svet. Nepodareny, chorobny svet. Cely takovy neutulny a teskny, jako kancelar, kde lide se svetlymi knofliky a zkazenymi zuby z niceho nic zacinaji kvilet, divze z toho neochrapteji, a Gaj, takovy sympaticky hezky chlapec, naprosto necekane do krve zmlati zrzaveho Zefa, ktery se ani nebranil… Nepodareny svet… Radioaktivni reka, nemotorny zelezny drak, znecisteny vzduch a neupraveni cestujici v bachrate tripodlazni kovove krabici na koleckach, ktera vypousti sedava mracna spalenych plynu. A jeste jedna divoka scena — nejaci hrubi lide rehotem a posunky dohnali starsi pani az k slzam, a nikdo se ji nezastal, vagon nabity k prasknuti, ale vsichni se koukaji jinam, jen Gaj zbledly vzteky (ale mozna taky strachem) najednou vyskocil, neco na ne krikl a oni odtahli… Jenze i samotneho Gaje, jinak urcite hodneho a sympatickeho cloveka, se obcas naprosto nepredvidatelne zmocnovala strasliva zurivost, poustel se do zbesilych hadek se sousedy v kupe, meril si je krvelacnymi pohledy a pak stejne nahle upadal do hlubokeho utlumu. A vsichni ostatni si pocinali stejne. Hodiny dokazali lezet uplne pokojne a mirumilovne, poklidne debatovali a sem tam si vymenili usmev, to vsechno vsak jen do chvile, nez se nekdo svarlive osopil na souseda, soused nervozne odsekl, jejich nejblizsi okoli, misto aby je uklidnilo, zasahlo do sporu taky, skandal se pomalu rozrustal — a uz jeden hrozi druhemu, strkaji do sebe, nekdo uz se dere pres hlavy ostatnich do ohne a mava pestmi, nekoho drzi za limec, deti vresti na cele kolo, dospeli je podrazdene pohlavkuji a tahaji za usi, ale po chvili se zase vsechno postupne uklidnuje, vsichni se tvari urazene, mluvi neochotne a odvraceji se… Nekdy se ovsem takovy skandal zvrhne v naprostou nepristojnost: vsem zucastnenym lezou oci z dulku, na tvarich naskakuji barevne skvrny, hlasy se zvysuji az do preryvaneho diskantu, nekdo se hystericky chechta, jiny zpiva, dalsi se modli s roztresenyma rukama prosebne sepjatyma nad hlavou… Blazinec…
Maxim odstoupil od okna, s pocitem beznadejne apatie a strasne dusevni unavy postal uprostred male mistnustky, ale pak si prikazal, ze se musi bez meskani vzchopit, a s masivni zidli v rukou, ktera mela nahradit cinku, si trochu protahl telo. Takhle by se clovek docista rozklizil, pomyslel si ustarane. Den dva to snad jeste vydrzim, ale pak musim utect a trosku si pobloudit po lesich… Nejlepsi by bylo plachnout nekam do hor — ty tu uz na prvni pohled vypadaji ohromne, tak nejak zpustle… Je to sice trochu daleko, za noc se asi neotocim… Jak jim to Gaj rikal…? Zartak… Certvi, jsou to hory vubec, nebo uz jde o zemepisny nazev? Ackoli jakepak hory, na hory ted neni cas. Jsem tu deset dni, a jeste jsem nic neudelal…
Vmackl se do sprchy a nekolik minut frkal a masiroval si telo pod tuhym umelym destikem, stejne protivnym, jako je ten prirodni, jedine snad trochu chladnejsim a navic tvrdym a vapenatym.
Utrel se dezinfikovanym rucnikem a podrazdeny vsim moznym — timhle kalnym ranem, celym okolnim dusivym svetem, svou hloupou pozici v nem i prilis tucnou snidani, kterou ted bude muset jist — se, vratil do pokoje, aby si ustlal. Snidane uz byla na stole; kourilo se z ni a necim zapachala. Ryba zavirala okno.
»Dobry den,« pozdravil Maxim mistnim jazykem. »To se nemusi. Okno.«
»Dobry den,« odpovedela do cvakotu cetnych zastrcek. »To se musi. Dest. Spatny.«
»Rybo,« oslovil ji Maxim linkosem. Jmenovala se vlastne Nolu, ale Maxim ji za netecne vzezreni pohotove prekrtil na Rybu.
Otocila se a pohledla na nej strnulyma ocima. Potom, uz kdovi pokolikate, si prilozila ukazovak ke spicce nosu a pronesla »zena«, nacez stouchla do Maxima, rekla »muz« a ukazala na nemoznou hazuku prehozenou pres zidli: »Obleceni. To se musi.« Buhviproc nemohla videt muze jen v trenyrkach. Ona vyzadovala, aby se muz zamotal do hadru od hlavy az k pate.
Zacal se oblekat a ona mu mezitim ustlala postel, prestoze Maxim ji vzdycky presvedcoval, ze si to milerad udela sam, posunula do stredu mistnosti stul, ktery on vecer co vecer stehoval ke zdi, rezolutne roztocila az na doraz kohoutek topeni, ktery Maxim peclive uzaviral, a vsechna jeho jednotvarna »to se nemusi« se tristila o jeji nemene jednotvarna »to se musi«.
Maxim si hazuku u krku zapnul na jediny prerazeny knoflik, posadil se ke stolu a postoural se dvourohou vidlickou ve snidani. Nasledoval obvykly dialog:
»Nechci. To se nemusi.«
»To se musi. Jidlo. Snidane.«
»Nechci snidani. Neni dobra.«
»Snidane se musi. Je dobra.«
»Rybo,« pronesl Maxim procitene. »Vy jste krutas. Dostat se vy ke mne na Zemi, treba bych se samou snahou prerazil, ale rozhodne bych pro vas sehnal neco, co vam bude chutnat.«
»Nerozumim,« odtusila bez jakehokoli vyrazu. »Co je to ryba?«
Maxim s odporem rozzvykal tucne sousto, sahl po papiru a nakreslil ji cejna en face. Pozorne obrazek prostudovala a strcila si ho do kapsy plaste. Vsechny Maximovy kresby si brala a nekam je odnasela… Maxim kreslil hodne, ochotne a rad: ve volnem case a v noci, kdyz nemohl spat, tu nebylo naprosto co delat. Kreslil zvirata, lidi, rysoval tabulky a diagramy, reprodukoval anatomicke rezy. Maloval profesora Megu jako hrocha nebo hrochy s podobou profesora Megu, prekresloval univerzalni tabulky linkosu, schemata stroju a diagramy historickych posloupnosti; pocmaral spousty papiru, ktere beze zbytku mizely v Rybine kapse bez jakychkoli zrejmych nasledku pro dalsi vyvoj kontaktu. Profesor Megu alias Hroch mel svou metodu a zrejme se ji nehodlal vzdat.
Univerzalni tabulka linkosu, jejimz dukladnym prostudovanim by mel kazdy kontakt zacit, Hrocha naprosto nezajimala. Mistnimu jazyku privandrovalce ucila jedine Ryba, a i to jen pro zjednoduseni styku s nim — aby mu mohla sdelit, ze si ma zavirat okno a nema chodit bez hazuky. Odbornici pro kontakty nebyli podle vsech znamek povolani vubec. Maximem se zabyval jedine a vyhradne Hroch.
Pravda, mel k dispozici dosti vykonnou vyzkumnou mentoskopickou aparaturu a Maxim travil ve snimacim kresle ctrnact az sestnact hodin denne. Hrochuv mentoskop opravdu nebyl spatny. Dovoloval proniknout pomerne hluboko do vzpominek a mohl se pochlubit skutecne slusnou rozlisovaci schopnosti. Ma-li nekdo k dispozici takovy pristroj, obejde se nakonec i bez znalosti jazyka. Hroch ovsem s mentoskopem pracoval prazvlastne. Demonstrovat sve mentogramy kategoricky a dokonce s jistym pohorsenim odmital, zatimco s Maximovymi nakladal prinejmensim sverazne. Maxim si pripravil komplexni program vzpominek, ktery by zdejsi civilizaci mely poskytnout dostatecne uplnou predstavu o socialnim, ekonomickem a kulturnim zivote Zeme. Jenze mentogramy tohoto druhu v Hrochovi nevyvolavaly zadne nadseni. Vrastil oblicej, nespokojene mrucel, porad nekam odchazel nebo nekam telefonoval nebo se posadil ke stolu a monotonne plisnil sveho asistenta, co chvili prokladaje sve promluvy stavnatym sluvkem »massaraks«. Zato kdyz Maxim na obrazovce privedl k vybuchu ledovec, ktery veznil lod, kdyz scorcherem rozsapal pancerovaneho vlka na kousky nebo odebral expresni laborator z chapadel obri hloupe pseudochobotnice, Hrocha by od obrazovky nedostal ani parem volu. Tise pistel, radostne se pleskal po plesi a priserne rval na zmoreneho asistenta, ktery dohlizel na zaznam vsech obrazu. Prubeh chromosfericke protuberance profesora uvadel do takove euforie, jako by nikdy v zivote nic podobneho nevidel, a velice se mu libily i milostne sceny, ktere si Maxim vypujcil hlavne z filmu — to proto, aby zdejsimu obyvatelstvu poskytl alespon zakladni predstavu o citovem zivote pozemstanu.
Tak bizarni vztah k nabizenemu materialu Maxima primel k velmi smutnym uvaham. Dospival k dojmu, ze Hroch neni zadny profesor, ale normalni inzenyr mentoskopista, ktery jen pripravuje material pro skutecne odborniky na kontakty s mimoplanetarnimi civilizacemi, s nimiz se Maxim teprve setka, jenze zatim neni znamo, kdy k necemu takovemu dojde. Z toho vseho vyplyvalo, ze Hroch je duch znacne primitivni, neco jako kluk, ktereho ve Vojne a miru zajimaji jen bitevni sceny. Maxima to urazelo, reprezentoval tu Zemi, predvadel ji a — o tom neni sporu — mel plne pravo ocekavat nejakeho serioznejsiho partnera.
Pravda, dalo se predpokladat, ze tenhle svet lezi na krizovatce neznamych mezihvezdnych tras a navstevnici z vesmiru tu nejsou zadnou zvlastnosti. Ze jsou naopak zalezitosti natolik vsedni, ze kvuli kazdemu dalsimu uz se tu nezrizuji zvlastni autoritativni komise a tento svet se proste omezi na to, ze z nich jen vytezi veskere uzitecne informace. Pro tento predpoklad mluvila operativnost, s jakou lide se svetlymi knofliky, jasni neodbornici, situaci racionalne zvazili a bez zbytecnych citoslovecnych vylevu ho odeslali primo na misto urceni. Nebo tu treba nejaci nehumanoidi, kteri sem pricestovali pred nim, zanechali tak spatny dojem, ze domorodci se ted ke vsemu mimoplanetarnimu chovaji s opravnenou neduverou; pak by ovsem pobihani kolem mentoskopu, jemuz se tak horlive venuje profesor Hroch, bylo jen predstiranim kontaktu a zabijenim casu, dokud neznama vyssi instance nerozhodne o jeho dalsim osudu.
Tak ci onak jsem na tom bidne, uzavrel v duchu Maxim a div se neudavil poslednim soustem snidane. Musim se co nejrychleji naucit jazyk, pak se vsechno vysvetli…
»Dobre,« rekla Ryba. »Pojdme…«
Maxim si povzdechl a vstal. Vysli na chodbu. Byla dlouha, spinave modra, po prave i leve strane se tahly rady zamcenych dveri, presne takovych jako ty od Maximova pokoje. Maxim tu nikdy nikoho nepotkal, ale asi
