»Vase jmeno! Hodnost! Ukol!«
Gaje rafinovanost tohoto bleskurychleho vypadu nadchla, ale zajatec ocividne nerozumel ani hontsky. Znovu vycenil sve velkolepe zuby, poplacal se po prsou a rekl Machsim, stouchl trestance do boku a peclive vyslovil Zef a pak se rozpovidal — pomalu, s velkymi pauzami, zive pritom gestikuluje a ukazuje obema rukama na strop a pak zase na podlahu. Gajovi se zdalo, ze v te promluve zachytil par znamych sluvek, ale ta s celou veci nemohla mit absolutne nic spolecneho. Kdyz zajatec umlkl, ozval se kapral Varibobu.
»Rekl bych, ze je to vsemi mastmi mazany spion,« prohlasil stary kalamar. »Musime to hlasit panu brigadyrovi.«
Pan rytmistr jako by ho vubec neslysel.
»Vy uz muzete jit, Zefe,« vybidl vychovance. »Prokazal jste snahu a to vam bude pricteno k dobru.«
»Tisicere diky, pane rytmistre!« zahrimal Zef a uzuz se hotovil odejit, jenze zajatec najednou vyrazil jakesi tlumene sluvko, naklonil se pres prepazku a shrabl ze stolu balicek cistych tiskopisu, lezicich pred kapralem.
Varibobu se k smrti vylekal (to je mi teda kapral za vsechny prachy!), ucukl do kouta a mrstil po divochovi perem. Divoch nasadku obratne zachytil v letu, uvelebil se primo na prepazce a zacal na obracenou stranu tiskopisu neco kreslit, aniz venoval nejakou pozornost Gajovi a Zefovi, kteri se ho pokouseli uchopit z obou stran za paze.
»Nechte toho!« okrikl je pan rytmistr a Gaj ochotne poslechl: udrzet to hnede zvire bylo totez, jako kdybyste se snazili chytit jedouci tank za pas.
Pan rytmistr a Zef se postavili nad zada zadrzeneho a pres rameno nakukovali, co to tam cmara.
»Rek bych, ze je to jednoduche] nacrt sveta,« broukl neprilis jiste Zef.
»Hm…,« podotkl pan rytmistr.
»No jasne! Tady v prostredku ma Svetovy Svetlo, tohle je Svet a tady jsme podle myho nazoru my.«
»Ale proc je to vsechno tak ploche?« zeptal se podezirave pan rytmistr.
Zef pokrcil rameny.
»Asi projev detskyho usuzovani… Infantilismus… Podivejte se, ted nejspis naznacuje, jak se sem k nam dostal.«
»Ano, to je mozne, o takovem silenstvi uz jsem slysel…«
To uz se mezi hladke pevne rameno zajatcovo a hrubou propocenou Zefovu halenu dokazal protlacit i Gaj. Obrazek, ktery spatril, mu pripadal smesny. Takhle si deticky z prvni tridy predstavuji a zobrazuji svet: uprostred maly krouzek, oznacujici Svetove Svetlo, kolem nej velka kruznice, ktera predstavuje Sferu Sveta, a na kruznici velka plna tecka, ke ktere staci primalovat rucicky a nozicky a uz je z toho »tohle je Svet a tohle jsem ja«. A sferu ten cvok nedokazal zobrazit jako pravidelny kruh, vysel mu z toho protahly oval. Blazen, o tom neni pochyb… Nakonec namaloval prerusovanou caru odnekud z podzemi k tecce — pry takhle jsem se k vam dostal.
Mezitim se zajatec zmocnil dalsiho formulare a rychle maloval dve malicke Sfery Sveta, kazdou v jinem rohu, a taky je spojil prerusovanou carou a k tomu vsemu naskrabal nejake klikyhaky. Zef beznadejne hvizdl a rekl panu rytmistrovi:
»Dovolte mi odejit!«
Pan rytmistr ho vsak nepustil.
»Ee… Zefe, pokud se nemylim, racil jste kdysi pusobit v oblasti… ee…« A zatukal si skrcenym ukazovakem na temeno.
»Tak jest,« pripustil po odmlce Zef.
Pan rytmistr se prosel po kancelari.
»A nemohl byste… eee, jak bych to rekl…, zformulovat svuj nazor na tohle individuum… z hlediska vasi profese, asi takhle bych to rekl…«
»To bych prosim nikterak nemohl,« rekl Zef. »Ztratil jsem pravo hovorit z titulu svy profese.«
»Chapu,« zarazil ho pan rytmistr. »To je v poradku. Za to vas chvalim. Ale…«
Zef stal v pozoru s vypoulenyma ocima a pan rytmistr se zcela zjevne ocitl ve velkych rozpacich. Gaj vsechno moc dobre chapal. Pripad to byl vazny, zatracene vazny. Co kdyby se z toho divocha opravdu vyklubal spion? Pan stabni lekar Zogu je samo sebou perfektni dustojnik, ohromny legionar, ovsem jinak jen a jen stabni lekar. Kdezto ta zrzava tlama Zef se ve sve veci vyznala skvele, nez se dala na cestu zlocinu.
»No tak dobre,« povzdechl si pan rytmistr. »Co se da delat… Ale kdyz to vezmete ciste lidsky…« Zastavil se pred Zefem. »Chapete? Ciste lidsky… Skutecne se domnivate, ze je to silenec?«
Zef si s odpovedi daval na cas.
»Tak ciste lidsky, rikate? To by snad slo, ciste lidsky. Mylit se je prece cloveku vlastni… Takze ciste lidsky bych se klonil k nazoru, ze jde o ukazkovy pripad rozpolceni osobnosti, provazeny vypuzenim vlastniho ja a jeho nahrazenim ja domnelym. Dal bych z ciste lidskeho hlediska, budujiciho na zivotni empirii, doporucoval elektrosok a fleopreparaty.«
Kapral Varibobu si to potajmu vsechno sepsal, ale pana rytmistra nenapalite. Listek se zaznamy kapralovi vzal a zastrcil ho do naprsni kapsy sveho frence. Mach-sim se znovu rozpovidal a hovoril stridave k panu rytmistrovi a k Zefovi — ten nebozak asi neco chtel, asi se mu neco nezdalo — ale vtom uz se otevrely dvere a vstoupil pan stabni lekar, jehoz tato udalost zrejme vytrhla od obeda.
»Nazdar, Toote,« prohodil otravene. »Oc bezi? Vy jste, jak vidim, ziv a zdrav, z toho mam radost… A co je tohle za kreaturu?«
»Vychovanci ho chytili v lese,« vysvetlil pan rytmistr. »Mam takove podezreni, ze je to silenec.«
»Simulant je to, zadny silenec,« zavrcel pan stabni lekar a nalil si z karafy sklenici vody. »Poslete ho zpatky do lesa, at pekne maka.«
»Nas clovek to neni,« namitl rytmistr. »A zatim nevime, kde se tu vzal. Ja bych rekl, ze se ho pred casem zmocnili degenerati, on se tam zblaznil a prebehl k nam.«
»To by se stat mohlo,« utrousil sarkasticky pan stabni lekar. »Clovek se nejdriv musi zblaznit, aby se mu chtelo prebehnout k nam.« Pristoupil k zajatci a rovnou se mu chtel podivat pod horni vicka. Zajatec vyhruzne vycenil zuby a jemne ho odstrcil. »Nono!« okrikl ho pan stabni lekar a obratne ho capl za prave ucho.
Zajatec se podridil. Pan stabni lekar mu obratil vicka naruby, s lehkym pohvizdovanim mu prohmatal krk, ohnul a zase narovnal ruku v lokti, pak se s velkym hekanim a supenim sehnul a klepl ho pod koleno, vratil se ke karafe a vypil dalsi sklenici vody.
»Pali me zaha,« oznamil.
Gaj pohledl na Zefa. Muz s rysavym plnovousem a s rucnim kanonem u nohy civel do zdi, jako by se ho to vsechno ani v nejmensim netykalo. Pan stabni lekar se napil a znovu se zacal zabyvat cvokem. Prohmataval ho, proklepaval, dival se mu na zuby, dvakrat ho pesti prastil do bricha, pak vytahl z kapsy plochou krabicku, rozmotal drat, zastrcil konec do zasuvky a zacal krabicku prikladat k ruznym castem divochova tela.
»Tak,« rekl a smotal kabel. »A rikate, ze je jeste ke vsemu nemy…?«
»Ne,« rekl pan rytmistr. »Mluvi, ale nejakym zvirecim jazykem Nerozumi nam. A tohle nakreslil.«
Pan stabni lekar si prohledl obrazky.
»Taktaktak,« odtusil hloubave. »Ohromne…« Vytrhl kapralovi pero a rychle na kousek papiru namaloval kocku, jak ji maluji deti — z krouzku a carek. »A co rikas tomuhle, kamarade?« rekl a podal kresbicku cvokovi.
Ten ani na okamzik nezavahal, hned zacal skrabat perem po papire znovu a vedle kocky vzniklo podivne chlupate zvire s tezkym nevlidnym kukucem. Gaj takove zvire neznal, ale jedno pochopil: tohle nebyl detsky obrazek. Uzasna kresba, proste skvela. Az trochu hruzostrasna podivana. Pan stabni lekar vztahl ruku po peru, jenze cvok mu ho nevratil a namaloval jeste jednoho zivocicha — s obrovskyma usima, vrascitou kuzi a tlustym ocasem misto nosu.
»Bajecne!« rozerval se nadsene pan stabni lekar a poplacaval se po bocich.
Cvok nebyl k zastaveni. Ted nenamaloval zvire, ale nejaky pristroj, podobny velke pruhledne mine. Dovnitr do miny sikovne usadil sediciho clovicka, zaklepal na nej prstem a tymz prstem poklepal po vlastnim hrudniku a pronesl:
»Machch-ssim.«
»Tuhle vec moh videt u reky,« prohodil tise pristoupivsi Zef. »Dneska v noci jsme to spalili. Ale ty obludy…?« Zakroutil hlavou.
Pan stabni lekar jako by si ho teprve ted vsiml.
»A, profesor!« zvolal s pitvornym potesenim. »A ja porad co mi to tu v kancelari smrdi. Nebyl byste tak laskav, kolego, a nepronasel vase velemoudre soudy z tamhletoho kouta? To bych vam byl opravdu velice
