chapal, ze jsou to prece jen lide, ne opice, ani pancerovi vlci, prestoze jejich dech byl smrduty, doteky dravci a zamery spinave a odporne. A prece zakousel jistou litost, jako by ztratil drivejsi cistotu, jako by prisel o zdanlive neoddelitelny kousek duse nekdejsiho Maxima, vedel, ze tamten Maxim zmizel navzdy, bylo mu z toho trochu trpko a budilo to v nem jakousi dosud nepoznanou hrdost…
»Pojdme, Maxime,« pronesla tise Rada.
Poslusne vykrocil za ni.
»Zkratka a dobre vam uplachl.«
»Nedalo se nic delat.. . Sam nejlip vite, jak to v takovych pripadech vypada…«
»Zatracena prace, Fanku! Vy jste prece nic delat nemusel. Stacilo by, kdybyste si byval vzal ridice.«
»Ja vim, ze je to moje vina, ale koho by napadlo…«
»Uz toho nechte. Co jste zatim podnikl?«
»Jakmile me pustili, zavolal jsem Megovi. Megu nic nevi. Pokud se vrati k nemu, profesor nam to okamzite oznami… Dal jsem nechal sledovat vsechny domovy pro slabomyslne… Nemuze utect daleko, lide ho proste nenechaji, je prilis napadny…«
»A dal?«
»Vzbouril jsem svoje lidi na policii. Prikazal jsem jim, aby sledovali vsechny prestupky proti verejnemu poradku vcetne porusovani pravidel silnicniho provozu. Nema doklady. Vydal jsem pokyn, aby mi byly zasilany zpravy o vsech zadrzenych bez dokladu… Nema zadnou sanci ztratit se nam z dohledu, i kdyby chtel… Podle meho nazoru je to otazka dvou tri dnu… Jednoduche jako facka, banalni zalezitost…«
»Banalni! Co mohlo byt banalnejsi: Posadit se do vozu, zajet do televizniho studia a privezt sem jednoho muze… A vy jste si neporadil ani s takovou malickosti.«
»Je to moje vina. Ale fatalni shoda okolnosti…«
»Uz jsem rekl, ze okolnosti me nezajimaji. Skutecne vypada jako silenec?«
»Tezko rict… Nejspis asi pripomina divocha. Dobre umyteho a udrzovaneho horala. Ale snadno si dokazu predstavit situaci, kdy vypada jako blazen… A pak, ten vecny idiotsky usmev, kretenske zblebtani misto normalni lidske reci… A celkove vypada jako pitomecek…«
»Chapu. Vase opatreni schvaluji… A jeste neco, Fanku. Spojte se s ilegaly.«
»Coze?!«
»Pokud ho v nekolika nejblizsich dnech nedopadnete, urcite se objevi mezi ilegaly.«
»Ja ovsem nechapu, co by divoch mohl pohledavat mezi ilegaly.«
»V ilegalite pracuje hodne divochu. Nechte uz tech hloupych otazek a delejte, co vam rikam. Pokud vam unikne jeste jednou, propustim vas.«
»Podruhe uz mi neutece.«
»To jsem rad. Co mate jeste?«
»Zajimavy drb o Puchyrovi.«
»O Puchyrovi? Co konkretne?«
»Omlouvam se, Poutniku… Kdybyste dovolil, radeji vam to poseptam do ucha…«
Kapitola pata
Pan rytmistr Cacu dokoncil instruktaz a rozkazal: »Kaprale Gaale, vy tu zustanete. Ostatni mohou jit.« Kdyz ostatni velitele odesli — husim pochodem, kazdy s nosem prilepenym na zatylek muze pred sebou — pan rytmistr si jistou dobu Gaje prohlizel, pohupuje se na zidli a piskaje si starou vojackou pisen Mamo, nech toho. Pan rytmistr Cacu se ani v nejmensim nepodobal panu rytmistru Tootovi. Byl podsadity, tmavolici, s velkou plesi a mnohem starsi nez Toot, v nedavne minulosti se zucastnil osmi primorskych incidentu a jeho stejnokroj zdobil Ohnivy kriz a tri medaile Za nespoutanost v palbe; hodne se vykladalo o jeho fantastickem souboji s bilou ponorkou, kdy jeho stroj dostal primy zasah a vzplanul, ale on strilel dal, dokud ze straslivych popalenin neztratil vedomi; rikalo se, ze na jeho tele nenajdete jeden kousek vlastni kuze, jen cizi transplantaty, a na leve ruce mu chybely tri prsty. Byl primocary a hruby, pravy valecnik, ktery na rozdil od rytmistra Toota zasadne nepovazoval za nutne tajit sve nalady ani pred muzstvem, ani pred velenim. Kdyz se citil dobre, vedela cela brigada, ze pan rytmistr Cacu je vesely, zato kdyz nebyl ve sve kuzi a hvizdal si Mamo, nech toho…
Kdyz se mu Gaj predpisovym pohledem dival do oci, zmocnovalo se ho zoufalstvi pri pomysleni, ze se mu jakymsi Gajovi samotnemu neznamym zpusobem povedlo tohohle skveleho cloveka zarmoutit a rozzlobit. Chvatne v pameti prebiral vsechny sve vlastni prestupky i hrisky legionaru z jeho sekce, ale nedokazal si vzpomenout na nic, co by uz predem nebylo zazehnano nedbalym mavnutim bezprste ruky a ochraptele uvrcenym:
»No boze, vsak jsme v Legii. Na to se sere…«
Pan rytmistr se dal lehce pohupoval a tise si piskal.
»Nemam rad kecy a priblbly cmaranice, kaprale,« pronesl nakonec. »Bud kandidata Sima doporucujes, nebo ho nedoporucujes. Tak jak to je?«
»Tak jest, doporucuji, pane rytmistre!« vychrlil chvatne Gaj. »Ale…«
»Zadny ale, kaprale! Doporucujes, nebo nedoporucujes?«
»Tak jest, doporucuji.«
»A jak mam potom rozumet tem dvema lejstrum?«
Pan rytmistr netrpelivym pohybem vylovil z naprsni kapsy dva prelozene papiry, rozprostrel je na stole a pridrzel zmrzacenou rukou.
»Tady ctu: Doporucuji vyseuvedeneho Maka Sima jako oddaneho a schopneho atakdale… Tomu bych vsemu rozumel, protoze koncis: …k udeleni cestne hodnosti kandidata na vojina Bojove legie. Jenze je tady este ta tvoje druha moudrost, kaprale: … V souvislosti s vyseuvedenym povazuji za svou povinnost upozornit veleni na nezbytnost dukladne proverky jmenovaneho kandidata na vojina Bojove legie M. Sima. Massaraks! Tak co vlastne chces, kaprale?«
»Pane rytmistre!« ozval se rozruseny Gaj. »Ale ja jsem skutecne v tezke situaci. Znam budouciho kandidata Sima jako schopneho a ukolum Legie oddaneho obcana. Jsem si jist, ze nasi veci prinese mnoho uzitku. Avsak vzhledem k tomu, ze v Legii je misto jen pro kristalove ciste…«
»No dobra, dobra!« prerusil ho netrpelive pan rytmistr. »Zkratka a dobre to udelame takhle, kaprale. Jedno z tech lejster si ted vezmes a okamzite ho roztrhas. Uvazuj, hochu! Prece nemuzu k panu brigadyrovi prijit s dvouma papirama. Bud ano, nebo ne! Tady jsme v Legii, kaprale, a ne na filozoficky fakulte. Mas dve minuty na rozmyslenou.«
Pan rytmistr vytahl ze stolu tlusty spis a s odporem jej hodil pred sebe. Gaj sklesle pohledl na hodinky. Volba to byla nesmirne tezka. Tajit pred velenim nedostatecnou znalost doporucovaneho je praveho legionare nedustojne a necestne, a to i v pripade, kdyz jde o nekoho jako Mak. Na druhe strane by vsak bylo necestne a legionare nedustojne vyhybat se odpovednosti a prehrat rozhodnuti na pana rytmistra, ktery Maka videl jen dvakrat, a to jen pri nastupu roty. No dobra, tak jeste jednou. V jeho prospech svedci, ze vroucne a opravdove prijal za sve ukoly Legie; bez jedineho zadrhele prosel podrobnymi prohlidkami v Departmentu verejneho zdravi; kdyz ho pan rytmistr Toot a pan stabni lekar Zogu vyslali do nejake tajne instituce, patrne na proverku, tuto proverku se cti absolvoval. (Pravda, tohle je udaj od samotneho Maka, dokumenty ztratil, ale jak jinak by se ocitl bez dozoru ve meste?); a je to statecny chlap, rozeny bojovnik — sam se vyporadal s Krysarovou bandou — je sympaticky, snadno se sblizuje s lidmi, je dobromyslny a naprosto nezistny. A vubec je to clovek nevsednich schopnosti. A ted nejaka ta proti: Vubec neni znamo, odkud pochazi a co je vlastne zac. Na svou minulost se bud vubec nepamatuje, nebo o ni nechce mluvit… a nema zadne doklady. Ale je tohle vsechno nejak zvlast podezrele? Vlada kontroluje jen hranice a centralni oblasti. Dve tretiny uzemi statu se zmitaji v anarchistickych vybojich, lide odtud utikaji, je tam hlad, epidemie a doklady tam nema vubec nikdo, ti mladsi ani nevedi, co to doklady jsou. A kolik je mezi nimi nemocnych, hlavne tech, co ztratili pamet, dokonce i degeneratu… Koneckoncu hlavni je, ze Mak neni degenerat…
»Cekam, kaprale!« prerusil jeho uvahy pan rytmistr.
»Tak jest, pane rytmistre!« pronesl odevzdane Gaj, »Dovolte…«
Vzal sve hlaseni se zadosti o proverku a pomalu ho roztrhal.
