabouchl. »Ted ti nemuzu nic vysvetlovat, ale mame jistou sanci. Jedinou…« Posadil se za volant a zasunul klicek do zapalovani. »A jednu vec si poradne zapis za usi: Pokud toho docela dobreho chlapa neoddelate, spocita to on mne. Mas moc malo casu, Zefe. Jednej.« Nastartoval a pomalu vycouval z garaze. Zef stal ve vratech. Takoveho ho Maxim videl poprve v zivote — vyjukaneho, znejisteleho, zaskoceneho. Sbohem, Zefe, rekl si v duchu pro kazdy pripad.
Vuz priklouzal k brane. Legionar s kamennou tvari si rozsafne zapsal cislo, otevrel kufr, nahledl dovnitr, zase ho zavrel, vratil se k Maximovi a prisne se zeptal: »Co to vyvazite?«
»Refraktometr,« rekl Maxim a podal mu propustku i pisemne povoleni na odvoz pristroje z ustavu.
»Refraktometr RL-7, inventarni cislo…,« mumlal si polohlasne legionar. »Hned si to poznamenam…« A stejne rozsafne vytahl nejaky notes.
»Neslo by to rychleji, hrozne specham.«
»Kdo vam podepisoval to povoleni?«
»Nevim… Asi Pulec.«
»Nevite… Kdyby se podepisovali citelne, bylo by to vsechno jednodussi…«
Konecne otevrel branu. Maxim vyjel na silnici a za chvili uz ze sve kraksny zdimal vsechno, co bylo v jejich silach. Pokud to nevyjde a ja preziju, nezbude mi nez utect, pomyslel si… Zatraceny Poutnik, vycenichal to, certovo kvitko, a tak se vratil… A co si pocnu, kdyz se to podari? Nic neni pripraveno, plan Palace nemam, to Filuta nestihl, a fotografii Ohnostrujcu mi taky nesehnal… Chlapci nejsou pripraveni, rozvrh akci zadny… Zatraceny Poutnik! Nebyt jeho, mel jsem jeste tri dny na pripravu planu… A armada…? A stab…! Massaraks! Ti hned ozijou! Tam je treba zacit! Ale to uz je Knourova zalezitost, ten se tomu rad zacne venovat, koneckoncu se v tom vyzna. A navic nekde krizuji bile ponorky… Massaraks, co kdyz je jeste valka? Ackoli valka snad uz skoncila. Kdovi, co se jeste chysta… Maxim odbocil z hlavni tridy do uzke ulicky mezi dvema gigantickymi mrakodrapy, oblozenymi ruzovym kamenem, a po hrbolate dlazbe dokodrcal k vetchemu zcernalemu domku. Knour uz cekal, opiral se o sloup a kouril. Kdyz vedle nej zastavilo auto, odhodil nedopalek a malymi dvirky se protahl na sedadlo vedle Maxima. Byl klidny a chladny jako vzdycky.
»Dobry den, Maku. Co se deje?«
Mak otocil vuz a vratil se zpatky na hlavni tridu.
»Vite, co je to termicka bomba?« zeptal se ho Maxim.
»Uz jsem o tom slysel,« pripustil Knour.
»Vyborne. A se synchronizovanymi rozbuskami uz jste nekdy pracoval?«
»Napriklad vcera.«
»Vytecne.«
Jistou dobu jeli mlcky. Byl velky provoz a Maxim se plne soustredil na to, aby se probil, protahl a prodral mezi obrovskymi nakladaky a starymi otriskanymi autobusy, o nikoho pritom nezavadil a nedal jinemu zavadit o sebe, aby k semaforu prijel na zelenou a k dalsimu taky na zelenou a pritom aby neztracel alespon tu bidnou rychlost, kterou z auticka vypotil, az se nakonec dostali na Lesni silnici, na onu znamou autostradu, vroubenou aleji obrovskych stromu.
To se povedlo, napadlo najednou Maxima. Po tehle silnici jsem do zdejsiho sveta prijizdel, presneji receno me po ni privazel chudak Fank — a ja nic nechapal a myslel jsem si, ze je to odbornik na navstevy z kosmu. A ted po stejne silnici mozna z tohoto sveta (nebo taky ze sveta vubec) odjizdim navzdy a jeste ke vsemu s sebou odvazim dobreho cloveka… Sklouzl pohledem ke Knourovi. Jeho tvar byla naprosto klidna, sedel s loktem protezy vystrcenym do okenka a cekal, az mu vsechno vysvetli. Mozna se divil, mozna se citil zaskocen, ale nebylo to znat, a Maxima zaplavil pocit hrdosti na to, ze mu takovy muz duveruje a bezvyhradne se na nej spoleha.
»Jsem vam velice vdecen, Knoure,« pronesl nakonec do ticha.
»Ach tak,« pronesl Knour a otocil k nemu vyzablou a zazloutlou tvar.
»Vzpominate si, jak jste me jednou na zasedani stabu vzal stranou a poskytl mi nekolik uzitecnych rad?«
»Ano.«
»Tak za to jsem vam vdecen. Poslechl jsem vas.«
»To jsem si vsiml. Musim se priznat, ze jste me tim trochu zklamal.«
»Mel jste tenkrat pravdu,« pokracoval Maxim. »Ridil jsem se vasimi radami, a diky tomu se zalezitosti vyvinuly tak, ze mam moznost proniknout do Centra.«
Knour sebou trhl.
»Ted?« zeptal se rychle.
»Ano. Musime spechat, nic jsem nestacil poradne pripravit. Muze se stat, ze me zabiji, a v takovem pripade by se vsechno zhroutilo. Proto jsem s sebou vzal vas.«
»Mluvte.«
»Az vstoupim do budovy, zustanete ve voze. Za nejaky cas se strhne poplach, mozna i strelba. Vas by se to nemelo nijak dotknout. Budete dal sedet ve voze a cekat. Cekat…« Maxim chvili v duchu pocital, »takovych dvacet minut. Pokud behem teto doby dostanete paprskovy sok, znamena to, ze je vsechno v poradku. Klidne si se stastnym usmevem ve tvari muzete padnout do mdlob… Pokud ne, vystoupite z vozu. V kufru lezi bomba s rozbuskou nacasovanou na deset minut. Vyhodite ji na vozovku, uvedete casovy mechanismus do chodu a odjedete. Strhne se panika, velka panika. Pokuste se vytezit z ni co nejvice.«
Knour chvili rozjimal.
»Souhlasil byste, abych si obtelefonoval par lidi?« zeptal se.
»Ne.«
»To mate tak,« zacal vysvetlovat Knour, »kdyz vas nezabiji, budete, pokud tomu dobre rozumim, potrebovat nejake lidi pripravene k boji. Kdyz vas zabiji, budu ty lidi potrebovat ja. Berete me prece s sebou pro pripad, ze byste to neprezil…? Sam bych dokazal jen zacit a casu bude malo, proto by to moji lide meli vedet predem. A ja jim to chci oznamit.«
»Stabu?« zeptal se Maxim nevrazive.
»V zadnem pripade. Mam svou vlastni skupinu.«
Maxim mlcel. Pred vozem uz se zvedala seda ctyrpatrova budova s kamennou zdi pred prucelim. Presne taz budova. Nekde tam chodbami bloudi Ryba a ve sve laboratori hulaka a prska Hroch. Tam je Centrum. Kruh Se
