Arkadij Strugackij
Boris Strugackij
OBYDLENY OSTROV
Kapitola prvni
Maxim otevrel prulez, vystrcil hlavu a s obavou pohledl k nebi. Nebe tu bylo nizke a jakesi tvrde, bez one lehkomyslne pruzracnosti, jez vypovida o bezednosti vesmiru a mnohosti zivych svetu — prava biblicka nebeska ban, hladka a neproniknutelna. Ta ban nepochybne spocivala na ramenou mistniho Atlanta a rovnomerne fosforeskovala. Maxim se zadival do mist, odkud priletel, a hledal v nadhlavniku diru, kterou prorazila jeho kosmicka lod, ale zadna dira tam nebyla, jen se tam jako kapky cerne tuse ve vode rozpijely dve velke cerne kanky. Odklopil masivni dvere naplno a seskocil do vysoke suche travy.
Vzduch byl horky a husty, vonel tu prach, stare zelezo, rozdrcene rostlinstvo a zivot. Smrt tu vonela taky, davna a nepochopitelna smrt. Trava mu byla po pas: nedaleko se cernaly dzungle krovin, tu a tam neusporadane cnely unyle pokroucene stromy. Bylo temer svetlo, jako na Zemi za jasne mesicne noci, chybely jen nocni stiny a prusvitna mlzna modr. Vsechno se tu zdalo sede, uprasene a ploche. Lod stala na dne obrovske kotliny s povlovnymi svahy: okolni teren se smerem k rozmazanemu, nejasnemu obzoru znatelne zvedal, coz bylo zvlastni, protoze nekde kousek stranou plynula velka a klidna reka, ktera se valila vzhuru po uboci kotliny k zapadu.
Maxim s dlani klouzajici po chladnem, lehce zvlhlem plasti obesel celou lod. Stopy po narazech objevil presne tam, kde je ocekaval. Hluboka neprijemna prohluben tesne pod indikacnim prstencem — po tehle rane lod trhave nadskocila a sklonila se ke strane, takze autopilot zacal stavkovat a Maxim musel rizeni urychlene prevzit do vlastnich rukou, a ryha vedle praveho pruzoru — to prislo asi deset vterin nato, kdyz se lod natocila bokem ke smeru pristavaciho manevru a Maxim prestal na jedno oko videt. Jeste jednou pohledl do nadhlavniku. Cerne kanky se uz stacily temer ztratit. Meteoricky dest ve stratosfere, pravdepodobnost nula cela, nula nula nula atakdale… Jenze ke kazde udalosti, ktera je v zasade mozna, jednou dojit musi…
Maxim se nasoukal zpatky do kabiny, zapnul na velitelskem pultu autoregeneracni rezim, uvedl do provozu expresni laborator a vypravil se k rece. Je to sice takove mensi dobrodruzstvi, ale jinak rutinni zalezitost. Nuda. U nas v SVP jsou dokonce i dobrodruzstvi soucasti rutiny. Meteoricky utok, nebezpecne zareni, havarie behem pristani. Havarie behem pristani, nebezpecne zareni, meteoricky utok… Dobrodruzstvi tela.
Vysoka krehka trava selestila a krupala pod nohama, na kalhotach se zachytavala pichlava semena. S drncivym zvonenim na nej naletlo mracno nejakych musek, chvili se mu hemzilo pred oblicejem a zase si ho prestalo vsimat. Dospeli, solidni lide se Skupine volneho pruzkumu vyhnou velkym obloukem. Ti se staraji o sve dospele, solidni zalezitosti a dobre vedi, ze vsechny ty nezname planety jsou ve sve podstate dosti fadni a unavne… Fadne unavne. Unavne fadni… Ovsem kdyz je vam dvacet let, kdyz dohromady nic neumite, dohromady jeste nevite, co byste jednou chteli umet, kdyz jste se jeste nenaucili hospodarit se svym nejvetsim pokladem, totiz s casem, kdyz nemate zadne zvlastni schopnosti a neda se ocekavat, ze se nejake vubec dostavi, kdyz dominantou vasi dvacetilete bytosti stejne jako pred deseti roky neni hlava, ale ruce a nohy, kdyz jste natolik primitivni, ze verite v moznost objevit na neznamych planetach neco, co si na Zemi ani nedokazeme predstavit, kdyz, kdyz, kdyz…, tak to je potom jina…, to prosim. Vezmete si katalog, otevrte ho na libovolne strance, stouchnete ukazovakem do kterekoli radky a klidne si lette. Objevte planetu, nazvete ji svym jmenem, urcujte jeji fyzikalni charakteristiky, bojujte s mistnimi obludami, pokud na nejake narazite, navazujte kontakty, bude-li s kym, nebo si tam pomaloucku polehoucku robinzonujte, pokud by se snad ukazalo, ze tam nikoho nenajdete… Ono se samozrejme neda rict, ze by to vsechno bylo zbytecne. Dockate se vdeku, dovite se, ze jste vykonali vsechno, co bylo ve vasich silach, a nejaky vyznamny odbornik si vas pozve k pohovoru… Skolaci, zejmena ti s horsim prospechem, k vam budou vzhlizet s uctou, ale kdyz vas potka ucitel, jen se zepta: »Tak ty jsi jeste porad u SVP?« prevede rec na jinou kolej a zatvari se provinile a zarmoucene, protoze odpovednost za to, ze jste jeste porad jen u SVP, vztahne na sebe. A otec rekne jenom: »Hm…,« a nejiste vam nabidne misto laboranta na svem pracovisti; a maminka rekne: »Ale Maxi, ty jsi prece jako dite docela slusne kreslil…«; a Peter rekne: »Jak dlouho to jeste chces takhle pytlikovat? Uz te ostudy bylo dost…!«; a Jenny rekne: »Seznamte se, to je muj manzel.« A vsichni budou mit pravdu, vsichni krome vas. A vy se vratite na Spravu SVP, budete se snazit nevidet dva stejne neknuby, co se hrabou v katalozich u sousedniho regalu, vytahnete dalsi dil, nazdarbuh ho otevrete a stouchnete prstem do stranky…
Nez sebehl po srazu k vode, ohledl se. Za nim se zvolna rovnala a naprimovala zdupana trava, na pozadi nebe se cernaly krivolake stromy a zaril maly krouzek otevreneho prulezu. Vsechno bylo vic nez obycejne. No a co, rekl si. Tak at… Kez bych tak nasel mocnou, starou a moudrou civilizaci. Civilizaci lidskeho typu… A byl u vody. Reka byla skutecne mohutna, klidna a dokonce i prostym okem bylo videt, jak steka z vychodu a smerem na zapad zase stoupa. (Tady je ale obludna refrakce…!) Vsiml si, ze druhy breh je povlovny a zarostly hustym rakosim a asi kilometr proti proudu trci z vody nejake sloupy a pokrivene nosniky deformovane prihradove konstrukce, diky popinavym rostlinam cele hunate. Civilizace, pomyslel si Maxim bez zvlastniho nadseni. Kolem bylo citit pomerne dost zeleza a taky neco neprijemneho a dusiveho; kdyz Maxim nabral do dlani vodu, pochopil, ze je to radiace, dosti silna a zdravi skodliva. Reka prinasela z vychodu radioaktivni latky a Maximovi bylo razem jasne, ze uzitku z tahle civilizace bude poskrovnu, ze zase slapl vedle, ze kontakt zbytecne vyvolavat nebude, ale provede jen bezne analyzy, nenapadne planetu dvakrat obletne v rovine rovniku a zase potahne po svych, na Zemi preda materialy rozsafnym strejdum z Rady galakticke bezpecnosti, kteri uz na tomhle svete neco videli a neco pamatuji, a co nejrychleji na vsechno zapomene.
Na vsechno zapomenout…
Stitive otrepal vodu z prstu a otrel si je o pisek, pridrepl a zamyslel se. Pokusil se dat si dohromady alespon hrubou predstavu o obyvatelich tehle planety, kterym se tu jen sotva bude nejak zvlast darit. Kdesi za lesy stalo mesto, jemuz se zrejme taky dvakrat nedari: spinave tovarny, vetche reaktory, z nichz se do reky vali radioaktivni odpad, seredne domy s plechovymi strechami, same zdi a skoro zadna okna, uprasene ulice, zavalene odpadky a zdechlinami domacich zvirat, kolem mesta hluboky prikop s padacimi mosty… Ackoli ne, to bylo uz pred reaktory. A lide. Znovu zkusil popremyslet si o domorodcich, ale nedokazal to. Vedel jen, ze na sobe budou mit plno svrsku, ze jsou skoro celi zabaleni do tluste hrube latky a nosi bile limecky, ktere odiraji krk. Pak uvidel v pisku stopy.
Byly to stopy bosych nohou. Nekdo tu sebehl po srazu uz pred nim a vstoupil do reky. Nekdo tezky, nemotorny, s velkymi sirokymi chodidly a nohama do o — nepochybne humanoid, jedine ze mel na nohou po sesti prstech. S hekanim a funenim slezl po svahu, chvili pajdal po pisku, jeho telo splouchlo do radioaktivnich vod, chraptive si odfrkl a plaval na druhou stranu, do husteho rakosi. S vysokym bilym limeckem u krku…
Vsechno kolem nahle ozaril jasny modravy zablesk, vzapeti nad srazem cosi zahrmelo, zasycelo a zaprastelo ohnivym treskem. Maxim vyskocil. Po strmem brehu se sypala hlina, neco se s nebezpecnym hvizdem prehnalo po nebi, zuchlo doprostred reky a zvedlo vysoky gejzir smiseny s bilou parou. Maxim se chvatne rozbehl zpatky. Uz vedel, co se stalo, jen nechapal proc, a vubec ho neprekvapilo, kdyz na miste, kde jeste pred nekolika okamziky stala lod, spatril kolotajici sloup rozzhaveneho dymu, ktery se jako giganticka vyvrtka zaryval do fosforeskujici bane. Lod pukla, keramitova skorapka planula nafialovelym zarem, kolem vesele horela sucha trava, plapolaly kroviny a prvni prouzky dymu uz stoupaly i z pokroucenych stromu. Do tvare mu zabusil zbesily zar, Maxim si zastinil oblicej dlani a ustupoval po hrane srazneho brehu — nejdriv o krok, pak o dalsi krok a zase a zas… Couval dal, upiral uslzene oci na tu nadhernou, velkolepe zhnouci pochoden, z niz vystrelovaly nachove a zelenave jiskry,
