dvakrat slysel zeza dveri podivne, vzrusene hlasy. Mozna take izolace pro navstevniky z vesmiru, kteri cekali, az o nich bude rozhodnuto.
Ryba, vzprimena jako svice, kracela sirokym muzskym krokem pred nim a Maximovi ji najednou bylo strasne lito. Tahle zeme patrne jeste neznala prumysl krasy, a tak byla chudinka Ryba vydana sama sobe napospas… S ridkymi bezbarvymi vlasky, ktere se plazily zpod bileho cepecku, s obrovskymi lopatkami, zvedajicimi na plasti dva ostre hrbolky a s nestvurne tenkyma nozkama se ani clovek dost dobre nemuze citit na vysi — maximalne tak pred vetrelci z cizich svetu, pokud mozno nehumanoidy. Profesoruv asistent se k ni choval prezirave, zatimco Hroch sam ji prakticky neregistroval a obvykle ji oslovoval jakymsi »yyy«, coz v jeho mluve zrejme odpovidalo interkosmickemu »eee…« Maxim si vzpomnel na svuj ne prave nejneznejsi vztah k ni a zahlodala v nem vycitka. Dohnal ji, pohladil po kostnatem rameni a rekl:
»Nolu je pasak, hezka.«
Zvedla k nemu suchou tvar a v tu chvili se jako jeste nikdy podobala prekvapenemu cejnu en face. Shodila jeho ruku ze sveho ramene, nachmurila sotva patrne oboci a prisne prohlasila:
»Maxim osklivy. Muz. Zena. To se nesmi.«
Maxim schliple zvolnil a zase se drzel par kroku za ni.
Tak dosli az na konec chodby. Ryba strcila do dveri a ocitli se ve velke svetle mistnosti, ktere Maxim v duchu rikal prijimaci salon. Okna tu byla nevkusne dekorovana pravouhlou mrizi ze silnych ocelovych prutu; vysoke calounene dvere vedly do Hrochovy laboratore a pred temito dvermi vzdy buhviproc sedeli dva napadne urostli neprilis ciperni domorodci, kteri neodpovidali na pozdrav a nalezali se ve stavu jakehosi trvaleho transu.
Ryba jako vzdy hned sla do laboratore a Maxima nechala v predpokoji. Maxim jako vzdy pozdravil a jako vzdy se odpovedi nedockal. Dvere do laboratore zustaly pootevrene, zaznival odtud zvucny podrazdeny Hrochuv hlas a jasne cvakani beziciho mentoskopu. Maxim pristoupil k oknu a zatim sledoval mlhavou vlhkou scenerii, lesnatou krajinu, roztatou stuhou dalnice, vysokou kovovou vez, v mlze sotva viditelnou, ale rychle ho to prestalo bavit, a tak necekal, az ho nekdo vyzve, a vstoupil do laboratore.
Jako obvykle to tu prijemne vonelo ozonem, mihotaly kontrolni monitory, plesaty utrapeny asistent s nezapamatovatelnym jmenem a prezdivkou Lustr se tvaril, ze serizuje aparaturu, a se zajmem sledoval kraval. V laboratori se totiz prave odehraval kraval.
V Hrochove kresle za Hrochovym stolem sedel neznamy clovek s hranatym oloupanym oblicejem a rudyma zateklyma ocima. Hroch se pred nim rozkrocil v lehkem predklonu a s rukama v bok. Rval. Krk mel sedavy, lysina plapolala nachem podvecernich cervanku a z ust do vsech stran odstrikovaly sliny.
Maxim se vynasnazil zbytecne na sebe neupoutat pozornost, tichounce se proplizil na sve pracovni misto a tlumene pozdravil asistenta. Lustr, bytost nervozni a vecne vyjukana, nadskocil hruzou a zakopl o tlusty kabel. Maxim ho v posledni chvili stacil zachytit za ramena, nestastny Lustr ochabl a zvratil oci v sloup. Krve by se v nem nedorezal. Byl to zvlastni clovek, Maxima se panicky bal. Odnekud se neslysne vynorila Ryba s otevrenou lahvickou a okamzite ji Lustrovi prilozila k nosu. Lustr skytl a ozil. Driv nez znovu stacil uniknout do nebyti, Maxim ho oprel o plechovou skrin a chvatne ho opustil.
Kdyz se posadil do snimaciho kresla, zjistil, ze muz se sloupanou tvari prestal poslouchat Hrocha a soustredil pozornost na nej. Maxim se privetive zaculil. Vtom Hroch straslivou silou prastil pesti do stolu a vrhl se po telefonu. Neznamy vyuzil vznikle pauzy a pronesl nekolik slov, z nichz Maxim porozumel jen vyrazum smi a nesmi, vzal ze stolu list silneho namodraleho papiru s jasne zelenou orizkou a zamaval jim ve vzduchu Hrochovi pred nosem. Hroch otravene mavl rukou a vzapeti neco stekal do telefonu. Musi, nesmi a ono nepochopitelne massaraks se z nej valily jako z rohu hojnosti a Maxim zachytil take sluvko okno. Vsechno skoncilo tim, ze Hroch podrazdene prastil sluchatkem do vidlice, jeste nekolikrat stekl po neznamem, takze ho naposledy poplival od hlavy az k pate, vyvalil se z pracovny ven a praskl za sebou dvermi.
Neznamy si otrel tvar kapesnikem, zvedl se z kresla, otevrel dlouhou plochou krabici, ktera lezela na okne, a vytahl z ni nejaky tmavy odev.
»Pojdte sem,« rekl Maximovi. »Obleknete se.« Maxim se ohledl na Rybu. »Jdete,« vybidla ho Ryba. »Obleknete se. Musite.«
Maxim pochopil, ze v jeho osudu konecne nastal dlouho ocekavany zvrat, ze nekdo nekde o necem rozhodl. Okamzite pustil z hlavy vsechno predesle Rybino nabadani, shodil obludnou hazuku a s pomoci neznameho se navlekl do novych satu. Bezdeky si pomyslel, ze ani tento ubor nevynika krasou ci pohodlnosti, ale byl presne takovy, jaky mel na sobe neznamy. Dalo se dokonce predpokladat, ze ten clovek obetoval svuj vlastni nahradni odev, protoze rukavy bluzy byly Maximovi kratke, kdezto kalhoty mu vzadu visely jako pytel a kolena mely vytlacena. A co vic, Maximuv zevnejsek se vsem pritomnym zjevne zamlouval. Neznamy pochvalne mrucel, Rybina tvar zjihla, pokud je cejn vubec neceho podobneho mocen, divka Maximovi otrepavala ramena, snazila se stahnout bluzu do pasu, a dokonce i Lustr ukryty za pultem se bezbarve usmival.
»Pujdem,« rekl neznamy a zamiril ke dverim, jimiz se pred chvili vyvalil rozliceny Hroch.
»Na shledanou,« rekl Maxim Rybe. »A dekuju,« dodal linkosem.
Zdalo se mu, ze ji to dojalo. Mozna ji ovsem spis delalo starosti, ze ty saty nepadnou nejlepe. Bledemu Lustrovi jen zamaval a pospisil za neznamym.
Prosli nekolika mistnostmi, zavalenymi nevzhlednou predpotopni aparaturou, sjeli hlucnym rozvrzanym vytahem do prizemi a ocitli se v nizke rozlehle hale, kam Gaj Maxima pred nekolika dny privedl. A stejne jako pred nekolika dny zase museli cekat, az se vyplni nejake formulare, az legracni muzik v pitvorne capce neco nadrape na ruzove karticky, rudooky neznamy pocmara pro zmenu zelene karticky a devucha s optickymi zesilovaci na ocich udela do karticek tvarovane otvory — a pak si ty karticky vsichni vymenuji, krici jeden na druheho, sapou se po telefonu, az si nakonec clovicek v pitvorne capce dve zelene a jednu ruzovou karticku vezme, tu ruzovou pretrhne vejpul, jednu pulku odevzda devuse, co karticky procvakava, a neznamy se sloupanou tvari dostane dve ruzove karticky, k tomu silny modry stitek a nakonec kulatou kovovou znamku s vyrazenym napisem, aby tohle vsechno, o minutu pozdeji predal urostlemu halamovi se svetlymi knofliky, ktery stoji u venkovnich dveri asi dvacet kroku od muzika v pitvorne capce, a kdyz uz jsou na ulici, urostly halama zacne ochraptele rvat, rudooky se znovu vraci a ukazuje se, ze si zapomnel vzit modry kartonovy ctverecek, tak si bere modry kartonovy ctverecek a s hlubokym povzdechem ho uklada nekam do zanadri. Teprve ted mezitim uz poradne promokly Maxim dostal moznost posadit se do zbytecne dlouhe limuziny vedle rudookeho, ktery je podrazdeny, popuzene supi a neustale opakuje oblibene Hrochovo zaklinadlo massaraks.
Auto zavrcelo, mekce se pohnulo z mista, opustilo stado jinych prazdnych a mokrych aut, prejelo velkou asfaltovou plochu pred budovou, obkrouzilo velky kulaty zahon s povadlymi kvetinami, podel vysoke zlute zdi presustilo k vyjezdu na dalnici a prudce pribrzdilo. »Massaraks,« zasycel znovu rudooky a vypnul motor.
Po silnici se vlekla kolona unavne stejnych skvrnitych nakladaku s neporadne snytovanymi a ted uz notne zprohybanymi plechovymi postranicemi. Nad bocnice vycnivaly rady nehybnych kulatych predmetu, vlhce sviticich kovem. Nakladaky se pohybovaly zvolna, udrzovaly pravidelne rozestupy, motory rovnomerne klokotaly a sirily kolem sebe udesny puch organicke spaleniny.
Maxim si prohledl dvere, rychle se zorientoval, co k cemu slouzi, a zvedl stazene sklo. Rudooky mu nevenoval jediny pohled a vychrlil dlouhou sentenci, z niz Maxim nepochopil ani slovo.
»Nerozumim,« rekl Maxim.
Rudooky k nemu otocil prekvapeny oblicej a soude podle intonace se na neco zeptal. Maxim zakroutil hlavou.
»Nerozumim,« opakoval.
Mel pocit, ze rudooky se podivil jeste vic, sahl do kapsy, vytahl odtamtud plochou krabicku nacpanou dlouhymi bilymi tycinkami, jednu si strcil do ust a ostatni nabidl Maximovi. Maxim si krabicku zdvorile vzal a zacal si ji prohlizet. Byla z tuheho papiru a ostre cpela jakymisi suchymi rostlinami. Maxim si jednu tycinku vzal, kousek ukousl a rozzvykal ho. Vzapeti chvatne stocil okenko dolu, vystrcil hlavu ven a vsechno vyplivl. Jidlo to nebylo.
»To se nesmi,« rekl rudookemu a krabicku mu vratil. »Neni dobre.«
Rudooky si ho prohlizel s nechapave pootevrenymi usty. Bila tycinka prilepena ke spodnimu rtu splihle visela dolu. Maxim tedy v souladu se zdejsimi zvyky pritiskl konecek ukazovaku ke spicce nosu a predstavil se.
»Maxim.«
Rudooky neco zabrucel, z ruky mu najednou vyskocil plaminek, on do nej konec tycinky ponoril a auto se okamzite zaplnilo dusivym dymem.
»Massaraks!« vykrikl Maxim rozhorcene a rozrazil dvere. »To se nesmi.«
Uz vedel, co je to za tycinky; kdyz jeli s Gajem do mesta, skoro vsichni muzi otravovali vzduch presne
