stejnym kourem, jenomze k tomu neuzivali bilych tycinek, ale kratkych a dlouhych drevenych predmetu, podobnych starobylym detskym pistalam. Vdechovali nejake narkotikum, coz je nepochybne jeden z nejskodlivejsich zlozvyku vubec — Maxim se tehdy utesoval jen tim, ze ten sympaticky Gaj byl zrejme take kategoricky proti tomuto zvyku.
Rudooky narkotickou tycinku kvapne vyhodil oknem a z neznameho duvodu si zamaval dlani pred oblicejem. Maxim si pro jistotu take zamaval dlani pred oblicejem a znovu se predstavil. Ukazalo se, ze rudooky se jmenuje Fank, a tim rozmluva skoncila. Jeste takovych pet minut sedeli, vymenovali si privetive pohledy, jeden druhemu ukazovali na nekonecnou kolonu nakladnich aut a po rade opakovali: »Massaraks!« Pak dlouhatansky had aut prece jen skoncil a Fank se dostal na dalnici.
Zrejme mel hrozne naspech. Alespon okamzite provedl neco, ze se motor vmziku sametove rozbzucel, potom spustil nejake hnusne kvilici zarizeni a — nakolik to Maxim mohl posoudit — bez jakychkoli ohledu na elementarni pravidla bezpecnosti silnicniho provozu uhanel po dalnici nejvyssi moznou rychlosti, hlava nehlava predjizdeli kolonu a na posledni chvili uhybali automobilum, ktere se ritily v protismeru.
Predehnali celou kolonu, potom predjeli siroky rudy kocar s osamelym, na kost promocenym ridicem a div nevjeli do prikopu, protahli se kolem dreveneho dvoukolaku na obrovskych kolech velikosti dospeleho muze, ktery tahlo bezocase prehistoricke zvire; pak vyti jejich vozu zahnalo mimo silnici skupinu chodcu v celtovych plastich; vritili se pod klenbu zmoklych kosatych stromu, vysazenych v rovnych radach po obou stranach silnice — Fank neustale zvysoval rychlost, proudici vzduch jecel na hranach karoserie, kocary vydesene sirenou se tiskly ke krajnici a uvolnovaly cestu. Maximovi se zdalo, ze auto neni na takovou rychlost stavene, pripadalo mu prilis nestabilni a jizda mu byla trochu neprijemna.
Zakratko uz vozovku obstoupily domy. Automobil se prihnal do mesta a Fank byl nucen prudce zvolnit.
Ulice byly zbytecne uzke a doslova ucpane kocary. Fankuv vuz, svirany ze vsech stran nejruznejsimi povozy, vozidly a mechanismy, se sotva plazil. Pred nimi az nekam do polou nebe vyrostla zadni stena skrinoveho navesu, pokryta neforemnymi pestrobarevnymi napisy s hrubymi kresbami lidi a zvirat. Vlevo vedle nich se stejnou rychlosti sunuly dva osobni vozy stejne jako ten jejich, nacpane zive gestikulujicimi muzi a zenami. Krasnymi, napadnymi zenami, kam se na ne hrabe takova Ryba. Jeste dal vlevo kovove hrmotila jedinym mamutim kolem jakasi mistni varianta gyromatu, co chvili chrlici modre a zelene jiskry a k prasknuti precpana cestujicimi. Vpravo byl chodnik, mrtvy pas asfaltu, po nemz vozidla nesmeji jezdit. Po chodniku kracely huste proudy lidi, oblecenych do podivneho satstva fialovych a cernych odstinu, kteri do sebe vrazeli, snazili se jeden druheho predehnat, obratne se navzajem vyhybali, ti dravejsi se tlacili jednim ramenem dopredu, co chvili vbihali do otevrenych, jasne osvetlenych dveri a misili se s davy, ktere kypely a prelevaly se za velikanskymi opocenymi skly, misty se v ulicich najednou shlukli a vyvolavali dopravni zacpy a zmatek, natahovali krky a nekam zvedave nakukovali. Byly tu spousty hubenych a bledych tvari, napadne pripominajicich Rybinu; skoro vsichni byli osklivi, zbytecne a nezdrave vyschli, prilis bledi, nevzhledni a hranati. Presto pusobili dojmem lidi spokojenych — casto a ochotne se smali, chovali se nenucene, oci se jim leskly a vsude se ozyvaly zvucne, vzrusene hlasy. Nejspis ten svet prece jen bude usporadan pomerne slusne, pomyslel si Maxim. Domy vypadaji vcelku optimisticky — do posmourneho dne temer vsechna okna sviti, takze nedostatkem elektricke energie tu rozhodne netrpi. Nad strechami prevesele mihotaji barevna svetla, ulice jsou umetene a ciste oplachnute, temer vsichni obyvatele upravne obleceni, a pokud jde o ty strhane tvare — inu coz, svet je to asi chudy, ne zcela zdravy, ale presto se, alespon na prvni pohled, zda byt vcelku uspesny.
Najednou se v ulici neco zmenilo. Ozvaly se exaltovane vykriky. Nejaky clovek se sapal na proskleny poulicni stanek, povesil se za strechu, volnou rukou energicky zamaval a zacal neco volat. Dav na chodniku se rozezpival. Lidi zastavovali, snimali capky a klobouky, priserne poulili oci a zpivali, rvali do uplneho ochrapteni a pozvedali uzke obliceje k obrovskym napisum v ruznych barvach, ktere se rozhorely napric nad vozovkou.
»Massaraks!« zasycel Fank a vuz zaklickoval. Maxim na nej pohledl. Muze u volantu polila smrtelna bledost — najednou byl k nepoznani. Zakyval hlavou, s obtizemi odtrhl ruku od volantu a zdesene se zadival na hodinky.
»Massaraks…,« zastenal a z ust mu vyletlo jeste nekolik slov, z nichz Maxim zachytil uz jen »nerozumim«.
Ohledl se pres rameno a uz znetvorena tvar ztratila i posledni zbytky puvodni podoby. Maxim se dozadu podival take, ale nezjistil za vozem nic zvlastniho. V zavesu za nimi se pohyboval uzavreny hranaty zluty automobil.
Rev venku na ulici uz byl temer nesnesitelny, ale Maxim ted mel docela jine starosti. Fank zjevne ztracel vedomi, a jejich auto jelo stale dal; naves pred nimi zvolnil, rozsvitila se jeho jasna brzdova svetla, pestre pocmarane zadni celo se najednou prudce priblizilo, ozval se odporny skripot, nasledovala duta rana a zmuchlana kapota se splasene vzepjala.
»Fanku!« zvolal Maxim. »Fanku! To se nesmi!«
Fank bezvladne lezel s hlavou oprenou o loket, spocivajici na ovalnem volantu a prervane a hlasite stenal. Kolem kvilely pneumatiky, provoz se zastavil a rozervaly se klaksony ostatnich aut. Maxim popadl Fanka za rameno a zatrasl jim, pak toho nechal, otevrel dvere a vykrikl: »Sem! Je mu spatne!«
U auta uz se sebehl zpivajici, rvouci a ramusici dav, lide prekotne mavali rukama, nad hlavami se mihaly zatate pesti, desitky paru krvi podlitych oci zbesile rotovaly v ocnich jamkach. Maxim zhola nicemu nerozumel: Nevedel, zda ty lidi tak rozhorcila jejich nehoda, zda maji z neceho tak nezrizenou radost, ci zda nekomu hrozi. Kricet nemelo smysl, neslysel vlastniho slova, a tak se radeji vratil do vozu k Fankovi. Ten uz byl zaboren v operadle s hlavou neprirozene zvracenou dozadu, ze vsech sil si dlanemi mnul spanky, tvare a temeno a na rtech mu bublaly sliny. Maxim pochopil, ze jeho spolecnika suzuje nesnesitelna bolest, pevne ho uchopil za zapesti a chvatne se soustredil, aby prelil jeho fyzicke utrpeni do sebe. Nebyl si jist, zda se to povede i s obyvatelem jine planety, horecne patral po prislusnem nervovem kontaktu, ale nemohl ho najit, a vtom Fank navic odtrhl dlane od spanku a ze vsech svych chabych sil zacal Maxima odstrkovat a neco zoufale mumlat plactivym hlasem. Maxim pochopil jen: »Bezte, bezte…« Bylo jasne, ze Fank neni pri smyslech. To uz se dvirka u volantu otevrela, do auta se vnorily dva rozpalene obliceje pod cernymi barety, zaleskly se rady kovovych knofliku — a hned nato popadla Maxima spousta tvrdych, pevnych rukou za paze, za ramena a boky a za krk a ty ruce ho odtrhly od Fanka a vytahly z vozu ven. Nebranil se, necitil v tom pocinani hrozbu nebo zly umysl, spis naopak. Uz hluboko ve rvoucim davu jeste stacil zahlednout, jak ti dva v baretech odvedli bolesti zkrouceneho Fanka ke zlutemu hranatemu vozu a dalsi tri cerne barety mezitim odtlacovaly lidi s rukama nad hlavou, kteri se shlukli kolem havarovane limuziny. Pak odesli, vrestici dav se neprodysne semkl kolem vraku, ten se nemotorne zahybal, nazvedl, obratil se na bok a vzduchem se mihla pomalu se otacejici kola — a uz lezi strechou dolu, nejaci dva na nej lezou, vsichni ostatni krici a zpivaji a vsechny zachvatilo horecnate, silene veseli.
Maxima zatlacili az k domovni zdi, pritiskli ho k mokremu vykladu, a kdyz natahl krk, uvidel pres hlavy davu, jak se zluty hranaty automobil s medenym klapotem prodral zaplavami chodcu a aut a zmizel z dohledu.
Kapitola ctvrta
Pozde vecer Maxim pochopil, ze tohohle mesta ma uz po krk, ze uz tady nechce nic videt, ale zato by neco snedl. Stravil cely den na nohou, nezvykle hodne toho zazil, temer nic nepochopil, prostym poslechem se naucil nekolika dalsim slovum a identifikoval nekolik pismen na vyvesnich stitech a plakatech. Nestastny pripad s Fankem ho prekvapil a vyvedl z konceptu, ale v podstate byl nakonec spokojen, ze je zase sam svym panem. Mel samostatnost rad a po celou tu dobu, co sedel v Hrochove spatne vetranem ctyrpatrovem termitisti, se mu nejvic nedostavalo prave samostatnosti. Kdyz si vsechno promyslel, rozhodl se, ze se na nejaky cas ztrati. Slusnost je slusnost, ale on potrebuje hlavne informace. Procedura kontaktu mezi civilizacemi je samo sebou veci posvatnou, jenze lepsi prilezitost k ziskani nezavislych informaci uz se mu tezko naskytne…
Mesto jeho obrazotvornost ohromilo. Tisklo se k terenu, vsechen pohyb se tu odehraval bud po zemi, nebo pod jejim povrchem; obrovske prostory mezi domy a nad domy zely prazdnotou, vydane napospas dymu, desti a mlze. Mesto bylo sede, zakourene, bezbarve a vsude, kam oko dohledlo, unavne stejne — ne diky budovam, mezi nimiz se nasly i velmi vzhledne stavby, ne pro jednotvarny kvas davu v ulicich, ani pro nezmernou syrovost ci pro podivuhodnou nezivotnost zaplav kamene a asfaltu — bylo stejne svou obecnou, nejobecnejsi, nejvlastnejsi podstatou. Podobalo se gigantickemu hodinovemu mechanismu, ve kterem neni stejna ani jedina soucastka, ale vsechny ty soucastky se stale pohybuji, otaceji, schazeji a zase rozchazeji v pravidelne se opakujicim, stejnem,
