Obydleny ostrov

zavazan…«

Varibobu se zachichotal a pan rytmistr Zefa prisne okrikl:

»Postavte se ke dverim, Zefe, snad muzete trochu myslet, clovece…«

»No dobre,« rekl pan stabni lekar. »A co s nim chcete delat, Toote?«

»Zalezi na vasi diagnoze, Zogu,« odpovedel pan rytmistr. »Pokud je to simulant, poslu ho prokurature, tam uz si s nim poradi. Ale pokud je blazen…«

»To neni simulant, Toote!« prohlasil pateticky pan stabni lekar. »A na stabni prokurature v zadnem pripade nema co pohledavat. Ja bych ovsem vedel o miste, kde by mohl vzbudit zajem. Kde je brigadyr?«

»Na trase.«

»Inu, to nakonec neni podstatne. Dozorciho dnes mate vy, ne, Toote? Tak toho mimoradne zajimaveho chlapika odeslete na tuto adresu…« Pan stabni lekar se posadil za prepazku, papir pred sebou zahradil lokty a rameny, aby vyloucil zvedave pohledy, a na obracenou stranu posledniho obrazku neco napsal.

»Co to je?« zeptal se pan rytmistr.

»Tohle? To je jedna instituce, ktera vam za vaseho cvoka bude velmi povdecna, mily Toote. Za to vam rucim.«

Pan rytmistr tiskopis nekolikrat vahave obratil v rukou, pak odesel do nejvzdalenejsiho kouta kancelare a prstem k sobe privolal pana stabniho lekare. Chvili spolu o necem polohlasne rozpraveli, takze bylo rozumet jen nekterym replikam pana Zoga: »…department propagandy… Poslete ho tam s kuryrem… Tak strasne tajne to snad neni, ne… Za to vam rucim… A tomu chlapovi rozkazte, at na vsechno zase zapomene… Kruci, ten cucak stejne nic nepochopi…!«

»Dobra,« rekl nakonec pan rytmistr. »Sepiseme pruvodni list. Kaprale Varibobu!«

Kapral se nadzvedl ze zidle.

»Mate cestovni doklady pro vojina Gaala pohromade?«

»Tak jest!«

»Tak do nich pripiste jeste eskortovaneho zajatce Mach-sima. Vojine Gaale!«

Gaj klapl podpatky a vypjal se jako strunka.

»Rozkaz, pane rytmistre!«

»Nez se ohlasite na novem pusobisti v nasem hlavnim meste, dopravite zajatce na adresu, kterou mate napsanou na tomhle papirku. Po splneni rozkazu listek s adresou predate dozorcimu nove posadky. Adresu zapomenete. To je vas posledni ukol, Gaale, a ja samozrejme ocekavam, ze ho splnite, jak se slusi a patri na cackeho legionare.«

»Provedu!« zarval Gaj, zachvaceny nepopsatelnym nadsenim.

Zaplavila ho rostouci vlna zalykaveho opojeni, zvedla ho a povznesla az k nebesum. O, ty sladke minuty vytrzeni, nezapomenutelne minuty, kdy narustaji kridla, minuty velkomyslneho prezirani vseho hrubeho, materialniho, telesneho… Minuty, kdy bazite po tom, abyste na rozkaz splynuli s ohnem, aby vas ten rozkaz zaroven s plameny vydstil proti tisicum nepratel, do viru divosskych hord, vstric milionum kulek, a to jeste neni vsechno, bude to jeste sladsi, vytrzeni oslepi a spali… O ohni! O plameny! O zbesilosti! A ted, ted to prislo… Ted vstava urostly, statny krasavec, pycha brigady, nas kapral Varibobu se vztycuje jako ohniva pochoden, jako socha slavy a vernosti a zpiva a my se k nemu vsichni pridavame, vsichni jako jeden muz…

Vpred, legionari, ocelovi chlapci!
Vpred, borice pevnosti, v oku zar nam kolota.
Okovanou botou zadupeme na psy,
at cerstva krev na mecich mihota!

A vsichni zpivali. Zpival oslnivy pan rytmistr Toot, vzor legionare, vzor vsech vzoru, za nehoz byste ted hned, za zvuku tohoto pochodu obetovali zivot, dusi, vsechno. A pan stabni lekar Zogu, vzor milosrdneho bratra, drsny jako pravy vojak a laskavy jako ruce matciny… A nas kapral Varibobu, do morku kosti nas, stary vojak, veteran, ktery v bojich uz davno stacil zesedivet… O, jak zari knofliky a stuzky na jeho odrenem, zaslouzilem stejnokroji, ten nezna nic jineho nez sluzbu, nic krome vecne vojanciny…

Ocelova pest nepritele z cesty smete,
necht Ohnostrujci spokojeni jsou!
Opi zloduch! Vsak litost k nemu nepokvete,
svarne legie ho na smrt pozenou!

… Ale co ma znamenat tohle? On nezpiva, stoji, opira se o prepazku a mota tou svou pitomou hnedou palici, smejdi ocima a porad se zubi, porad se culi… Na koho se to culis, ty hnusaku? O, jak rad bych k nemu tezkym krokem pristoupil a bez rozmysleni ocelovou pesti prastil do toho odporneho bileho rozsklebeneho chrupu… Jenze to nejde, nejde, to je legionare nedustojne: Je to prece jen cvok, ubohy mrzak, ktery skutecneho stesti nikdy nedojde, je to jen slepy, nicotny, ubohy strep praveho lidstvi… A ten zrzavy vyvrhel se v koute sviji nesnesitelnou bolesti… Trestanec, zlocinecka tlama… Vzit te tak za klopy, za ten tvuj plesnivy plnovous — a vztyk, hovado! A budes stat v pozoru, kdyz legionari zpivaji svuj pochod! A po palici, po palici, pres tu spinavou drzku, do tech tvych racich oci… Takhle, tak…

Gaj trestance konecne odmrstil, srazil podpatky a otocil se k panu rytmistrovi. Jako vzdy po zachvatu blouzniveho nadseni mu cosi zvonilo v usich, svet sladce proplouval pred ocima a jemne se kolebal.

Kapral Varibobu zmodraly namahou slabe pokuckaval a drzel se za prsa. Brunatny a zpoceny pan stabni lekar lacne lokal vodu primo z karafy a vytahoval z kapsy kapesnik. Pan rytmistr se s nepritomnym vyrazem ve tvari mracil, jako by se pokousel na neco si vzpomenout… U prahu se jako spinava hromada kostkovanych hadru zmital rysavy Zef. Tvar mel rozbitou, plival krev a slabe stenal se zatatymi zuby. Mach-sim uz se neusmival. Tvar mu ztuhla a pripominala normalni lidsky oblicej; polonahy muz s otevrenymi usty nehybnyma kulatyma ocima zdesene ziral na Gaje.

»Vojine Gaale,« pronesl preskakujicim hlasem pan rytmistr. »Ee…, co jsem to chtel… Pockejte, Zogu, nechte mi tam aspon dousek…«

Kapitola treti

Maxim se probudil a okamzite si uvedomil, jak tezkou ma hlavu. V mistnosti bylo k zalknuti. Uz zase v noci zavreli okno. I kdyz tady z otevreneho okna moc uzitku neni — mesto je prilis blizko, ve dne se nad nim vznasi nehybna hneda cepice odpornych vyparu, vitr je zanasi sem a nepomuze ani vzdalenost, ani ctvrte patro, ani park dole pred domem. Ted si tak moct dat iontovou sprchu, pomyslel si Maxim, a nahy si vybehnout do parku, ale ne do tohohle prasiveho, poloshnileho, zesediveleho ze vseho toho dymu a prachu — do naseho, nekde u Gladbachu, na brehu stribriteho Niersu, a probehnout se v plnem tempu takovych patnact kilometru kolem jezera, opravdu na doraz, pak ho preplavat, v zajmu pocviceni plic si nejakych dvacet minut pochodit po dne, prolezt zmet kluzkych podvodnich balvanu… Vyskocil, rozrazil okno dokoran, vyklonil se do mrholiveho deste, zhluboka se nadechl vlhkeho vzduchu a rozkaslal se — v ovzdusi bylo plno svinstva, ktere tam nepatrilo, a po destovych kapkach zustavala na jazyku kovova prichut. Po dalnici sustive a svistive uhanela auta. Dole pod oknem se zlutalo mokre listi a na vysoke kamenne ohrade se neco lesklo. Po parku chodil muzik v promocene plastence a shraboval spadane listi na hromady. Za zavojem deste se mlhave rysovaly cihlove budovy nejake predmestske tovarny. Z dvou vysokych kominu jako obvykle line lezly a okamzite klesaly k zemi mohutne sloupy jedovateho koure. Dusny