kdyz to prestalo bavit i mracna musek, unavena ustavicnym stipanim, a ta nechala Maxima na pokoji, vypustili carodejove uz k ranu z lesu zlou studenou mlhu. Maxim rychle prokrehl a rozbehl se, aby se trochu zahral. Mlha byla lepkava, mastna, zavanela mokrym kovem a hnilobou, ale uz zanedlouho se do tohoto pachu primisil kour a Maxim si uvedomil, ze tu nekde nablizku musi horet zivy ohen.
Kdyz Maxim nakonec spatril kousek od silnice skomirajici plamenky a starou nizkou zdenou stavbu zarostlou mechem, s propadlou strechou a prazdnymi tmavymi okny, nad lesem se rozhorival usvit a nebe zamihotalo jitrni sedi. Lidi tu nikde nebylo videt, ale Maxim citil, ze jsou nekde nedaleko a mozna se uz brzy vrati. Opustil silnici, preskocil prikop a brode se po lytka shnilym listim se priblizil k ohni.
Ten ho uvital vlidnym pravekym teplem, ktere v Maximovi rozdmychavalo nejstarsi lidske instinkty. V takove situaci se da bez pozdravu pridrepnout k plamenum, natahnout nad ne promrzle ruce a mlcky cekat, az pan domu stejne nemluvne poda horky kousek masa a horky hrnek. Hospodar tu sice nebyl, ale nad ohnem visel ukopteny kotlik s ostre vonicim pokrmem, opodal se povaloval prazdny pleteny kulaty kosik, klubko tenkeho kovoveho lana a nejake dalsi predmety z kovu i umelych hmot, jejichz poslani a vyznam Maxim zatim nepochopil.
Posedel u ohniste, s pohledem uprenym do plamenu se zahral, pak vstal a zasel do domu. Z budovy zbyla v podstate jen kamenna krabice zdi. Skrz zborceny strop nad hlavou prosvitalo jitrni nebe, na shnila podlahova prkna bylo hruza vstoupit a po koutech rostly bohate trsy malinove rudych hub — urcite jedovatych, ale kdyz se poradne prosmazi, jiste se docela dobre daji snist. Pak vsak v poloseru zahledl u zdi cisi kosti promichane s cary ztereleho satstva a vsechno pomysleni na jidlo se razem vytratilo. Citil se stisnene, a tak se otocil, sebehl po poborenych schudcich ven, slozil dlane do hlasne trouby a zahulakal na cely les:
»Halo, sestiprstaci!«
Ozvena temer okamzite uvizla v mlze mezi stromy, nikdo se neozval, jen primo nad hlavou mu rozcilene zacvrlikala nejaka ptaci havet.
Maxim se vratil k ohni, prihodil do plamenu par vetvi a nakoukl do kotliku. Pokrm vrel. Rozhledl se kolem, nasel neco, co alespon vzdalene pripominalo lzici, pricichl k tomu, otrel to travou a znovu pricichl. Pak opatrne stahl sedy slem a oklepal ho do popela. Zamichal jidlo, nabral si z kraje, foukl a s opatrne vyspulenymi rty okusil. Ukazalo se, ze to vubec neni spatne, neco jako polevka z tachorzich jater, snad jen chut to ma trochu ostrejsi. Maxim lzici odlozil, setrne uchopil kotlik do obou rukou a postavil ho do travy. Pak se znovu rozhledl a zvolal:
»Snidane je hotova!«
Nemohl se zbavit pocitu, ze domaci budou nekde pobliz, ale zatim vnimal jen nehybne, mlhou zvlhle kere, cerne kostrbate kmeny stromu, praskani ohne a ustarane repeteni ptactva.
»No prosim,« rekl znovu nahlas. »Delejte, jak myslite, ale ja zahajuju kontakt.«
Velmi rychle tomu prisel na chut. Bud byla lzice prilis velka, nebo se pud sebezachovy mel az prilis cile k svetu, ale nez se stacil vzpamatovat, sporadal dobrou tretinu kotliku. Litostive poodstoupil, chvili jen tak postal, zkoumal vlastni chutove vjemy a peclive utrel lzici; pak se neudrzel a nabral si jeste jednou, az ode dna, ty chutne hnedave kousky, ktere trochu pripominaly trepang a na jazyku se jen rozplyvaly, az se nakonec definitivne premohl, vylestil lzici do sucha a polozil ji napric pres kotlik. Nejvyssi cas ucinit zadost pocitu vdecnosti.
Vyskocil, vybral si nekolik tenkych proutku a zamiril s nimi do domu. Opatrne naslapuje po ztrouchnivelych prknech a snaze se nezavadit pohledem o zbytky kostry u zdi, se jal trhat houby a napichovat nejpevnejsi kloboucky na prut. Jeste kdybych vas tak mohl osolit a posypat paprikou, ale nevadi, napoprve to musi stacit takhle. Povesime vas pekne nad ohynek, veskera aktivni organika se z vas vypari a bude z vas pochoutka, bude z vas muj prvni prinos kulture tohohle obydleneho ostrova…
Sero v dome nahle zhoustlo a on si okamzite uvedomil, ze ho nekdo sleduje. Vcas v sobe potlacil nutkani polekane se otocit, napocital do deseti, pomalu se vztycil, a driv nez klidne otocil hlavu, nasadil privetivy usmev.
Oknem na nej zirala dlouha tmava tvar s unylyma ocima, s unyle pokleslymi koutky ust, a divala se absolutne bez zajmu, beze zloby a bez radosti, jako by nesledovala bytost z jineho sveta, ale otravne domaci zvire, ktere se zase cpe nekam, kde v zadnem pripade nema co pohledavat. Hledeli na sebe nekolik vterin a Maxim citil, jak unylost cisici z toho obliceje zaplavuje dum, jak bicuje les, celou planetu i jeji nejblizsi okoli, jak vsechno zesedlo, zplactivelo a pohaslo: Tohle vsechno uz tu bylo, rikal ten pohled, a mockrat, jeste mockrat to bude, zadna spasa pred vsi tou sedou, pohaslou a uplakanou nudou se neocekava. Pak se v dome udelala jeste vetsi tma a Maxim se obratil ke dverim.
Cely vchod sirokymi rameny zahradil rozlozity muz, rozkroceny na kratkych pevnych nohou a navleceny v prapodivne kostkovane kombineze, s hlavou huste porostlou rysavymi vlasy a vousisky. Z bujne zrzave dzungle se na Maxima upirala ostra, velice neodbytna, velice pichlava, a zaroven nepochopitelne vesela modra ocka — vesela zrejme predevsim diky kontrastu s vesmirnou unylosti, ktera do domu proudila oknem. Tlamaty porez zrejme prichozi z jineho sveta nevidel poprve a byl zvykly vyporadat se s takovymi otravnymi navstevami rychle, drsne a rozhodne — bez vselijakych kontaktu a dalsich zbytecnych komplikaci. Pres krk mu na kozenem remeni visela velezlovestna silna kovova roura a usti onoho nastroje uctovani s privandrovalci pevnou spinavou rukou namiril primo na Maximovo bricho. Razem bylo jasne, ze ani o mimoradne hodnote lidskeho zivota, ani o Charte lidskych prav, ani o dalsich velkolepych vymozenostech vrcholneho humanismu a koneckoncu ani o humanismu jako takovem v zivote neslysel, a kdybyste mu o tom chteli zacit vykladat, nebude tomu verit.
Maximovi vsak mnoho moznosti volby nezbyvalo. Natahl pred sebe proutek s napichanymi kloboucky hub, jeho usta se roztahla do jeste srdecnejsiho usmevu a s prehnane peclivou artikulaci pronesl:
»Mir! Vsechno v poradku! Vsechno je dobre!«
Unyla osoba v okne na toto zvolani reagovala dlouhou nesrozumitelnou frazi, prostor kontaktu vyklidila a soude podle zvuku zvenci se rozhodla prihodit do ohne jeste par suchych vetvi. Rozcuchany rysavy plnovous modrookeho se zahybal a z medenych houstin se vyrojily hrkave, rvave a skripave zvuky, ktere Maximovi velice zive pripominaly zelezneho draka na krizovatce.
»Ano!« odvetil Maxim a energicky zakyval hlavou. »Zeme! Vesmir.« Pichl proutkem nekam nad hlavu a zrzavy plnovous poslusne pohledl k prolomenemu stromu. »Maxim!« pokracoval Maxim a zavrtal si ukazovakem do prsou. »Maxim! Jmenuju se Maxim!« Pro vetsi nazornost si na hrudni kos zabusil jako rozlicena gorila. »Maxim!«
»Machch-ssim!« zachrcel rysavy plnovous se zvlastnim prizvukem.
S ocima uprenyma na Maxima pak pres rameno vypustil davku rachotivych zvuku, v niz se nekolikrat opakovalo slovo Machsim, a neviditelne unyle individuum na to odpovedelo serii nevyslovne tesknych fonemu. Modre vousacovy oci div nevypadly z dulku, zlutozuba tlama se otevrela a muz se rozrehtal. Konecne mu dosla bizarni komicnost cele situace. Kdyz se rysavy plnovous dosyta vysmal, protrel si volnou rukou uslzene oci, sklonil hlaven sve smrtonosne zbrane a jednoznacnym gestem Maxima vybidl: Polez ven!
Maxim s radosti poslechl. Vysel prede dvere a znovu podaval vousacovi prut s houbami. Ten si proutek vzal, chvili jim nechapave otacel, pricichl k nim a zahodil ho.
»Tak to ne!« ohradil se Maxim. »Jeste se budete cpat, az vam bude za usima praskat!«
Sehnul se a prut zvedl. Vousac nic nenamital. Poplacal Maxima po zadech, pristrcil ho k ohni, nalehl mu na rameno, posadil ho na zem a neco mu dutklive zacal vtloukat do hlavy. Maxim ho vsak neposlouchal. Prohlizel si unyleho. Ten sedel na druhe strane a susil jakysi velky spinavy hadr. Jednu nohu mel bosou a neustale pohyboval prsty a — a tech prstu bylo pet. Pet, rozhodne ne sest.
Kapitola druha
Gaj sedel na krajicku lesa pod oknem, lestil si manzetou kokardu na baretu a sledoval, jak kapral Varibobu vyplnuje cestovni doklady. Kapralova hlava se sklanela ke strane, oci vypoulene, leva ruka polozena na stole pridrzovala formular s rudou orizkou a prava poklidne vykreslovala kaligraficky dokonala pismena. Jde mu to bajecne, pomyslel si Gaj s jistou zavisti. Takovy stary inkoust, dvacet let u Legie, a porad jen pisar. Muj ty smutku a takhle vyvaluje oci — ta pycha brigady… Ted urcite jeste vyplazne jazyk… No prosim, uz je to tady. I jazyk ma od inkoustu. Tak bud zdrav, Varibobu, ty muj kalamari stara, uz se nikdy neuvidime. A vubec, je to smutne, ze musim jet pryc, kluci tu nejsou spatni, pani dustojnici taky, a sluzba je uzitecna, ta uz neco znamena… Gaj popotahl a pohledl oknem ven.
Za oknem hnal vitr sirokou ulici bez chodniku, dlazdenou starymi sestiuhelnikovymi kostkami, bily prach;
