belaly se tam zdi dlouhych, fadne stejnych baraku s kancelaremi a pracovisti technickeho personalu; a tamhle kraci, jednou rukou si chrani oblicej pred prachem a druhou pridrzuje sukni pani Idoja, korpulentni, dustojna dama — statecna zena, ktera se nebala nasledovat pana brigadyra i s detmi az do techto nebezpecnych mist. Strazny u velitelstvi, zrejme novacek v jeste nezmackanem plasti a baretu natazenem pres usi predpisove provedl »k pocte zbran«. Potom prejela dve auta s vychovanci — nejspis je vezli na ockovani… Takhle se to s nimi musi delat, hned jednu prisit: Zadne vyklaneni prete bocnici, tady nejste nekde na bulvaru…
»Jak ze se to pises?« zeptal se Varibobu. »Gaal, nebo normalne Gal?«
»Prosim ne,« rekl Gaj. »Prijmeni je Gaal.«
»Skoda,« poznamenal Varibobu a zadumcive ocucal spicku pera. »Kdybys byl Gal s jednim a, akorat by se mi to veslo na radek…«
Jen pis, pis, ty starej kalamari, pomyslel si Gaj. A radky nesetri. Achboze, a tohle si rika kapral… Knofliky sama medenka, ty kaprale. Na rukave dve pasky, ale strilet ses poradne nenaucil, to tady vi kazdy…
Dvere se otevrely a do kancelare prudce vstoupil pan rytmistr Toot se zlatou paskou dozorciho na rukave. Gaj se vymrstil a scvakl podpatky. Kapral se jen nadzvedl, ale psat neprestal, ten stary backora. A to si rika kapral…
»Aha…,« pronesl pan rytmistr a s odporem si strhl protiprachovou masku. »Vojin Gaal. Uz jsem slysel, pry nas opoustite. Skoda. Ale mam z vas radost. Doufam, ze v hlavnim meste budete slouzit stejne nadsene.«
»Tak jest, pane rytmistre!« odpovedel Gaj rozechvele. Blahem ho az zasimralo v nose. Mel pana rytmistra, tohoto skutecne vzdelaneho dustojnika a byvaleho gymnazialniho profesora, uprimne rad. A ted se ukazalo, ze pan rytmistr si jeho snahy take vsiml.
»Posadte se,« vybidl ho pan rytmistr a prosel za prepazku ke svemu stolu. Ani si nesedl, jen zbezne preletl pohledem po lejstrech a zvedl telefon.
Gaj se taktne odvratil k oknu.
Venku se nic nezmenilo. Po ulici predusala ceta. Gaj jednotku smutne doprovodil pohledem. Ted dojdou do kantyny, kapral Serembes zaveli »Barety dolu!« a na jeho »dekovne provolani« vyhrknou kluci triceti hrdly sve »dekovne provolani«, nad hrnci uz stoupa para, na pulte se lesknou misky a dedek Doga uz se tesi, jak se vytasi se svym nejvetsim spekem, s tim o vojakovi a kucharce… Marna slava, tezko se odsud odjizdi. Sluzba je tu nebezpecna, podnebi nezdrave, kuchyn jednotvarna, same konzervy, ale stejne… Tady na kazdy pad moc dobre vite, ze je vas tu zapotrebi, ze se to bez vas neobejde, ze tady vlastni hrudi zachycujete zlovestny napor lesa, napor, ktery citite na vlastni kuzi. Jen tech kamaradu co tu pochoval — tamhle za kasarnami se jezi cely hajek tyci se zrezivelymi prilbami… A na druhe strane je hlavni mesto. Tam zkratka hned tak kazdeho neposlou, a kdyz uz, pak rozhodne ne na dovolenou… Tam pry vsechny projekty schvaluje Dum Ohnostrujcu, takze kazdou akci vytrvale sleduje nekdo z Ohnostrujcu osobne — s tou vytrvalosti to zrejme nebude uplne doslova, ale tu a tam si veci zkontroluji, to rozhodne. Gaje zaplavila vlna horka — z niceho nic si predstavil, jak si ma na povel vypochodovat pred nastupovy tvar, jenze on najednou pri dlouhem ukroku klopytne, prasti nosem veliteli primo pod nohy, moula jeden moulovata, samopal zarachoti po dlazbe a baret mu sklouzne az buhvikam… Vydechl si a kradmo se rozhledl. Panbu s nami a zly pryc…! Inu, je to zkratka hlavni mesto! Vsechno maji na ocich… Ale nic, klid, jini tam prece taky slouzi. A je tam Rada, sestricka Rada… A posuk strejda s temi svymi starymi kostmi a predpotopnimi zelvami… Ze uz se mi po vas styskalo, moji zlati…!
Znovu pohledl do okna a zarazene pootevrel usta. Ulici k velitelstvi kracela podivna dvojice. Jednoho z muzu znal, to je ta zrzava huba Zef, starsina sto ctrnacteho oddilu zenistu a odsouzenec k smrti, ktery za svuj zivot vdecil vycistovacim pracim na trase. Ovsem ten druhy — no to byl hotovy strasak, a strasidelny strasak. Gaj si nejdriv myslel, ze je to degenerat, ale vzapeti si uvedomil, ze degenerata by Zef sotva vlacel az na velitelstvi. Tohle byl obrovsky nahy snedy chlapec, masivni jako mlady byk, a na sobe mel jen trenyrky z jakesi leskle tkaniny… Zef nesl svuj oblibeny kanon, ale nezdalo se, ze by toho cizaka eskortoval: sli vedle sebe, cizak potrhle maval rukama a neco Zefovi vykladal. Zef jen rozpacite funel a vypadal dost pritrouble. Asi nejaky divoch, uzavrel v duchu Gaj. Ale kde by se na trase vzal? Ze by ho odchovalo nejake zvire? Takove pripady se staly. Vypada to na to — staci se podivat na ty svaly, jen mu hraji…
Sledoval, jak dvojice dosla az ke straznemu, jak si Zef otrel celo a neco vysvetloval a novacek strazny, ktery Zefa jeste nezna, ho stouchl samopalem pod zebro a odstrcil do predepsane vzdalenosti. Ten polonahy chlapik si toho vsiml a vlozil se do rozmluvy. Ruce se mu jen mihaji a tvar ma naprosto nepochopitelnou — jeji vyraz se neda zachytit, je jako rtut a tmave oci taky bleskurychle pobihaji sem tam… Tak, a ted uz je z toho blazen i strazny. Nejspis vyhlasi poplach. Gaj se otocil.
»Pane rytmistre, dovolte mi otazku. Starsina sto ctrnacteho nekoho privedl, nechcete se podivat?«
Pan rytmistr pristoupil k oknu, pohledl ven a oci mu povylezly az na celo. Strcil do okna, vyklonil se ven, div se nezalkl prachem, ktery okamzite vrazil do mistnosti, a zarval:
»Strazny! Propustit!«
Kdyz Gaj uz zaviral okno, v chodbe se ozval dupot a Zef i jeho exoticky souputnik skromne vstoupili do kancelare. Tesne za nimi se vevalil velitel straze a jeste dva dalsi chlapci ze sluzbukonajici smeny. Zef pripazil na svy kalhot, odkaslal si, vypoulil na pana rytmistra nestydate blede modre oci a chraplave zahrimal:
»Hlaseni podava starsina sto ctrnacteho oddilu vychovanec Zef. Na trase byl zadrzen tenhle clovek. Podle vsech znamek je to blazen, pane rytmistre: zere jedovaty houby, nerozumi ani slovu, neco nesrozumitelne brebenti a chodi po svete, jak si racte povsimnout, docela nahatej.«
Zatimco Zef podaval hlaseni, zadrzeny prejizdel hbityma ocima po zarizeni mistnosti a desive zvlastne se culil na vsechny pritomne — zuby mel pravidelne a bile jako cukr. Pan rytmistr zalozil ruce za zada, pristoupil k nemu bliz a pozorne si ho prohlizel od hlavy az k pate.
»Copak jste zac?« zeptal se.
Zadrzeny se zazubil jeste desiveji, poplacal se dlani po prsou a nezretelne pronesl neco jako Machsim. Velitel straze vyprskl, strazni se zachichotali a pan rytmistr se take pousmal. Gaj hned nepochopil, oc jde, ale pak mu doslo, ze ve zlodejske hantyrce by Machsim znamenalo snedl nuz.
»Nejspis to bude nekdo z vasich,« rekl pan rytmistr Zefovi.
Zef zakroutil hlavou a z vousisek se mu zvedl oblak prachu.
»To rozhodne ne,« nesouhlasil. »Von tim Machsim mysli sebe a zlodejsky reci nerozumi. Takze nas nebude.«
»Nejspis degenerat,« soudil velitel straze. (Pan rytmistr si ho chladne zmeril pohledem.) »Je nahej…,« vysvetlil bystre velitel straze a bezdeky couvl ke dverim. »Dovolte mi odejit, pane rytmistre!«
»Bezte,« prikyvl pan rytmistr. »A poslete nekdo pro pana stabniho lekare Zoga… Kde jste ho chytil?« zeptal se Zefa.
Zef hlasil, ze teto noci procesaval se svym oddilem ctverec 23-07, znicil ctyri samohybne balisty a jedno zarizeni nezname konstrukce, dva lide zahynuli pri vybuchu a jinak bylo vsechno v poradku. Kolem sedme hodiny ranni prisel k jeho ohni tento neznamy muz. Prisli na nej driv, nez k nim stacil dojit, pozorovali ho z ukrytu ve krovi a ve vhodnem okamziku ho zajali. Zef ho nejdriv pokladal za uprchlika, pak si dokonce rekl, ze to bude degenerat, a divze po nem nevystrelil, ale rozmyslel si to, protoze ten clovek… Zef zjevne zabredl do slepe ulicky, bezradne zamaval plnovousem a prohlasil:
»Protoze jsem zkratka pochopil, ze to degenerat neni.«
»Z ceho jste tak usoudil?« zeptal se pan rytmistr; zadrzeny mezitim nehybne stal s rukama zkrizenyma na prsou a sledoval chvili Zefa, chvili pana rytmistra.
Zef rekl, ze se to bude tezko vysvetlovat.
»Za prvni se ten clovek niceho nebal a niceho se neboji ani ted. Za druhy sundal z vohne kotlik a sned presne tretinu, jako to udela kazdej poradnej kamarad, a predtim este hulakal do lesa, zrejme chapal, ze musime bejt nekde pobliz. Dal: Chtel nas pohostit houbama. Houby byly jedovaty, takze jsme je nejedli a jeho jsme taky nenechali, ale von se porad snazil nejak nas poctit — asi na znameni vdeku. Dal: Ani jeden degenerat svyma telesnyma schopnostma nesaha ani po paty docela normalnimu slabsimu cloveku. Kdezto tenhle me cestou sem ustval jako malyho kluka — bral to pres polomy jako po rovny ceste, strze normalne preskakoval, pak na me na druhy strane cekal a navic me buhviproc, mozna jen z ciryho furiantstvi, kazdou chvili popad do naruce a nejakejch dve ste kroku se mnou utikal…«
Pan rytmistr Zefa poslouchal a celym svym zjevem daval na srozumenou, jak bedlive sleduje tok jeho myslenek, ale sotva Zef umlkl, dustojnik se strelhbite otocil k zadrzenemu a bez dlouhych cavyku na nej hontsky zastekal:
