na nahle vybuchly vulkan, na nesmyslny hodokvas rozdovadene energie.
Ale proc, proc tohle…? pomyslel si bezradne. Prisla velka opice, zjistila, ze jsem nekde pryc, vlezla dovnitr, uzavrela vchod, prestoze ani ja poradne nevim, jak to ta automatika dela, ale ona si to nejak dala dohromady; takze to asi byla chapava opice, sestiprsta — a ta opice tedy uzavrela vstup na palubu… Co asi tak muze byt pod palubou takove kosmicke lodi…? Zkratka nasla akumulatory, popadla poradny balvan a prask…! Opravdu hodne velky balvan, tak tritunovy — a bum ho…! Musela to byt opice jako slon… A temi svymi sutraky mou lod odrovnala — dvakrat me zasahla uz ve stratosfere a tady dole me dorazila… Zvlastni historie. To se snad jeste nestalo. Jenze co ja si ted pocnu? Hledat me zacnou pomerne brzy, ovsem i kdyz se po mne zacnou shanet, sotva je napadne, ze neco takoveho by se vubec mohlo stat, ze by pilot zkazu lodi mohl prezit… Co bude ted? Co maminka…, otec…, ucitel…?
Otocil se zady k pozaru a sel pryc. Rychle kracel podel reky; vsechno kolem ozarovalo rude svetlo; pred nim se po trave zmital jeho vlastni stin, ktery se tu zkracoval, tu zase natahoval. Vpravo zacinal ridky les vonici trouchnivinou, trava zmekla a zvlhla. Zpod nohou mu vyrazili dva velci nocni ptaci a nizko nad hladinou tahli na druhou stranu. Hlavou mu slehlo, ze by ho ohen mohl dohonit a on by pred nim taky musel ustoupit za reku, musel by preplavat, a to by bylo neprijemne. Ruda zar vsak najednou zablikala, pak zhasla docela a Maxim pochopil, ze protipozarni soustava si na rozdil od nej prece jen uvedomila, co se to vlastne odehrava, a s peclivosti sobe vlastni splnila svuj ukol. Zive si predstavil zacazene, castecne natavene zasobniky, nesmyslne trcici uprostred zpola spalenych trosek a svedomite vypoustejici tezka mracna pyrofagu… Klid, prikazoval si v duchu. Hlavne neblaznit. Cas mam. Casu mam prisne vzato habadej. Me mohou hledat do nekonecna: Lod uz neexistuje a najit na planete jednoho clovicka zrejme nebude mozne. A dokud nepochopi, co se stalo, dokud se skalopevne nepresvedci, dokud nebudou mit absolutni jistotu, maminka se nic nedovi… A mezitim na neco prijdu…
Minul nevelky chladny mocal, prodral se krovim a ocitl se na silnici, na stare rozpraskane betonce, ktera se ztracela v lese. Pristoupil az k zubatemu okraji podemlete a prelomene betonove vozovky, spatril zrezivele trosky nejake zpola potopene mostni konstrukce porostle slahouny svlacce a na druhe strane pokracovani silnice, jiz bylo pod zarivou nebeskou klenbou sotva videt. Kdysi tu zrejme byl most. A ten most zrejme nekomu prekazel, tak ho shodili do vody, cimz neziskal ani na krase, ani na ucelnosti. Maxim se posadil a svesil nohy dolu nad vodu. Prozkoumal sve nitro, zjistil, ze zatim nepanikari, a zacal uvazovat.
To nejdulezitejsi jsem nasel. Je tu silnice. Spatna silnice, hrube postavena silnice a navic prastara silnice, ale presto je to silnice a ty na vsech obydlenych planetach vedou ke svym stavitelum. Co bych tak ted potreboval? Potravu ne. Tedy, ve skutecnosti bych jedl jako vlk, ale to se ve mne jen probouzeji praveke pudy, ktere hned potlacime. Vodu budu potrebovat nejdriv za ctyriadvacet hodin. Vzduchu je dost, i kdyz vic by se mi zamlouvalo, kdyby v atmosfere bylo mene kyslicniku uhliciteho a radioaktivnich zplodin. Takze prizemni tuzby veskere zadne. Zato bych uvital maly, ale co maly, miniaturni a trivialni nulovy vysilac se spiralovym rezimem. A co muze byt jednodussi nez takovy jednoduchy nulovy vysilac? Jedine snad jednoduchy nulovy akumulator… Zamhouril oci a v mysli mu zretelne vytanulo schema vysilace osazeneho pozitronovymi emitory. Mit potrebne soucastky, dal by tuhle vecicku dohromady raz dva, ani by nemusel otevirat oci. Nekolikrat si pristroj v duchu sestavil, a kdyz oci otevrel, pristroj tu nebyl. Nebylo nic. Jsem robinzon, pomyslel si, dokonce s jistym zaujetim. Maxim Crusoe. To je ale k vzteku, nic u sebe nemam. Jen sortky bez kapes a kecky. Ale ostrov je obydleny .. A kdyz je obydleny, vzdycky je nadeje, ze by se nekde dal sehnat primitivni nulovy vysilac. Horlive premital o nulovem vysilaci, ale nejak se to nedarilo. Porad videl maminku, jak ji nekdo oznamuje »Vas syn je nezvestny,« videl, jak se v te chvili tvari, jak si otec mne oblicej a nechapave se rozhlizi a jak je jim obema chladno a neutulno… Ne, porucil si, o tomhle premyslet nesmim, o cemkoli, jen o tomhle ne, jinak mi nic nepujde od ruky. Prikazuji a zakazuji. Prikazuji nepremyslet a zakazuji premyslet. A dost. Vstal a vykrocil po silnici.
Les, na kraji ridky a nesmely, si postupne dodaval odvahy a tlacil se k betonu bliz a bliz. Nektere troufale mlade stromky uz dokonce povrch rozlamaly a rostly primo ve vozovce. Silnice musela byt nekolik desitek let stara, alespon uz nekolik desitek let nebyla v provozu. Les po obou stranach byl stale vyssi, hustejsi a neproniknutelnejsi, tu a tam se vetve nad hlavou spojovaly v jednolitou klenbu. Setmelo se; chvilemi vpravo, chvilemi zas vlevo se z hloubi porostu ozyvaly hlasite hrdelni skreky. Neco se tam hemzilo, selestilo a cupitalo. Jednou dokonce asi dvacet kroku pred nim pres silnici prebehl kdosi prizemni, prikrceny a tmavy. Zvonila mracna musek. A Maxim si musel v duchu rict, ze tahle koncina je natolik zpustla a divoka, ze lide tu nejspis nebudou zadni a ze se k nim bude muset plahocit nekolik dni. Temne jeskynni pudy se probudily znovu a znovu na sebe upozornily. Maxim vsak citil, ze vsude kolem je dostatek ziveho masa, ze hlady tu nezajde, ze to vsechno sotva bude chutne, ale o to zajimavejsi by mohl byt lov. A protoze dumat o tom nejpodstatnejsim si zakazal, zavzpominal, jak chodivali na lov s Petrem a myslivcem Adolfem: lovili holyma rukama, lest proti lsti, reflex proti reflexu, sila proti sile. Tri dny stvat jelena pres polomy a vyvraty, dohnat ho, popadnout za parozi a povalit na zem… Jeleni tu nejspis nebudou, ale neni pochyb o tom, ze zdejsi divocina je pozivatelna: staci se na chvilku zastavit a zamyslet, a hned vas nemilosrdne zerou komari, coz je neklamne znameni — kdo je nekde k snedku, ten v takovem svete hlady neumre… Nebylo by spatne zabloudit a tak rok dva se potulovat po lesich. Opatril by si alespon jednoho kamarada — nejspis nejakeho vlka ci medveda, chodili by spolu na lov, vykladali by si… Nakonec by to asi cloveka prestalo bavit a taky se nezda, ze by bloudeni po techto lesich bylo nejak obzvlast prijemnou kratochvili. Vsude kolem je plno zeleza, spatne se tu dycha… A pak, v kazdem pripade musi nejak dat dohromady ten nulovy vysilac…
Zustal stat a zaposlouchal se. Nekde hluboko v lese zaznival monotonni duty rachot a Maxim si uvedomil, ze tenhle hluk slysi uz dlouho, ale teprve ted mu venoval pozornost. Nebylo to ani zvire, ani vodopad — spis mechanismus, nejaky barbarsky stroj. Chrcel, tu a tam zavyl, kovove skripel a siril kolem sebe pach rzi. A blizil se.
Maxim se sehnul a tesne pri krajnici se nehlucne rozbehl tomu randalu naproti; vzapeti vsak prudce zastavil, protoze div nevbehl do krizovatky. Jeho silnici v pravem uhlu pretinala jina — bahnita, s nestvurne hlubokymi vyjezdenymi kolejemi, z nichz cnely odporne pachnouci a silne radioaktivni rozlamane zbytky betonu. Maxim poklesl do drepu a pohledl doleva. Rachot motoru a kovove skripeni zaznivalo odtud. A neustale se priblizovalo.
Za minutu se to objevilo. Nesmyslne obrovske, horke, smrdute, cele z nytovaneho panceroveho plechu, drtilo to zubozenou vozovku zrudnymi pasy zalepenymi bahnem, ale neritilo se to a vlastne to ani nejelo, spis se to jen tak hrnulo — hrbate, nevzhledne, ramusici utrzenymi platy uslechtileho kovu, nadivane surovym plutoniem napul smisenym s lanthanoidy, bezmocne, hrozive, bez posadky vsak zaroven tupe a nebezpecne — prevalilo se to pres krizovatku a hrmotilo to dal, skripajic a piskajic po drcenem betonu a zanechavajic za sebou ohon rozpaleneho dusna, po chvili to zmizelo v lese, tlumene rycelo, prevalovalo se ze strany na stranu, cas od casu to nahle zajecelo ve vyssich obratkach, ale postupne to utichalo…
Maxim si ulehcene vydechl a zahnal komary. Otrasl se. Neco tak nesmyslneho a uboheho jeste nikdy v zivote nevidel. Hm, pomyslel si, tak tady se s vidinou pozitronovych emitoru budu muset rozloucit. Pohledl za kovovou obludou a najednou si vsiml, ze ta pricna silnice neni zadna silnice, ale prusek, uzka sterbina v lese; stromy nad ni nebe nezakryvaly jako nad silnici. Ze bych ho zkusil dohnat? rekl si. A zastavit ho, zhasnout kotel… Zaposlouchal se. V lese bylo slyset halas a praskot, obluda tam preslapovala v bahne jako hroch a pak se rachot motoru znovu zacal priblizovat. Vracelo se to. Znovu supeni, ryk, vlna puchu, rinkot a znovu se to vali pres krizovatku a vlece se to na tu stranu pruseku, ze ktere to pred chvili vyjelo… Ne, rekl si Maxim, s timhle nechci mit nic spolecneho. Nemam rad zla zvirata a barbarske automaty… Jeste pockal, pak vysel z krovin a jedinym skokem se prenesl pres zamorenou krizovatku.
Chvili postupoval velice rychle, zhluboka dychal a ocistoval plice od vyparu tohoto oceloveho hrocha, ale potom znovu presel na normalni pochodove tempo. Premital o tom, co za prvni dve hodiny zivota na svem obydlenem ostrove spatril, a pokusil se vsechny nahody a prapodivne stripky tohoto sveta skloubit v neco logicky nekonfliktniho. Bylo to vsak velice tezke. Obraz, ktery z takovych uvah vznikal, nebyl realny, ale pohadkovy. Pohadkovy byl uz tenhle les, precpany zeleznym srotem, a navic se v nem hlasy temer lidskymi prekrikovaly pohadkove bytosti; stara opustena silnice stejne jako v pohadce vedla lesem k zacarovanemu zamku a neviditelni zli carodejove se pokouseli silou zastavit cloveka, ktery se neznamo jak dostal do jejich zeme. Uz daleko od zamku ho zasypali meteority, kdyz to nevyslo, spalili jeho kosmickou lod, jeho samotneho polapili do pasti a postvali na nej zelezneho draka. Drak byl ovsem, jak se prave ukazalo, prilis stary a hloupy, oni uz zrejme pochopili svuj prehmat a pripravuji neco modernejsiho. »Poslyste,« oslovil je Maxim, »ja se prece nechystam odcarovavat vase zamky a budit vase letargicke krasavice, ja se jen chci setkat s nekym z vas, pokud mozno s nekym chytrym, kdo by mi dokazal pomoct s pozitronovymi emitory…«
Ale zli carodejove dal vedli svou. Nejdriv pres silnici polozili obrovsky prohnily kmen, pak rozrusili betonovy povrch, do podlozi vyhrabali obrovskou jamu a naplnili ji zatuchlou radioaktivni breckou, a kdyz ani to nepomohlo,
